V Českých Budějovicích by chtěl žít každý...

Psychologie. Obor, který si vybrala moje dcera ke studiu. Brno, Praha nebo České Budějovice? Ideálně Plzeň, ale tady je nabídka nula. Brno prý nejprestižnější, ale příliš daleko. Praha velkoměsto, kam se jí nechce. Takže vyhrávají Budějovice. Už jen udělat přijímačky. První kolo Scio testy. Prošla. Druhé kolo natočit medailonek. Prošla. Třetí kolo pohovor. Prošla. Bez přípravy.

Takže z ní nebude plzeňská pajdoška po mamince. Její kroky povedou na příštích pár let do Českých Budějovic, kde se bude připravovat na dráhu psycholožky. Přesně tak, jak kartářka říkala…

Hledáme bydlení. První kolo prohlídek. První studentský sdílený pokoj. A v něm takový nepořádek od druhé spolubydlící, že máme hned po prohlídce jasno. Jdeme o dům dál. Tam na nás čeká majitel bytu, který si hned s Aničkou potyká. To už nám přijde podezřelé. Nabízený pokoj je sice samostatný, ovšem spolubydlící tvoří, jak to napsat, zvláštní lidé. Pán, který nevychází, ukrajinská dvojice mámy s dcerou, které sedí na posteli, a to je jediný jejich kus nábytku. Další pokoj zatím neobsazen, jedna malá společná kuchyně. Do bytu můžeme vejít bez problému v botech i se psem majitele. Podlahu zjevně nikdo dlouho nevytíral. Chceme, aby tady v tom prostředí strávila naše dcera minimálně další tři roky? Nechceme. A tak odjíždíme s nepořízenou.

Do hry přichází varianta garsonky. Ta je ale pro jednu studentku dost finančně náročná, a tak se Anička domlouvá se dvěma spolužačkami ze střední, že by mohly bydlet společně. Začíná nová etapa hledání. Tentokrát je v hledáčku byt 3+1. Obvoláváme několik vyhlídnutých bytů, ale ty postupně mizí jak rumová bábovka na setkání anonymních alkoholiků. Jeden se nám opravdu líbí svým uspořádáním i lokalitou. V poznámce ale čteme, že majitelé tam nechtějí studenty. To nás ale nemůže odradit, a tak na inzerát voláme a slibujeme, že naše studentky jsou holky pořádný, tichý a bezproblémový. Domlouváme si společnou schůzku.

Je horký červenec a my přijíždíme na zadanou adresu. Parkujeme v nákupním centru IGY, které je v těsném sousedství. S realitní makléřkou a majitelkou činžovního bytu vystoupáme do třetího patra a je to hned jasný. Tohle musí být dočasné bydlení pro naši holčičku. Ostatním holkám se byt taky líbí, domlouváme tedy podrobnosti k rezervaci a radujeme se. Třetí více než dvouhodinovou cestu do krajského města jižních Čech bych už asi nedala. Ale budu muset. Čeká nás ještě stěhování…

Byt je nezařízený, a tak půjčujeme přívěs, do kterého nakládáme pracně rozebranou postel a skříň, psací stůl a spoustu dalších věcí. Cestou Anička sežene přes inzerát starší ledničku. Honzík je bohužel zrovna s tátou na dovolené, nevyužijeme tedy jeho nově nabyté svaly z posilovny a místo něj přibíráme na pomoc synovce Míšu. Vytahat to všechno do podkrovního bytu v parném létě nám dává zabrat. Kluci skládají dohromady skříň a před odjezdem pro rezervovanou lednici nám dávají pokyn malými hřebíčky a šroubovákem (kladivo s sebou nemáme) přitlouct zadní stěnu skříně.

Když je dílo dokonáno, rozhodneme se skříň zvednout. To byla ovšem chyba. Tam, kde měly být šuplíky, je místo na police, horní část skříně je dole, levá vpravo, zkrátka všechno špatně. Chvíli dumáme, jestli by to nešlo elegantně přehodit, ale řešení se nabízí pouze neelegantní. Znova celou skříň rozebrat.

