Polska kawa

Pátek 7. 8. 2026

V Čechách jsou už dlouhodobě vysoký teploty, tak se jedeme zchladit na týden do Polska. Celý náklad se vešel do kufru Miaty, což je první dobrá zpráva. Tedy až na plážový rozkládací stan, který jsem chtěla za každou cenu vzít s sebou, a tak mu bylo přiděleno místečko za sedačkama. Šátek a kšiltovku na hlavu, stáhnout střechu a dobrodružství může začít.

Cestou mi padne oko na ručičku ukazující stav nádrže, která se blíží k červené linii. "Proč jsi nenatankoval?" ptám se svého řidiče. "Do Polska by to mohlo vydržet," zaslechnu první část odpovědi. V druhé části se dozvídám, že v Polsku je benzín prý levnější. Roste ve mně nejistota a zřejmě nejsem jediná, protože záhy zastavujeme v Trutnově na benzínce. "Mám vzít půlku nebo celou?" žádá svolení k natankování Michal. Při vzpomínce na tankování nejdražšího benzínu v Maďarsku (kde měl být nejlevnější) se raději ujišťuju, jestli je benzín v Polsku opravdu levnější. "Psali to. V zimě." A tak začínám ověřovat zimní informaci, abych zjistila, že do léta se situace otočila a výhodnější bude nakrmit Miatku v Čechách.

Po zaplacení plné nádrže se vracím k autu, za námi už stihla narůst fronta dalších hladových aut. Z ohleduplnosti k ostatním řidičům rychle nasedám. Ustrojím se cestou. Kde mám ale brýle? Sáhnu pod zadek. Jsou tam. Zvlášť skla a zvlášť obě pacičky. Svoji ztrátu sdílím přes vlogísek s Aničkou a hned mi přichází zpráva: "Mami, tobě prostě nemůžou vydržet dva roky, to by bylo proti přírodě!" A tak je jasný, co si chci přivézt jako suvenýr z cest. Zase.

Dnešním cílem je 700 km vzdálené Borne Sulinowo. Tohle město je zvláštní tím, že v letech 1945–1992 šlo o tajnou sovětskou vojenskou základnu, která byla vymazaná ze všech map. Jsme mile překvapeni, jak je městečko upravené, bytovky sloužící vojákům vkusně rekonstruované, všude spousta borovic, kytek a zeleně zelené trávy (tu poslední teplou dobou v Čechách postrádáme) a dokonce jedna neviditelná pizzerie (neboli v mapách je, nápis je, ale samotná pizzerie chybí).

Vedle zrekonstruovaných budov je tady taky pár původních, na kterých je znát zub času. Hned blízko našeho ubytka prozkoumáváme bývalé důstojnické kasino, které bylo postaveno Němci v letech 1935–1936 a sloužilo jako společenské a reprezentační centrum pro důstojníky Wehrmachtu a za studené války pro sovětskou armádu. Při pohledu na tuhle opuštěnou ruinu, kterou v roce 2010 poškodil požár, si představuju, jaký to tady asi bylo dřív. Chtěla bych být muška a jako pozorovatel se na chviličku vrátit do historie. Zároveň jsem vděčná, že tady ta minulost teď není.

Sobota

Po snídani na zahradě mezi borovicemi a průzkumu starých opuštěných domů na druhém konci města se přes prohlídku hřbitova, kde je pohřbeno spoustu malých dětí a neznámých vojáků, přesouváme do Mielna k Baltskému moři. Na recepci Slneczny brzek 5, kde máme zaplacené dvě noci, po nás chtějí "gotovky", čemuž nejprve nerozumíme a následně se dovtípíme, že to jsou polské zloté. Naštěstí jsme si jich pro tyto případy stihli cestou pár vyměnit a od této chvíle neřekneme hotovosti jinak než "gotůvka".

Obhlídka moře zůstává skutečně jen u obhlídky, neb vlaje červená vlajka a jakmile se někdo přiblíží k moři, okamžitě zazní výstražná píšťalka místního Michte Buchannona. Vzhledem k teplotě vody nám to ale zas tak nevadí. Máme alespoň prostor na kochání se. Nikde žádné bojky, jen širé moře a zvuky blížících se vln. Nekonečno.

