Po čtyřiceti letech na místě činu

Pocit, že to nezvládnu. Pocit, že jsem na všechno sama. Pocit osamění. Silný pocit nespravedlivosti. Všichni jsme pravděpodobně podobné pocity někdy zažili. Já teda mockrát. Byly časy, kdy jsem za vším hledala nějakou příčinu. A ano, život přináší tolik rozmanitých situací, že je jasné, odkud se ty pocity berou, kde v minulosti v nás zanechaly stopu a pak se objevují jako blesk z čistého nebe v nestřeženou chvíli. Život přináší spoustu traumat a traumátek, ze kterých bychom se mohli zotavovat až do našich posledních dnů. Jedna taková "zotavovna" přichystala pro mě traumátko jedno z největších.

Je 3. září 1986, rodiče mě vezou na sever Čech do ozdravovny v Bořislavi. Je mi pět let. Důvod? Podle dětské doktorky jsem moc hubená a často nemocná. Jedu tedy "na výkrm", jak se tehdy za socialismu říkalo. Vstupujeme do velké vily, držím se mamky za ruku, ta něco rozpráví se zdravotní sestrou a já vidím vpravo v jídelně chlapečka, jak jí polívku, už nechce, ale musí to dojíst a záhy se pozvrací. Tohle je můj první zážitek, který mi zůstal v paměti.

Další silný zážitek, který ve mně zanechal pocit bezpráví, byl okamžik, kdy jsem byla nemocná. Ležela jsem v místnosti určené pro nemocné ve velké kovové postýlce. Cítila jsem se jako za mřížemi. Měřili mi teplotu a já ten teploměr po chvilce vytáhla, abych se podívala na stupnici teploměru, jak na tom jsem. Byla jsem tak zvyklá z domova – vždycky jsem seděla v obýváku v křesle tátovi na klíně, on mi mačkal ruku s teploměrem a pak jsme se společně dívali na výsledek. Teď tady ale táta není. Držím teploměr v ruce. Přichází sestřička a já slyším cinkot dalších teploměrů, jak se o sebe v košíčku otírají. A hned slyším taky křik. Křik té cizí paní, dobrovolné sestry, která mi nadává, jak jsem si mohla dovolit vytáhnout ten teploměr sama (a pravděpodobně předčasně). Dušička v té malé holčičce je úplně malinká, třese se strachem, má obrovský pocit provinění, cítí se sama a pláče.

Nejsem žádný terapeut, ale myslím, že z této příhody, která mi v paměti (jako jedna z mála) uvízla, pramení můj silný pocit viny, kdykoliv něco pokazím, udělám špatně nebo třeba i dobře, ale někomu se to nelíbí. Okolí mě už nemusí ani slovně trestat, dokážu se dostatečně potrestat sama. Vím o tom, snažím se být k sobě laskavá a s přibývajícím věkem to naštěstí slábne. Respektive pocit nedostatečnosti se vynoří okamžitě, pak ale dochází k uvědomění, že to nejsem já. Je to jen pocit. Odněkud se zrodil a já ho můžu nechat zase umřít. Alespoň na chvíli.

V ozdravovně jsem přežívala sama 49 dní. Kromě těch dvou silných zážitků, co se mi vryly hluboko pod kůži, si dál pamatuju jen značku třešniček, jednu! hodnou sestřičku a můj smutek, když zrovna neměla směnu. Nejhezčí vzpomínku mám na to, jak mě brácha naučil houpat se samotnou na houpačce, což bylo v den odjezdu a já cítila obrovskou radost. Žádná další vzpomínka už nepřežila.

Při jakékoliv větší vnitřní nepohodě mě to často vracelo do těchto vzpomínek. Ptala jsem se našich, kdy a kde jsem v té ozdravovně byla, ale pamatovali si jen přibližný čas a přibližné místo. Odpověď na otázku, proč mě tam takhle malou tak dlouho nechali samotnou, byla jednoduchá. Doktorka to řekla, tak jsme to udělali. Ten pocit, že mě tam prostě nechali, jsem si nejednou musela zpracovat. Mnohokrát jsem se na ně za to zlobila, kladla si otázku, jak mohli nechat tak malou holčičku na tak dlouhou dobu samotnou v zařízení, kde panuje režim, který se rozhodně nedá nazvat vlídným. Dnes už se nezlobím. Odpustila jsem. Byla to jiná doba, jiný přístup a oni to udělali z obavy o mé zdraví. Takže z lásky ke mně. Navíc, žádná událost, která se v životě každého odehraje, není náhodná. Takže i toto bylo součástí "božího plánu".

Něco ve mně se ale stále ozývá – paměť jede na plné obrátky a chce si vzpomenout, kde to bylo. Vybavují se mi jen velké dveře vily a cesta k houpačkám. Zkouším zapojit AI, ta mi vyhazuje nejznámější dětské ozdravovny, ale nic z toho mně ani našim není povědomé. Najednou se objevil nápad zavolat doktorce. Pokud má ještě moje záznamy z dětství, mělo by to tam být. Je pondělní ráno a já podávám sestřičce strohé informace, čeho by se mohla chytit. "Ozdravovna Bořislav 3. 9. – 22. 10. 1986, ale víc tady není". S velkým díkem se rozloučím a jdu hned pátrat.

