Po řece na filmový festival

První rok bez společné dovolené. Pořád jsem doufala, že se tak nestane, ale tento významný mezník, hned z několika důvodů, nakonec přišel. Aby to ale nebylo tak zprudka, pokračujeme alespoň ve společných výletech. Původně měl být tento výlet na tři dny. Původně jsme měli v kánoích sjíždět řeku Ploučnici. Vše ale bylo nakonec trochu jinak…

Pátek odpoledne. Lodě jsou dávno objednané, sraz s klukama domluvený v Novinách pod Ralskem, odkud máme vyplouvat. Anička si prohlíží naši vodáckou trasu. Čte blogy, dívá se na videa a roste v ní panika. Ano, jsme víceméně všichni vodáci začátečníci a ano (nemá nic společného s politikou, fuj…), Ploučnice se zdá býti řekou pro pokročilé, což mi včera nepřímo naznačila má kolegyně a tím ve mně zasela semínko pochybnosti, které teď bylo Aničce ku prospěchu. Naše obavy tlumočím Michalovi. Vzhledem k dnešnímu pátečnímu odpoledni a zítřejšímu rannímu odjezdu z toho není – mírně řečeno – nadšený. "Ty jsi tu řeku vybrala, já to všechno zařídil a večer před odjezdem to chcete měnit? To jste si vzpomněly brzo!"

Hledám v sobě všechny poučky nenásilné komunikace, abych situaci ještě nezhoršila, neb Anička už je v totální panice se slovy, že nemá tak dobrodružnou povahu jako my. Já si začínám představovat Honzíka s bolavým zápěstím, který nikdy loď neřídil, jak s Aničkou visí někde na stromě (na řece Ploučnici jsou stromy přes řeku prý běžné) a Vášu, který má zápěstí ve fixaci, jak se dohaduje s Honzou, kdo z nich může nebo nemůže pádlovat. Do toho se snažím (marně) vymyslet, jak zvládneme sbalit všechny věci včetně jídla a spacáků do jednoho barelu pro dva. Místo radosti z nastávajícího společného času jsem ve stresu jako prase.

Naštěstí můj muž je moudrý, má nás rád a chce na dovolené klid. Dá tedy na všechny mé argumenty, ruší rezervaci lodí na severu Čech a hledá řeku, kam bychom mohli vyrazit společně na raftu. Jedinou vhodnou možností se ukazuje být řeka Ohře, a tak volá do půjčovny Dronte Ohře s.r.o., zda by měli volný raft. "A na kdy?" ozve se na druhém konci. "Na zítra." Krátké ticho, za kterým vnímám tichý výsměch. "Jeden raft pro 7 lidí tady je." Zázrak. Stal se zázrak! Okamžitě zamlouváme společné plavidlo a měníme klukům cíl jejich cesty k nám domů. Ne zítra ráno, ale dnes večer. S Aničkou si připíjíme na vítězství a vymýšlíme strategii, jak zařídit, abychom na raftu nemusely vést všechen náš náklad. Protože budeme mít dvě auta, po chvíli přesouvání aut na papíře tam a sem to máme a konečně můžeme jít balit. Bez omezení.

Ráno přijíždíme do tábořiště v Kynšperku nad Ohří. Kluci jdou vyzvednout nafukovací loď, my s Aničkou čekáme v autě a pozorujeme místní vodáky. "Ten vypadá jako sumec," vypadne z Aničky, a když vidím před sebou pána s knírem v zelené, musím se smát, neb podoba tam je opravdu veliká. Kolem se míhají posádky s tričky pruhovanými nebo stejnými s nápisy "Ohře 2026". Také s sebou máme s Aničkou stejná pruhovaná trička, která na tuto příležitost čekají už několik let v šatníku. Hned zítra je vytáhneme, abychom se necítily jako amatéři.