Z pláže nás vyhání hlad, a tak jdeme na lov do městečka. Těšila jsem se do Polska za nízkými cenami, ale realita mě vyvádí z omylu. Draho je tady už jako u nás, někde i víc. Kupuji si brýle a k večeři si dáváme přesolenou rybu plněnou koprem (ano, je to tak, kopr nejíme ani jeden a z jídelního lístku to nebylo zřejmé), a protože je na talíři pytlíček se solí, pro jistotu si ještě solím hranolky, aby chuť moře byla o to intenzivnější.

Pokračujeme lesem zpět k moři, kde si dopřáváme první a poslední drink, který doplní pohled na místní turisty a zapadající slunce.

Neděle

Dnes má být teplo a slunečno a my chceme tento den věnovat nicnedělání. Po snídani, která odpovídá kategorii hotelu (rozuměj – nízká), se jdeme za příjemného ranního počasí projít po krámkách. Po koupi pár drobných dárečků mizíme i s naším plážovým stanem a půjčeným paravánem, který byl k dispozici na pokoji, k moři.

Dnes ani vlnka. Sluníčko hřeje, moře je osvěžující, prodavači občerstvení chodící po pláži tam a zpět hluční. Zajistí nám alespoň oběd – jeden pytlíček popcornu. "Je to náročné, to odpočívání," konstatuje Michal a já mu musím dát za pravdu.

Při odchodu je potřeba složit plážový stan, který umí složit jen naše děti. Nedaří se. Napůl rozložený ho neseme na ubytko. Michal ho chce vyhodit, já se za něj přimlouvám. Hledáme videonávody, ale je nám to prd platný. Tenhle kousek se zdá být nesložitelný. Píšeme dětem, ať nám pomohou, ale část z nich si to nepřečte a druhá část se jen baví. Michal je odhodlaný nechat stan na balkonu. Já jsem odhodlaná udělat cokoliv pro to, aby s námi jel zpátky domů. Chvíli se s ním peru, ale pak to vzdávám. Michal mu dává ještě jednu poslední šanci a najednou se to stane. Zkrotil tu pružnou ohebnou konstrukci do tvaru, který se vejde do obalu. Haleluja.

Po večeři v bramborárně chci vyzkoušet místní gofry. Tuhle obří vafli se šlehačkou a ovocem jsem viděla jíst jednu paní a od té doby na ni myslím. V cukrárně si ji dopřávám i s ledovou kávou. Gofra je ta nejlepší vafle, kterou jsem kdy jedla. Vážně. Zároveň ale taky nejvíc kalorická. Nejsem schopná ji sníst celou. A to mě čeká ještě ta mrozona kawa, která je také plná té výborné domácí šlehačky. S vypětím posledních sil ji dopíjím a následuje akutní hledání toalety. Naštěstí je brzy nalezena a za 5 gotůvek (cca 30 Kč) použita.

Po rušné ulici se promenádují lidé se psy, a to nejen na vodítku, ale také s pejsky v batohu, nosítku a někteří si vezou svého domácího mazlíčka i v kočárku. No, náš šálek čaje to není.

Večer míříme opět na pláž. Při západu slunce se věnujeme našim oblíbeným činnostem. Tančíme bachatu a hrajeme karty :).

Pondělí

Budíme se do deštivého rána. V plánu je dalších 560 km, tentokrát přes Gdaňsk do Varšavy, kde jsme včera zamluvili ve slevě ubytko i s vířivkou na dvě noci.

Gdaňsk k nám moc přívětivý není. V centru se konají nějaké slavnosti a nikde v okolí nenacházíme parkovací místo. Teda abych byla přesná, jedno krásný volný parkovací místo jsem našla, ale Michal potřeboval důkaz v podobě dopravní značky (od té doby, co dělá kurz instruktora autoškoly, se jeho chování na silnici zásadně mění :), že se zde parkovat smí. Chvilky zaváhání hned využívá řidič za námi a tenhle jedinej volnej plácek ukořistil pro svýho fiátka. No, naštvalo mě to. To ne, že ne.

Přemístili jsme se do přístavu a ušpinili si nohy v mokrém písku, abychom došli k moři, nic zajímavého neviděli, a tak se zase vrátili zpátky, zaplatili za parkování a mírně zklamaní pokračovali do hlavního města Polska.

