Jedna duše a dvě tváře. Napojení. Vnitřní záře. Každou chvilku ruka píše. Esemesku. Z tajné říše.

Jsi blízko. Jsi daleko. Jsi štěstí. Jsi mé peklo. Zas třetí do nás vstoupí a pochybnost se rozestoupí.

Je to cesta. Možná cíl. Je to Země. Nebo jíl. Co vybrat? Kterým směrem? Jak popsat to jen perem?

Nechat vše plynout. Nechat to být. A každý okamžik s láskou žít.

Láska. Neláska. Slepá pomlázka. Šupe mě a bolí to. Dám si ještě mochito.

Míša. Michal. Co zní líp? Má to být jen špatný vtip?

Jsem jen hráč? Mám pocker face? Nebo je to čistý? Čím má si být jistý?

Co je ve mně? Co se skrývá? Navenek se to prodírá...

Je to láska. Je to cit. Chi se cítit líp a líp. Chci být tady. Chci být teď. Chci obletět celý svět.

S tebou? Nebo bez tebe? Kdo mě tím vším provede? Jsi to ty, kdo být to má? Nebo se mi vše jen zdá?  Jsi to ty...

Láska. Bez hranic. Přišla bez varování. Neptala se na nic. A spustila mé klamání.

Zaklepala na mé srdce a vstoupila dál. V tu chvíli rozum usnul. Spal tvrdě jako král.

Všetko sme odignorovali. Smiali sa a milovali.

Vesmír dával o vel´a viacej zmysel. A my nepočuli naši mysel´.

Napíš mi niečo - po messengeru sa nieslo, keď mi bolo smutno. Tak znelo naše heslo.

Láska, ta zkrátka nemá žádný řád. Ve mně úsměv tvůj zůstává napořád.

Jsi mojí drogou půlnoční, mám pocit, že známe se už věky.

Ty chvíle jsou pro mě sváteční. Přemýšlím, znáš-li mě tak dobře taky.

Možná je to jen náhoda, která mě k tobě vede..

Tvůj hlas mě zas celou objímá a okolo jasné nebe.

Na konci světa bydlí tvá duše. Já dívám se do ní potají.

Co ale moje bytí zmůže, když srdce se teprve hledají.

Srdce se zapletla. Jsou krásná. Obě dvě. Bijí si v poklidu. Teď. V pravé poledne.

Cítím je. Slyším je. Jsou všude okolo. Být k sobě nablízku moc by jim pomohlo.

Je zas čtvrtek. Malování. Po něm přijde milování. Možná, že jen povídání.

Je to barefoot. Je to in. Je to jeden zvláštní syn. V jeho očích vidím sebe. Venku už je černé nebe.

U srdce mě z toho zebe. Tvoje blízkost blízká byla. Z tvé přítomnosti jsem často žila.

Láska k lásce. Kousek blíž. Je tu ale pevná mříž. Nebo přímo kříž?

Koukej - kometa pluje po nebi, zatímco my pevně na zemi stojíme spolu - a co bude dál?

Koukej - pořádně do mých očí, už se se mnou všechno točí z tvojí něžné tváře - a co bude dál?

Koukej - jak nám hezky hrajou, teď nesmíme tady stranou stát - a co bude dál?

Koukej - už jsme jenom spolu, však u společného stolu nejíme navždy - a co bude dál?

Koukej - teď už musím jít, ty můžeš zase snít co bylo - a co bude dál.

A já se tomu smála. Už vím - ty ses mi jenom zdál. A já tě milovala.

Ty jsi můj brouček a já byla Tim. Ještě jeden krůček a už nevím co s tím.

Miluju tě nade vše, ty mě taky - snad. Jenže tohle není vše, co si můžem přát.

Láska - to je těžká věc, chci ti to dnes říct. Chce se mi plakat a ty věz, že v srdci se nedá číst.

Ty jsi tam a já to vím. Ty máš svý sny a já nevím, jestli smím být tam, kde jsi ty. Jeden z nás teď jenom sní.

Ty to nejsi - já tě znám. To já se trápím. Uděláš si všechno sám. A já? Já se Ti brzy ztratím.

Otvíráš schránku a divíš se. To není dopis, co vidíš teď. To je to, čemu se říká srdce.

Zavíráš dveře a končí minulost. Není to tma, co straší tě. Je to tvá mladičká zkušenost.

Snažíš se utéct, pryč do peřin. Ale proč? Je to zbytečný... Dnes se nekoná ten krásný čin.

Ona už není, už není KDYSI. Díváš se zpátky, ale jako bys oslep. Teď je TEĎ a ty ani nevíš čí jsi.

Sleduješ svou dlaň a ta je tak prázdná. Srdce je pryč a ty ptáš se sám sebe. Proč? Proč zmizelo, než stačil´s říct: "Jen ty jsi pro mě tak nekonečně krásná."

O Lence

V zrcadle hledím si do očí a být dokonalou si přeji a než svůj zrak otočím, rázem se sama směji.

Jen dokonalost jsem hledala a měla pocit, že našla v druhém. On odešel a já zůstala, pak plakala jsem sama studem.

Vždyť ani příroda dokonalá není, já přec jsem její součástí. K čemu tedy je mé snění, proč netěším se z radostí?

Dokonalost je klamem jen, teď už i já to vím. Ať není již mým snem, to ať raději hladovím.

Již ráda mám svět jaký je a z přítomnosti se těším. Štěstí v duši se rozlije a já jsem v míru se vším.

Ztracena ve své mysli, ztracena ve svých přeludech. Co tě teď vlastně čeká, co napsáno je v tvých osudech?

Co by tam napsáno být mělo, vždyť písmo je naší myslí. My sami tvoříme si osud - je smutným žalem nebo písní?

Jednou při pohledu zpátky vše směšné zdáti se bude. Tak proč trápit se dnes - půjde to či nepůjde?

Vždyť každý den vyjde slunce, buď jinde anebo tady. Každý den je nový život. ŽIJ a neposlouchej blbé rady.

Tajemný úsměv do šera večera, nastavuji líc jeho dlaním. Teplá noc, stejná jako včera, proč kazit si život lhaním.

Váhání či jasná odpověď a co když prostě nevím? Pomůže mi snad má zpověď? Sním stále nebo už nesním?

Každý okamžik s láskou žít, to psala jsem si tenkrát.  V přítomnosti celá být, má mě rád, nemá mě rád?

Dvojplamen, přítel, či muž? Odpověď znát bych chtěla. Zas je tu nedočkavost už, jako bych to už nevěděla.

Mám lásku, sílu a pozornost a co si s ní mám počít? Nebo už všemu řeknu dost a půjdu znova začít?

Mám lásku, chvíle spolu a to je přece nejvíc. Nahoru nebo zpět dolů zas nastavuji svoji líc.

Hladí mě, není to naposled a kdyby přece bylo, zbyde do minulosti pohled anebo...