Kluci odvážejí jedno auto do kempu v Sokolově, kam bychom měli dnes doplout, druhým autem se vracejí, nakládáme nezbytné věci (pro nás méně zodpovědné láhve s alkoholem, pro kluky kulturisty proteinové tyčinky a drinky a pro všechny samozřejmě řízky :) a vyplouváme vstříc dobrodružství. Hned u první hospůdky je zaparkováno spousty lodí, ale protože my máme své zásoby, nechává nás toto stanoviště chladnými. 

Na řece jsme tak téměř sami. Sem tam kolem nás slyšíme známé vodácké "Ahoooj", ale jinak je tu klid. Jooo, klid. Svlékám pruhované šaty a lehám si na ně na okraj raftu. Nechávám na sebe dopadat příjemné sluneční paprsky (naštěstí nejsou ty šílený vedra a je po deštích, takže i vody je dost) a sama pro sebe si zpívám staré trampské písničky. Napadají mě texty, které jsem naposledy slyšela nebo zpívala před třiceti lety (to je hrozný!!!), a daří se mi na chvíli úplně vypnout hlavu. A to je přesně to, co jsem už dlouhou dobu potřebovala.

Po chvíli je potřeba chopit se pádla, tak se zvedám, šaty bere vítr, letí do řeky a začínají se potápět. V Michalovi se probudí instinkt záchranáře, a přestože by stačilo v klidu vystoupit, skáče šipku pod půlmetrovou hladinu. Zvládl to bez rozseknutí hlavy i bez odřenin. Je to hrdina.

Do Sokolova přijíždíme tak brzy, že se nakonec rozhodujeme dnešní cíl prodloužit. Vysazujeme Vášu, který dál pokračuje autem do Královského Poříčí, kde budeme nakonec nocovat. Čeká tu na nás dostatek místa na stany, občerstvení i šňůra na pověšení mokrých věcí. Prostě značka ideál.

Stavíme stany, vyndaváme mega balení buřtů, se kterými se dělíme u ohniště s našimi sousedy (a i tak si jich ještě pár vezeme domů). Noví kamarádi nám na oplátku kupují drink a my pak kupujeme drink zase jim. Večerní procházka, chvíli u ohně a šupky dupky do hajan. Bohužel jako jedni z prvních. Zatímco Michal už si pochrupuje, já poslouchám veselí od ohně, kde už se mluví anglicky, neb jedna slečna má přítele ze Sardinie a ostatní jsou kolegiální, takže slyším zvuky a smích, ale nedozvím se vůbec nic. Z vedlejšího stanu pláče dítě a o kousek dál (on je to velký kus, ale v uších to zní, jak kdyby ten člověk ležel vedle mě) je slyšet chrápání. Je už hodně po půlnoci a já ne a ne usnout. Když se mi konečně podaří zabrat, je tady zase čas vstávání. U ohně už do sebe naši sousedé opět pouští jedno pivo za druhým. Z toho pohledu mi není dobře.

Michal s Vaškem odvážejí auto do Lokte a my ostatní balíme. Kluci řeší předpověď počasí, ale každý radar ukazuje něco jiného, tak se tím nenecháváme pro tuto chvíli ovládat. Na řeku vyrážíme jako jedni z prvních.

Obloha je zatažená a místy mrholí. Dojde tak i na větrovky a pláštěnky. Honzíkovi se chce na záchod a vidí příležitost za zatáčkou. "Potřebuju čůrat, zastavte tady," dává celé posádce instrukce a ve stejný okamžik se za zatáčkou objevuje rybář se slovy: "Klidně můžeš." To se mu ale už raději nechce.

Za chvíli nás vítá Loket s výhledem na svůj krásný hrad. Cíl naší dnešní plavby. Ale tak brzy? Co tady budeme dělat? A tak opět prodlužujeme denní trasu a měníme cíl za Karlovy Vary. Původně nás Michal balamutil, že můžeme proplout přímo lázeňským centrem, ovšem neteče zde Ohře, nýbrž říčka Teplá, a navíc je sjízdná jen pár dní v roce. Bohužel jsme se na chvíli chytili na špek i s navijákem a teď pociťujeme mírné zklamání. Navíc v čase filmového festivalu... 