Hned zkraje jsme si užili téměř dvoumilionové město v dopravní zácpě. Asi po hodině jsme se prosoukali městem do čtvrti, kde jsme měli ve velkém bytovém domě s několika různými budovami a vchody k dispozici byteček o dvaceti metrech čtverečních. Chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou budovu, vchod a dveře a myslím, že bez pomoci recepčního bychom tam hledali ještě dnes. Byt byl zařízený ve stylu ufo. Kolem vířivky byla všude zrcadla, takže se to jedno fosforové světlo odráželo a ufona jsme viděli i v noci.

Po odložení kufru na kousek země (vybalit ho nebylo kam) jsme se vydali do města na večeři, neboli první jídlo po snídani. Jestli je něčeho Varšava plná, tak jsou to obchůdky Žabka. Jedna sídlila hned u našeho obydlí, další o pár metrů dál a tak to je po celé Varšavě.

Kromě Žabky tady ještě letí (stejně jako u nás) fit centra a fit parky, napíchaný huby, umělý nehty a řasy, tetování, telefony u jídla, elektronický cigarety, sluchátka v uších, elektro kola a koloběžky… ale taky se tady našel jeden milej kluk, který za námi šel několik desítek metrů, aby Michalovi přinesl mikinu, kterou zapomněl v restauraci. Dobří lidé ještě nevymřeli.

Úterý

Kupodivu jsme se s mimozemšťanama vyspali dobře a probudili se až kolem desátý hodiny. Michal šel koupit snídani. Kromě chleba, sýra a džusu taky jedno velké plněné cosi, což samo o sobě stálo více než celý zbytek snídaně. Chtěl mi udělat radost, abych zakončila snídani sladkou tečkou v podobě mřížky plněné tvarohem a džemem. Náplň byla ovšem sýrovo-slaninová a i když jsme se snažili neplýtvat, nedojezená delikatesa skončila v koši. I mistr lingvista se někdy utne :).

Tramvají číslo 18 jsme se vydali do centra. Cesta trvala kolem 40 minut a byla to vyhlídková jízda. Hned po vystoupení z tramvaje se spustil slabý deštík. Nejprve jsme se před ním chtěli schovat do kavárny, kde bych si mohla dát svoji ranní (polední) kávu, ale nakonec nás nohy zavedly do kostela. Do překrásného obrovského kostela, kde za dvě minuty začínal varhanní koncert Andrzeje Sochockiho. Neváhali jsme a zakoupili si vstupenky. Když se ozvala Toccata i fuga d-moll od Johanna Sebastiana Bacha, každý tón se vrýval hluboko pod kůži. Byla to nádhera. Cítila jsem, jak mě to "něco" přesahuje. A zároveň jsem toho součástí.

Ve Varšavě jsem chtěla navštívit Muzeum varšavského povstání, ale zrovna v úterý měli zavřeno. "Musíš se na to město naladit," radil mi Michal. A tak jsem se ladila. Sedli jsme do kavárny, kde přišla obsluha až poté, co jsem se sama zvedla pro jídelní lístek. Chtěla jsem ochutnat jeden z místních dezertů. Pečlivě hledám v nabídce a když jsem si konečně jistá svým výběrem, tak odpověď je "Nie mamy." Rychle tedy vybírám náhradu, ale oni nemají vůbec žádný dezert. Rušíme tedy i objednávku kávy a nealko piva. Zatím mi to ladění se moc nejde.

Přes park, kde si naladěná kupuju kafe u pojízdného stánku, míříme směrem k Paláci kultury a vědy, nejdochovanější památce socialistického realismu v Polsku. Za 40 zlotých kupujeme vstupenku na vyhlídku ve 30. patře ve výšce 114 metrů a desítky minut stojíme ve frontě na výtah. Nahoře kuk sem, kuk tam a hupky dupky zpět do fronty na výtah dolů. Zatímco Michal stojí mezi ostatními návštěvníky, já využívám dlouhé minuty k pozorování práce na stavbě pod námi. Jsem fascinovaná. Nechápu, co lidi všechno vymyslí a zvládnou.

Celá akce zabrala více času, než jsme předpokládali, a tak už následuje jen tradiční hledání jídla. Bez výsledku. Respektive jsme se po neúspěchu v mléčným baru domluvili, že zajdeme na jídlo až v naší čtvrti. Teda, každý jsme to mysleli trochu jinak. Michal měl na mysli včerejší restauraci, já pouze včerejší čtvrť, neb bych si ve včerejší restauraci vybrala jen to stejné včerejší jídlo.

