sDÍLení

Každý z nás má nějaký dar... Génius je člověk, který měl to štěstí, že svůj dar objevil a pak našel způsob, jak jej dávat druhým. 

Proč má jeden takovou imunitu, že je na něj krátký i koronavirus a druhého skolí každý bacil, který se kolem jeho tělesné schránky sotva mihne? Můžeme to ovlivnit? Nebo jde o vrozenou indispozici? Genetika prý hraje roli z 20 %. Zbytek skutečně ovlivňujeme my sami. A není to až zas taková věda. Abychom se cítili dobře na těle i...

"Chci zhubnout!" S touto větou za mnou chodilo několik přátel, když jsem prošla kurzem výživového poradenství. Měla jsem nastudované kalorické tabulky, doporučené množství bílkovin, sacharidů i tuků, věnovala se stravování podle krevních skupin... Přes to všechno po výslechu "klienta" znělo první doporučení téměř vždy stejně - uprav pitný režim!...

Pod okapem stojí stará plechová vana, do které se chytá dešťovka. Je prý ta nejlepší na praní... Pokaždé, když tady jdu na záchod, mám strach, abych ze zvyku nezatáhla za splachovadlo, neb záchod se tady zalévá vodou, která trpělivě čeká v kýblu hned vedle hajzlíku. Jenže ten kýbl je tak těžký a voda šplouchá všude kolem... Voda přelitá z lavoru,...

Koronavirus se dotýká nás všech. Každý den čteme plno zpráv, žádný den nevíme, co bude následovat ten další. Co nám omezí, co vyprodají a kdo se nakazí... Často jsme plni strachu, ať už o ekonomickou budoucnost nebo o to, jestli si vir nevyhlídne zrovna nás nebo naše nejbližší. A do toho všeho škola...

"Mami, ty mi ale vůbec nerozumíš a křičíš na mě." U srdce mě píchlo, když jsem uslyšela tuhle větu. Vzpomněla jsem si na své dětství. Taky na vás rodiče křičeli? Nebo křičíte vy na svoje blízké?

Myšlenky těkají jako o závod... Přemílám si včerejší rozhovor, co jsem měla říct a co ne... Přemýšlím, co asi teď dělají děti... A co dnes budu dělat já... A jaký bude oběd... A jestli zvládnu za týden ty zkoušky... A co vlastně bude za týden? Bude mě pořád bavit učení? A co bude za rok? Bude mě ještě bavit můj...

"Mám od Pánbíčka boky jako skříň, jako skříň..." První, co mě napadlo po napsání nadpisu. Ale o ladné křivky tady teď nejde. I když vlastně taky. Na ty boky něco každý den navlékáme, a to něco musí někdo z něčeho někde vyrobit a my to pak musíme koupit. A jsme uvnitř. Uvnitř skříně. Textil a textilní průmysl. Údajně druhý nejšpinavější......

Linda svoji dceru milovala. Chtěla jí dopřát vše, o co si řekla. Dopřála jí dokonce i to, aby si malá Zorka na své mámě vybíjela zlost. Musí ji přece nechat projevit své emoce, jak se v příručkách výchovy píše. Co na tom, že do ní při tom kope a mlátí pěstičkami. Malé kopanečky od malé Zorky se daly snést, silnější...

Sandře bylo kolem třicítky. Pracovala na vysokém managerském postě pro prosperující nadnárodní společnost. O peníze starost neměla. S osobním životem to ale bylo horší. Nemohla najít partnera. Ne snad proto, že by nebyla dostatečně atraktivní, to ona zase byla. Na seznamkách o ni byl velký zájem, ale z nápadníka se vždy vyklubal buď "pan slečinka"...

"Dospívajícím dětem nic jakoby zakazovat nemůžeme, protože oni si to udělají jako stejně po svém. Je ale dobré jako navodit co nejvíce přátelský vztah. Znamená to, že nebudeme jakoby zakazovat, ani poučovat, protože na to jako nereagují. Snažme se k nim přiblížit jako jakoby kamarádi."

Rekapitulace

15.12.2019

Dnes to je přesně rok, co vznikly stránky www.le-na.cz. Je to rok, co se mi obrátil život vzhůru nohama. Nebo to bylo obráceně? Konečně se nohy postavily na zem? Je to rok, kdy si moje hlava, která tu informaci přebrala od srdce, řekla dost. Takhle dál už ne. Prostě se stalo to, co se stát mělo a s tím přišlo nové období.... ...

