Bydlíkem v šesti (značka mlíko)

"Co to píšeš? ptám se svého muže ťukajícího cosi do počítače. "Reportáž z cesty," odpovídá, aniž by zvedl zrak od displeje. Takže konkurence, přepadne mě první myšlenka. Jenomže takový výlet každý vidí svýma očima, takže myšlenka s konkurencí zase odchází. "To je blbý, to si budeš muset ode mě půjčovat svůj počítač," vypadne ze mě a oba se tomu zasmějeme. Já si totiž svůj noťas nechala doma. Ihned nacházím výhodu v nevýhodě a rozhodnu se, že tu Michalovo reportáž zneužiju (s jeho milostivým svolením) a pouze doplním o svůj pohled (nakonec asi do půlky cesty, dále už pokračujeme ve psaní každý sólo). No, jsem na to sama zvědavá. Tak pojďme na to.

30. června 2022

Den vydávání vysvědčení. Den ukončení devítileté základní školy. A s tím spojený závěrečný večírek dvou z mých čtyř dětí. ANO, MOJE MALÁ HOLČIČKA VYCHÁZÍ ZE ZÁKLADKY, TĚŽKÁ TO CHVÍLE, ALE O TOM MOŽNÁ NĚKDY JINDY... Takže přípravy odjezdu naším bydlíkem na dovolenou jsou touto skutečností ovlivněny. TADY BYCH RÁDA DODALA, ŽE LONI BYL NÁŠ ODJEZD NA DOVOLENOU BYDLÍKEM TAKÉ OVLIVNĚN, KDYŽ SE MICHAL ROZHODL, ŽE NEŽ ABY STRÁVIL NA TAK MALÉM PROSTORU DOVOLENOU V ŠESTI, RADĚJI SI MÁLEM UŘÍZL NOHU, NAČEŽ MĚL DOVOLENOU V POSTELI A JÁ TÍM ZÍSKALA TÉMĚŘ NA CELÉ PRÁZDNINY NEDOBROVOLNĚ ROLI OŠETŘOVATELKY. Doma se setkáváme čtyři místo šesti. Ale nevadí, balit na dovolenou se začalo již před pěti dny. (Kdo vůbec vymyslel tak blbý slovo - dovolená? - ANO, ANO, KDO? CELEJ ROK MAKÁŠ A PAK SI JEDNOU ZA ROK, V LEPŠÍM PŘÍPADĚ DVAKRÁT ČI TŘIKRÁT, DOVOLÍŠ PÁR DNÍ ODPOČINKU. NICNEDĚLÁNÍ. ZÁŽITKŮ. NEBO PŘÍMO ADRENALINU. KAŽDÝ DLE SVÉ NÁTURY. PRO MĚ JE ZNAČKA IDEÁL KOUSEK OD KAŽDÝHO. A PROTO JSEM TEĎ NA TOMHLE RODINNÝM TRIPU.)

Seznam věcí, co je třeba před odjezdem, se ne a ne zkrátit. Jednou z položek je zajet na váhu a zvážit bydlíka. Při dopočtení zásoby z lednice, všech osob a načepování vody přesahujeme nejen maximální povolenou hmotnost auta, ale i kategorii pro vydání řidičského průkazu skupiny B. Limit 3,5 tuny (TO JE 3 500 KG, MATEMATICKÁ VSUVKA PRO MÉ ŽÁKY) pro bydlíka mi nepřijde moc logický. Kromě toho, že téměř každý bydlík je vždy přetížený, tak mohu jet autem o hmotnosti 3,5 tuny a mít plně naložený vlek o celkové hmotnosti 2,5 tuny, takže bych v tu chvíli řídil, v souladu s předpisy, soupravu o momentální (pohotovostní) hmotnosti 5,5 tuny, ale bydlík zkrátka nemůže mít ani kilo navíc. TAK TO BYLA TAKOVÁ TECHNICKÁ VLOŽKA. K veliké nelibosti dámské části posádky vykládáme karton mléka, láhve vína, mouku a další zásoby jídla. NELIBOSTI? TO JE SLABÉ SLOVO! NANÁŠÍM SPOUSTA VĚCÍ ZE SKLEPA DO BYDLÍKA, ABYCHOM NEZEMŘELI HLADY JENOM PROTO, ABYCH JE DRUHÝ DEN ZASE ODNOSILA. KDYBY TY BICEPSY Z TOHO ASPOŇ TROCHU POVYROSTLY, ALE TO NE, KŮŽE NA RUKOU JE S PŘIBÝVAJÍCÍM VĚKEM JEN POVADLEJŠÍ. NO NIC. PŘÍŠTĚ TOHO MLÍKA NANOSÍM A ODNOSÍM DVOJNÁSOBEK. "PROČ MÁŠ KAFE A DALŠÍ VĚCI VE SKLENIČKÁCH? DEJ TO DO PYTLÍKU," POUČUJE MĚ MICHAL, JAK LZE DÁLE SNÍŽIT HMOTNOST. "DO PYTLÍKU?" KLEPU SI SKORO NA ČELO. NICMÉNĚ JEŠTĚ V NOČNÍ KOŠILCE VYBÍRÁM SKLENIČKY, ODNÁŠÍM DO KUCHYNĚ A INGREDIENCE VČETNĚ KÁVY PŘESYPÁVÁM DO PLASTOVÝCH DÓZIČEK. SOUSED SEDÍCÍ NA ZAHRADNÍ LAVIČCE SE OČIVIDNĚ BAVÍ SLEDOVÁNÍM TĚCH NEKONČÍCÍCH PŘÍPRAV. 