A tak jsme chodili a chodili a hladověli a hladověli, až jsme skončili v čínské restauraci na klasických polských plněných pirohách. Chuť na pivo byla veliká, a tak zatímco jsem čekala na naši objednávku, Michal přinesl z vedlejšího obchůdku dvě "plzně". To, že je nemá čím otevřít, mu jaksi nedošlo. A tak bere klíče od našeho bytu a já se modlím, abychom měli dnes kde spát. Povedlo se. Víčko od piva povolilo, klíče zůstaly celé. Michal byl se svým výkonem spokojený. S večeří už ale méně.

Středa

Michal se vrací z garáže, kam byl odnést naše zavazadla, a tváří se divně. A ještě divněji se hýbe. Zasekla se mu záda, což se na té měkké proleželé matraci není čemu divit. Dávám mu první pomoc v podobě instruktáže dýchání a roste ve mně obava, zda nebudu muset přes to velký město, které je poseté vysokými retardéry, které se občas políbí s podvozkem naší mazdičky, řídit. Michal se toho bojí možná víc než já, a tak z posledních sil sedá za volant.

Dnes nás čekají polské Maledivy a Sahara, tak tam si záda nahřeje. Stavíme ještě u Žabky, abych ochutnala žabí kafe, ale není mi přáno, automat je "nieczynny".

Zakrzówek je zatopený bývalý vápencový lom s plovoucími bazény a moly kousíček od centra Krakova. U poských Malediv, jak se tomuto lomu přezdívá díky čisté tyrkysové vodě jsme krásně zaparkovali. Došli jsme k lomu, kde na nás čekala frontička lidí. Nejprve jsme mysleli, že to je kvůli platbě vstupného, ale záhy jsme zjistili, že přístup do lomu je zdarma, ale je omezený kapacitou 600 lidí. Kolik lidí odešlo ven, tolik lidí vpustili dovnitř. Nedovedla jsem si představit, že by někdo dobrovolně v půl třetí opouštěl v tomto vedru vodu, ale naštěstí se tak dělo.

Lidi odcházeli a my se asi po čtvrt hodině dostali s náramkem na ruce dovnitř. Voda tady je vskutku čistá a oproti Baltu i relativně teplá. A taková měkoučká. Z časových důvodů jsme ji vyzkoušeli jen třikrát a udělali tak radost dalším lidem čekajícím před branami turniketu.

Další zastávkou byla Bledowská poušť. Parkování nám opět krásně vyšlo. Jen pár kroků a ocitli jsme se na pustině plné písku. Prošli jsme se bosky po příjemném povrchu a cestou k autu jsme zaznamenali zvyšující se příchod lidí nesoucích s sebou deky a jídlo.

Naladila jsem se, vzpomněla si na článek o zatmění slunce a vygooglila, že tento jev, který můžeme na obloze pozorovat výjimečně, nastane právě dnes. Nastal vnitřní rozpor. Je šest hodin. Před sebou máme ještě poměrně dlouhou cestu do dalšího ubytka. Jídlo jsme měli naposledy ráno. No jo, ale zatmění slunce není každý den.

A tak si bereme z auta deku, v místním stánku si kupujeme alespoň nealko piva, slibujeme, že "butelki" přineseme zpět, a zabíráme nejlepší místo na lavičce. Slunce je ještě vysoko, po měsíci, který by ho měl zatemňovat, nikde ani stopy, zato v dáli vidíme seskakovat parašutisty, nad hlavami se prohánějí týpci na motorových rogalech a poušť se zaplňuje lidmi všeho věku i pohlaví. Nasazují brýle a vytahují sklíčka. A jo. Vždyť my nemáme na koukání žádnou ochranu. Matně si vzpomínám, že jsem někde četla, že se může udělat díra v papíru a koukat přes ní. Nemáme ale ani papír. Sundavám z hlavy svoji kšiltovku a všímám si, že je posetá spoustou drobných otvůrků. K pobavení Poláků sedících vedle čumím do slunce přes kšiltovku. Samozřejmě jen chvilku. Nechci přece oslepnout.