Prosinec. Čekání na Vánoce. Děti už se nemohou dočkat, počítají každý den. A tak, aby jim to rychleji utíkalo, otevírají si každý den jedno okénko adventního kalendáře. Aby se výrobcům lépe prodávalo, jsou adventní kalendáře koncipované hromadně od 1. prosince, přestože předchůdce - Jeruzalém, začínal se svým prvním okénkem právě o první adventní...

NElez tam!

15.11.2019

Sedím v parku na lavičce a pozoruji zdejší cvrkot. Poblíž vidím malého chlapečka, jak běží ke stromu a s nadšením v očích se na něj snaží vylézt. V tu chvíli zazní hlas plný strachu jeho matky: "Nelez na ten strom, ať nespadneš!". Zdá se, že chlapeček ve své euforii vůbec nevnímá a už je na první větvi. Matka zvýší hlas...

Pokud se vám teď chce akutně čůrat, a nemáte tak uspokojenou svoji fyziologickou potřebu, budete myslet na to, z čeho zaplatíte nájem? Za vaším barákem se střílí a vy se necítíte v bezpečí, budete řešit svůj nedávný rozchod? Toužíte po uznání ve chvíli, kdy nemáte naplněnou svoji potřebu lásky? Někteří možná ano. Nikdo si vás neváží. Ani ten pes...

Leží na zemi, vříská na celé kolo, vzteká se. Pláče, je zoufalý a nešťastný. Tříská mikinou o zem, to je to jediné, co má momentálně při ruce. Ta velká energie, to obrovské zklamání musí ven. Místo mikiny bouchají teď do země jeho malé pěstičky. Naštěstí do země, ne do těla. Minuta je nekonečně dlouhá...

V noci se mi zdá noční můra. Tolik strachu jsem už dlouho nezažila. Budím se a zjišťuji, že jsem v posteli sama. Nikdo mě neochrání. Naštěstí už není před čím. Teď pro změnu bojuji s usnutím. Asi se mi nechce vracet do té hrůzostrašné snové situace. Čučet do stropu se mi ale nechce taky. K ránu konečně zabírám. Ne...

Nevím už z jakého filmu nebo knihy si pamatuji tuhle hlášku, ale zrovna teď se mi vloudila mezi ostatní myšlenky. Přemítám si totiž o vděčnosti. Přemítám si o ní už několik let a proto mě překvapilo, že jsou stále lidé, kteří s touto kráskou nejen nepracují, ale dokonce ji ani neznají...

Moje matka a můj otec. Matka a otec mé matky a mého otce. Matky a otcové matek a otců... Když spočítám své předky v (POUZE) pěti generacích, vychází mi číslo 62! Šest desítek a dvě jednotky, 32 žen a 32 mužů, díky kterým jsem tady já. To je pouze pět generací zpět, samozřejmě moje kořeny sahají mnohem dál, mnohem hlouběji....

"Tak tohle nedávám," vypadlo ze mě po prvním bloku, ve kterém jsem měla provádět krásami matematiky nejstarší skupinu v naší komunitní škole. Zkušenější průvodkyně se začala smát: "To si zvykneš." A já se zastavila a začala přemýšlet, jestli si vůbec zvykat chci...

Možná to dnes zkusím udělat. Za chvíli se na to podívám a uvidíme, co se s tím dá dělat. Doufám, že to půjde. Kdyby se to nepovedlo, nevadí. Myslím si, že by to mohlo vyjít příště. Člověk to tak má. Doufá, že to vyjde, ale často to je potom jinak. Chtěla bych vám říct, že já to asi zvládnu. Nebo ne?...

Srovnáváš?

07.08.2019

Napadlo vás někdy, kolik svého času a energie věnujete srovnávání? A k čemu to uvnitř vás vede? Rozhodla jsem se udělat malý experiment. V jednom dni se zaměřím na to, jestli srovnávám. Je jedno co, jestli sebe, lidi, věci... Mé vyspělé já totiž ví, že srovnávání v jakékoliv formě je cestou do pekel. Jak na tom mé já ale je...