Mezitím funí po schodišti dva chlapi a před nimi synovec. Jeden chlap je jasnej, ale ten druhej? Je to dosavadní majitel lednice. Tak moc byl zklamanej z toho, že si pro ledničku nepřijela sama Anička, že se rozhodl jet s klukama a vynést ji až nahoru, aby tu naši krásku mohl alespoň zahlédnout. Jeho obličej byl na první rande přehnaně rudý a kapal z něho pot. Ale minimálně synovec mu byl vděčný za pomoc. Aničku pak, stejně jako majitel minulého bytu, zkoušel sbalit. Marně. Nepomohl ani fakt, že (oba dva) vlastní v Budějovicích několik nemovitostí.

Zatímco si kluci dávají druhé kolo se sestavováním skříně, my s Aničkou úřadujeme v kuchyni. Chodidla máme úplně černá. "To není možný, že je tady taková špína," říkám si v duchu i nahlas. Po zemi se válí několik drobných černých smítek, která jdou jen velmi těžko zamést. "Míšo, co máš na botách? Není to z tebe?" "Ne," zní okamžitá odpověď. Po chvilce ale slyším: "Myslíš, že by to mohl být prach z Etny?" Michal kouká na své boty, se kterými včera přiletěl ze Sicílie. A jsme doma. Moje černá chodidla mi začínají dávat smysl. Přitáhli jsme kousek sopky až do Budějovic. Spolubydlící holky, sorry, my to (několikrát) vytřeme!

Kluci odjíždějí, já s Aničkou zůstáváme. Dáváme dohromady postel. Chceme použít aku vrtačku, ale dělá takový kravál, že raději bereme do ruky námi už ověřený šroubovák. Po pár desítkách minut je naše lóže připravená.

Potřebujeme ještě něco změřit, ale metr si dal rande s kladivem doma. Cestou z nákupního centra, kde jsme byly vykoupit déemko, tedy zkoušíme štěstí u staré paní, spolumajitelky domu. Ta nám metr ochotně půjčuje, a když jí ho za chvilku neseme zpět, dostáváme jako výslužku rajčátka ze zahrádky. Opět se přesvědčujeme, že jsme vybrali dobře. Jen teda Anička rajčata nejí, já na ně večer nemám chuť a zítra ráno jedeme domů vlakem a batoh budeme mít narvaný (nejen) vrtačkou.

Postel je úspěšně složená (napoprvý) a mejdan může začít. Do tří do rána sedíme v kuchyni s růžovým džinem a tonikem a mluvíme a mluvíme. Je mi hezky. Naše holčičí chvilka. Cizí město. Nový byt. Co bych za takový bydlení jako studentka dala.

Anička je vděčná za nový dočasný domov. Já jsem vděčná za Aničku. Je neuvěřitelný, jak rychle to uteklo. Kde je ta malá holčička? Místo ní přede mnou sedí mladá moudrá a lehce opilá žena. A já cítím, že už není moje. Že už nastal čas ji propustit.

Ranní kafe z kávovaru (co na tom, že u nás doma teď chvíli žádný nebude), rychlá snídaně, balení, odnošení odpadků a rychle na MHD. Na druhý pokus volíme správný směr i zastávku a jsme rády, že stíháme vlak v 8:04 z hlavního nádraží. V 10:49 jsme unavené zpátky ve Stodě.

Doma si děti mění pokoje, čeká nás tedy další stěhování a Anička hromadí, co vše je ještě potřeba odvézt. Nakupujeme další potřebné "maličkosti" a sháníme komodu – poslední chybějící kus nábytku do budějovického pokoje. Projíždíme inzeráty, přejíždíme mezi obchoďáky, ale cenově výhodně se nám podaří najít a koupit jen noční stolek do nového pokoje doma.

Je pátek 4. září a my hned po škole vyrážíme s poslední várkou do jižních Čech. Cestou ještě hledám v inzerci. Jedna komoda pár minut od bytu je k mání. Nejprve nás Michal straší, že se nevejde do auta, ale naštěstí jeho odhad nemá dnes svůj den, a tak za pár hodin už stojí staronová komoda u Aničky v pokoji (tentokrát byla prodávající heterosexuální žena, tak si ji musela Anička s Michalovou pomocí v podpatečkách vynést sama).

Každopádně všechno se to krásně samo skládá. Jako celý život.

Moc si přeju, aby se Anička v novém bytě i v nové škole cítila dobře. Moc si přeju, abych se i já cítila dobře v další etapě mého života bez její každodenní přítomnosti.

Bude se mi stýskat, ale chápu, že "V Českých Budějovicích by chtěl žít každý…" Doufám, že za pár dní Anička nedodá… "kromě mě…"