Měsíc postupuje pomalu, lidi přibývají rychle, Michal už chce jet. A tak to balíme, odcházíme a míjíme davy, tentokrát i se spacáky. Chvíli mi to je podezřelé a pak si vzpomenu na druhou informaci, kterou jsem kdesi zahlédla. Perseidy. Doprčic. Takový krásný večer – zatmění slunce, pozorování perseid, mohli jsme ušetřit za ubytování a přespat na pláži. Místo toho se valíme proti proudu a všichni na nás divně hledí.

Odjíždíme ze skvělého místa, kde chtějí desítky lidí zaparkovat, ale nemohou, neb je všude přecpáno a policie už nikoho směrem k poušti nepouští. Na nás koukají jako na blázny a já se nedivím. Všichni chtějí dovnitř, my jedeme dobrovolně ven. Celou cestu a ještě druhý den mě to mrzí. Měli jsme vydržet. Ale třeba nám ten hlad zachránil zrak. A třeba jsme si mohli koupit ve stánku zapékanku a někoho poprosit o zapůjčení brýlí…

Na hotel jsme dojeli po deváté a naštěstí ještě vařili. Objednala jsem si noky se špenátem. Večeře byla dobrá, ale po špenátu ani památka. Když se mě servírka zeptala, jestli bylo všechno OK, pomyslela jsem si, že budu upřímná, a tak jsem popravdě odpověděla, že to bylo dobré, ale špenát jsem nenašla. Bodejť by jo. Špenát se opravdu řekne anglicky "spinach", jak jsem si ještě pro jistotu vygooglila, jenže nešlo o noky se špenátem, nýbrž noky špenátové. A tak byl špenát neviditelně schovaný "inside".

Čtvrtek

Po skvělé hotelové snídani objednáváme poslední ubytko. Přes opuštěný palác v Kopici, kde si dáváme procházku kolem přilehlého rybníka, míříme do podzemního města Osówka. Poslední prohlídka je dnes ve čtyři, a tak jsme rádi, že jsme si to dopředu zjistili a stíháme ji.

S polským průvodcem, českým audioprůvodcem a helmami na hlavách vcházíme do posledního, hlavního a nejrozsáhlejšího Hitlerova sídla postaveného v Dolním Slezsku. Prohlídka je zajímavá, interaktivní a opět na mě dýchá duch minulosti. A opět jsem vděčná za přítomnost.

V místní restauraci nás láká guláš v chlebě s noky, já ale nakonec volím rybu. A dobře dělám. Chleba zřejmě došel a Michal se musí spokojit s gulášem a noky. Poté, co ochutnávám oslizlý nok, chápu konečně tu hlášku z Pelíšků. Já si pochutnávám na skvěle nakořeněné grilované rybě a dělím se s Michalem alespoň o opečené brambory. Ty noky jsou totiž fakt hnusný.

Přijíždíme k ubytku. Paní s hůlkou nás vede po schodech do patra a ukazuje pokoj číslo 6, který se nachází hned vedle kýčovitě přeplácané kuchyně a nacházejí se v něm dvě oddělené postele. Ukazujeme v telefonu rezervaci z bookingu, že jsme si objednali postel manželskou. Paní správcová volá majitelce a ta se s námi dohaduje, že jsme si objednali pokoj číslo 6. Ne, opravdu na bookingu nejsou čísla pokoje! Po dlouhém nepříjemném hovoru na doporučení majitelky rezervaci stornujeme a odjíždíme. To ještě netušíme, že nám peníze nevrátí, protože jsme si podle majitelky prostě objednali pokoj číslo 6!

Naštěstí se nám daří na poslední chvíli objednat ubytko v nedalekém Valbřichu. A to je jiný kafe. Komunikace s majitelem rychlá a přátelská, pokoj krásný, čistý a prostorný. A s velkou manželskou postelí. A s kávovarem (kam neumím správně zastrčit kapsli). A s kolem. S kolem na zdi, s obrazem kola nad postelí, s hodinami v kole, s dekorací kola a kolovými lustry. Synovec by to jistě ocenil, ale milovník kol typu Michal si možná klade otázku, zda je lepší spát s kolem nebo mimozemšťanem. Za mě vyhrávají kola :).