Zjišťuju, že areál byl postaven ve 20. letech původně jako ozdravovna pro děti horníků a havířů z Teplicka. Později objekt vlastnil a provozoval Červený kříž, přičemž celý komplex tvořilo celkem 7 budov včetně parkových úprav. V 60. letech přešel majetek pod státní zdravotní správu. Od roku 1996 byl rozsáhlý areál nevyužívaný a neudržovaný a v roce 2009 prodán za 7,6 milionu korun. Většina původních vil byla postupně demolována (čtyři vily byly zbourány). Jednu z vil odkoupil jiný majitel a zrekonstruoval ji, zbývající budova (např. č. p. 65) a zdevastované pozemky nadále podléhají degradaci.

Dále se dozvídám, že jídlo bylo jako hlavní "léčebný úkol", což znamenalo 5 – 6 jídel denně. Strava byla kaloričtější. Kromě snídaně, oběda a večeře byly povinné výdatné přesnídávky a svačiny (kakao, bílá káva, loupáky, termixy, pribináčky, přesnídávky v přesnídávkových skleničkách nebo chleba s máslem a medem).

Jedním z nejdůležitějších rituálů bylo pravidelné vážení. Sestřičky pečlivě zapisovaly každý gram navíc do zdravotní karty. Přibraná kila byla pro personál hlavním ukazatelem úspěchu pobytu. (Léčba u mě byla tedy úspěšná, mamka potvrdila, že jsem se vrátila s pěkně naducanýma tvářičkama - fakt super :-)). Z dnešního pohledu byl tehdejší přístup k jídlu docela tvrdý. Dojídání "do posledního lžičky" se přísně vyžadovalo. Pokud dítě nechtělo jít, sestřičky ho u stolu přemlouvaly, krmily, nebo nad ním stály, dokud talíř nebyl prázdný (tomu odpovídá ta moje první vzpomínka při nástupu).

Dále čtu: Režim dne byl přísně kolektivní, polovojenský a řídil se přesným časovým plánem. Během dne probíhal program podobný mateřské škole – kreslení, zpívání písniček, skládání kostek a stavění z plastových stavebnic v herně (nic z toho si nepamatuju). Striktně se vyžadovalo, aby děti po obědě spaly (to asi jo, no). Pro takto malé děti plnily zdravotní sestry a vychovatelky roli "náhradních maminek" – pomáhaly s oblékáním, mytím, česáním a obouváním (no, k mamince to mělo teda hodně daleko :-().

V té době platil v dětských ozdravovnách přísný zákaz návštěv - věřilo se, že návštěva rodičů dítě jen rozruší a pláč by začal znova (no, to asi jo… tak necháme dítě stýskat si bez rozrušení a plakat ho v koutě potichu). Večery bývaly na odděleních předškoláků náročné. Společné ložnice plné malých postýlek večer často zažívaly vlnu pláče a volání maminek, které se sestry snažily ukonejšit pohádkou nebo vlídným slovem (aha, tak ne v koutě potichu, ale večer nahlas, ještěže je lidský organismus tak moudrý, že největší traumata prostě vytěsní). Tolik informace od AI, které mohou být samozřejmě zkreslené, nicméně podle dobových svědků odpovídající.

Informace máme a teď zbývá poslední. Tohle místo znova navštívit. Dopoledne jsme vyrazili směr Teplice. V Žatci jsme se zastavili na obědě v hospůdce, ve které se konalo několik oslav najednou. Servírka nás varovala, že budeme dlouho čekat a slíbila, že aspoň polévka by mohla být rychle. Po půl hodině ovšem přišla s omluvou, že polívka se musí dodělat. A tak jsme seděli s kofolou, nealko pivem a žateckým pivem (protože když už jsme v Žatci, musíme si dát žatecký pivo :-) a čekali a čekali. Po téměř dvouhodinové zastávce jsme pokračovali dál.

Míjíme ceduli Bořislav a v dálce vidíme poslední z dochovaných vil dětské ozdravovny. Daří se nám parkovat v těsné blízkosti, pozemek je ale oplocen. Michal mě pouští dovnitř řetězem obehnanými vratmi, které ale jdou mírně otevřít. Sama vcházím na rozlehlý pozemek, děti čekají v autě. Přicházím k té staré budově, chci ji obejít směrem ke vchodu, ale najednou slyším velmi nepříjemný pisklavý zvuk. Před sebou vidím kameru a vzpomenu si na nápis u vrat "střeženo kamerovým systémem se záznamem". Leknu se, rychlým krokem se vracím zpět k autu a v hlavě už vzniká scénář, jak to budu vysvětlovat na policii. 

Zvuk utichl a mě mrzí, že zvítězil můj strach a nešla jsem dál. Kousek výš vidíme soukromou opravenou vilu. Ta cesta, která k ní vede, mi je povědomá. Je to ta cesta z mých vzpomínek, která vedla k houpačkám. Možná ta "moje" budova byla právě tato? Anebo některá z těch, kterou už srovnali se zemí? Ráda bych to věděla, ráda bych se na chviličku vrátila do minulosti. A tak tady alespoň svoji minulost nechávám a se zvláštní nostalgií se loučím s tímto místem, kde jsem trávila "tento den" přesně před čtyřiceti lety. Co se asi zrovna dělo? Jak jsem se cítila? A co bude za 40 let? Budu ještě vůbec na tomhle světě? 

Vlastně vůbec není důležité, co bylo nebo bude. Důležité je to, co je právě teď. A teď je krásnej, zatím ještě letní den, já jsem s lidmi, které miluju a oni milují mě. Tak co víc si přát.

PS: Termín plánovaného Honzíkova porodu byl 3. září, u Aničky to měl být 23. říjen. Honzíkovi se nechtělo ven a Anička se naopak nemohla dočkat, a tak se oba narodili v období (samozřejmě posunuto několika lety) mého pobytu v ozdravovně.