Mraky se nám honí nad hlavami a začínáme mít hlad. Naláká nás Restaurace Jan Svatoš ve Svatošských skalách. Ceny jsou zde nadprůměrné a jídlo podprůměrné. Zlatý řízky. Ale alespoň výhled na Národní přírodní památku - geomorfologicky ojedinělé žulové skalní tvary s fragmenty reliktních borů, nám dělá radost.

Za mohutného deště se blížíme ke Karlovým Varům. Objíždíme ostrov před námi zleva, jak radí Michalům itinerář, neb zprava by nás mohlo potkat smrtelné nebezpečí. Projíždíme během naší plavby druhou šlajsnou (u té první nás obdivovali, že jsme se s naším velkým raftem vešli) a míříme do tábořiště (které už je nefunkční), kde odevzdáme vše, co jsme si půjčili. Odtud jedou kluci Boltem pro auta. Přemýšlíme, zda dneškem ukončit naši minidovolenou. Původně byly v plánu 3 dny a 2 noci, ale jednak už jsme díky naší rychlé plavbě v cíli, a jednak představa další noci ve stanu mě vskutku neláká. Nakonec vítězí prohlídka města a noční návrat domů.

"V tomhle do města jít nemůžu," ozývá se Anička, a tak rychle jedeme do nejbližšího nákupáku, kde si Anička kupuje boty, já kabelku a mikinu, u auta se trochu zkulturníme a jedeme parkovat do centra. Při příjezdu do přeplněného parkovacího domu Libušina dostáváme od místního zaměstnance otázku, zda jdeme na koncert Chinaski, a tím se k nám dostává program dnešního večera, o kterém jsme doteď neměli ani páru. "Ne, my se jdeme jen projít do města," zní naše odpověď, ale v hlavě už se rodí myšlenka, jestli té příležitosti jít zdarma na koncert nevyužít.

"A co je Chinaski?" ptá se jedno dítě cestou do lázeňského frmolu. Hned si zase připadám o kousek starší. Prodíráme se davy turistů, až dojdeme ke kolonádě, kam zrovna na exkluzivní párty přijíždějí známé a pro nás především neznámé osobnosti. A tak máme jako na dlani všechny ty hvězdy a hvězdičky, róby a róbičky, krásné i umělé obličeje, mladé i staré, decentní i přehnaně sebevědomé. A všichni vystupují z luxusních aut a řadí se do fronty, která je vskutku dlouhá. Jediný, kdo má přednost a dlouhému stání se vyhýbá, je bývalá manželka Jiřího Bartošky a Livia Klausová.

Anička tu potkává jednu ze svých nejlepších kamarádek (Česká republika a Karlovy Vary jsou fakt malý). Po chvíli očumování odcházíme k naší říčce Teplé, abychom zkontrolovali stav vody, a smějeme se představě, že bychom tudy opravdu projížděli na raftu.

Koncert Chinaski se schyluje k začátku, postáváme opodál a kousek od nás s půllitrem piva v ruce Janek Rubeš, alias Kluci z Prahy. Po počátečním ostychu si jde Anička s Honzíkem pro společnou fotku. Janek hned tuší, která bije, a je velmi milej (a hezkej a vysokej).

Naše břicha začínají žádat potravu, a tak usedáme do blízké restaurace, kam doléhají tóny písní od Chinaski. Náš výlet se nachyluje ke konci. Večerními Vary se blížíme k parkovacímu domu a zcela znavení se vracíme domů. Letos to bylo krátký, ale opět nezapomenutelný. Díky, rodinko!

PS: Ve čtvrtek jedeme s Aničkou na filmový festival znova. Zjistila totiž, že tady bude koncert Sofiana Medjmedja.