To, co mi leží v hlavě a chci si to sem odložit, se týká mého puberťáka. Přemýšlím nad tím, jak moc mohu poodkrývat jeho soukromí, myšlenky a vhledy, abych si při tom zachovala jeho důvěru, která je pro mě nesmírně důležitá...

"V 7:00 hod se budete hlásit na gynekologické ambulanci číslo 1", říká mi sestřička v den předoperačního vyšetření. Toho dne jsem se měla hlásit také v 7:00 hod a očividně ne sama. Po nabrání krve a změření EKG jsem si tři hodiny počkala na změření tlaku a poslech plic. To bylo v pátek. Před třemi dny.

Nejsem žádný velký znalec vážné hudby, ani si ji každý večer nepouštím do sluchátek. Mám ale ráda koncerty vážné hudby. Naživo. Teda, ne, že bych jich tolik absolvovala, spíše méně, než-li více. Poslední dobou (nevím tedy přesně jak to mé "poslední dobou" datovat, dejme tomu poslední rok) mě lákalo navštívit koncert klasické hudby v pražském...

Máme tady konec roku. Čas se zastavit, ponořit do sebe, zamyslet se, zhodnotit, případně naplánovat změnu směru...

Mám plnoletou dceru. Z té malé holčičky je najednou dospělá žena. Je to fofr, ten život. A protože já jsem spíš "přírodní typ" a Anička "kavárenská holka", objednala jsem jí k narozeninám společnou cestu do Říma, abychom si mohly na kafíčkách ve městě užít jedna druhou.