Po večerní procházce městem, kde nacházíme staré vily s rozlehlými zahradami, krásný kostel i příjemné náměstíčko s fontánou, si čteme staré články na mém blogu. "Lásko, ráda bych tě upozornila, že je půlnoc," snažím se naše večerní čtení zakončit. "No a co?" překvapivě svěže odpovídá moje láska. "Já jen, že snídaně je do deseti." Reaguji tak na článek o naší výpravě do Slovinska, kde jsme nejednu snídani propásli. Chtěla jsem ještě využít přítomnost fénu a umýt si vlasy, ale voda tekla takovým čůrkem, že to bylo prakticky nemožné.

Pátek

Snídani jsme stihli. Michal upozornil slečnu, co nám dělala vajíčka, na tu sotva tekoucí vodu, aby majitelé měli informaci a další hosté neměli stejný problém jako my. Poslední využití toalety před odjezdem. Do čtení novinek mi přichází zpráva, ať si pospíším, že přišli na tu vodu. Takovou rychlost jsem nečekala. Pan opravář mi ale zkazil moji poslední chvilku na hajzlíku a hlavu už si stejně neumyju.

Míříme na blízký zámek Ksiaz, který jsme úplnou náhodou objevili. To, že tento největší zámek Dolního Slezska patří k hlavním turistickým atrakcím kraje, zjišťujeme ihned po příjezdu. Původně jsme chtěli toto největší historické sídlo obhlídnout jen zvenku, ale nakonec nás polské Versailles zlákalo dovnitř. Každý návštěvník dostal audioprůvodce ve svém jazyce, což vedlo k tomu, že se netvořily fronty a každý si mohl zámek prohlédnout svým vlastním tempem. Uvnitř jednotlivých místností byly k dispozici ještě rozšiřující informace, které jsem hojně využila. Když už jsme tady.

Po hodině a půl nás zámek vyplivl v zahradách. Došli jsme nakonec zahrad, ale východ nikde. Paní z ostrahy nás poslala zase zpět a to už byl Michal nerudný, že by někde mohlo být označení exit. Po chvíli jsme tento nápis na jedné ceduli skutečně nalezli. Dopsaný rukou. Někdo měl zřejmě stejný problém jako my a svojí malůvkou nám tak prokázal laskavost.

Poslední plánovanou polskou zastávkou jsou Kolorowe jeziorka v Rudawy Janowickie u obce Marciszów, asi 18 km od českých hranic. Je to čtveřice umělých jezírek, která vznikla v místech bývalých dolů na těžbu pyritu, a chemické složení půdy zbarvilo jezírka do žluté, purpurové, blankytně modré a zelené barvy.

Cestou na jezírka přepočítávám zbylé drobné zloté a přemýšlím, co s nimi. Na parkovišti si chci koupit ledovou kávu, ale zjišťuji, že berou jen "gotůvky", mrozona kawa stojí 15 zlotých a mně jich leží v peněžence už jen jen šest a pár grošů k tomu. Michal mi podává jeden zlaťák, který našel na zemi, stále to ale nestačí. Od prodavače se dozvídám, že bere i české koruny, a já přemýšlím, jak situaci vyřešit. "Nemáš nějaký český za telefonem?" ptá se Michal a já nacházím stokorunu.

Do toho přichází paní z parkoviště, že chce 10 zlotých a taky pouze v hotovosti. Ukazuji, že mám jen tu stovku, a ruším tedy objednávku kávy. Paní výběrčí na mě ale asi vidí, že to kafe nutně potřebuju, a mávne nad parkovným rukou. Za českou stovku tedy kupuju kafe a z peněženky vybírám všechny polské drobáky, co mi zbyly, se slovy: "Dám vám všetko, čo mám." Paní se hned chytne Michala, který se chce vykoupit klíčkama od auta. Na to samozřejmě musím reagovat. Nedám ani auto, ani řidiče. S úsměvem se loučíme a s ledovou kávou v ruce odcházíme směr jezírka.

Příjemným lesním klimatem přicházíme ke Žlutému jezírku. Kouká na nás ale jen vyschlá díra. Ani kapka vody. Jdeme dál k Červenému jezírku, kde už purpurovou hladinu zahlédneme. K Nebeskému jezírku to je více než půlhodina cesty a nás díky nečekané zastávce na zámku tlačí čas. Smiřuji se tedy s tím, že ze čtyř jezírek jsem se pokochala jen jedním a že náš výlet je už u konce. Ale velmi nerada...