Rozhoduji se jet bez vody. Už se vejdeme pod 3,5 tuny, bydlík má ale celkovou hmotnost ještě o 100 kg nižší. Upravuji tedy trasu cesty. Vynecháváme k hmotnostem bydlíků nepřátelské Německo a zejména Rakousko. Cesta přes Maďarsko je o sto km delší, ale zase mají nejlevnější naftu v Evropě, jak mi ukázala tabulka v nějakém článku, který jsem celý nečetl. Takže hmotnost až tak hrotit nemusíme, neslyšel jsem nikde, že by Maďaři obytná auta vážili. A na Balkáně to již nikdo řešit nebude. Stres z blížící se cesty bránil mé ženě racionálně uvažovat a některé vynesené věci vrátit do bydlíka. NEVÍM, JAK SE TO STALO, ALE TU NABÍDKU JSEM NĚJAK PŘESLECHLA. POKUD TEDA VŮBEC ZAZNĚLA.. Anebo mi dala za pravdu, že dovolená je i poznávání jiných zemí včetně jejich kuchyní. No, spíše bych věřil první variantě. Mé nadšení ze společné cesty k moři po asi dvou letech covidu přebilo obavy našich holek a večer konečně zamykáme připraveného bydlíka. Děti Anička a Vašek jsou na párty, my usínáme doma.

1. července - PÁTEK

Rozhodli jsme se vyjet až v devět ráno, aby děti nešli úplně z flámu do auta a i my se poslední noc prospali. ZA TUTO INFORMACI JSEM BYLA VÁŽNĚ VDĚČNÁ, OBZVLÁŠTĚ POTÉ, CO DO TURECKA JSME VYJÍŽDĚLI V JEDNU RÁNO. NICMÉNĚ RANNÍ STRESÍK S ODJEZDEM SE STEJNĚ OBJEVUJE A PŮVODNĚ PLÁNOVANÁ POKLIDNÁ SNÍDANĚ PŘED ODJEZDEM JE TATAM. DĚLÁM KAFE DO CESTOVNÍHO HRNEČKU, KONTROLA PENĚZ, PASŮ, DĚTÍ (ANIČKA SE ZDÁ BÝT ZÁVĚREČNOU ROZLUČKOU PŘÍLIŠ NEPOSTIŽENA, I KDYŽ NETUŠÍM, CO SE DĚLO HODINU V TÝ KOUPELNĚ ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI). Což se nám jakž takž daří a pár minut před devátou vyjíždíme, už v pěti lidech z našeho městečka u Plzně. Vaška máme nabrat v Berouně na nádraží. Asi jsem moc předpokládal, že to tak nebude. Jeho telefon mne v tom utvrzuje, holt České dráhy a spadlá skála na kolejích, takže pro něho jedeme na Karlštejn. KDYŽ JSEM Z HOVORU POCHOPILA, ŽE VOLÁ VAŠEK, BYLO MI JASNÝ, ŽE JE NĚJAKEJ PRŮSER. A TO JSME SOTVA VYJELI... 

Zajížďka to moc není, časová ztráta ano. Zvláště když se nám v zatáčce za jízdy otevře lednice a dvě sklenice babiččinýho guláše vyskočí na zem a se zvukem tříštícího se skla se obsah rozlije po podlaze bydlíka. Stres mé ženy dosahuje vrcholu (?). NO, VRCHOL SI PŘEDSTAVUJI PŘÍJEMNĚJI, ALE VE SPOJITOSTI S CESTOVNÍM STRESÍKEM TO MOHU POTVRDIT. NAŠE VEČEŘE! VČERA JSEM BYLA PŘEŠTASTNÁ, KDYŽ NÁS MAMINKA NAPAKOVALA GULÁŠEM A BUCHTAMA NA CESTU (A JÁ SE TAK VYHNULA V TOM VEDRU SMAŽENÍ TRADIČNÍCH ČESKÝCH ŘÍZKŮ) A TEĎ SE TEN POKLAD VÁLÍ A SMRDÍ (VONÍ) PO PODLAZE. I já cítím emoce naštvání, ale spíše na její stres než na guláš. S gulášem nic neudělám, Lenku vyháním od guláše. Ona se uklidní (SNAŽÍ SE O TO), já to uklidím. NÁHODOU TAKY PŘIKLÁDÁM RUKU K DÍLU, ALE OPĚT JSEM VYHNÁNA. Za čtvrthodinku jedeme dál s pocitem, že nám pro šest lidí zbyla jediná sklenice guláše v lednici, pečlivě zajištené "gumicukem". Očekávám třetí věc, která se ještě stane po těchto dvou. TO BY MĚ TAKY ZAJÍMALO, PROČ SE MAJÍ DÍT DO TŘETICE BLBÝ VĚCI. PAK NA TO MYSLÍŠ A PŘIVOLÁVÁŠ... NICMÉNĚ JÁ UŽ TUŠÍM, ŽE PRO TAKOVOUTO DOVOLENOU BUDOU TŘI MÁLO.

Ve vedru kolem 36 stupňů celsia opouštíme Česko. NE, NÁŠ BYDLÍK BOHUŽEL OPRAVDU NEMÁ KLIMATIZACI. ANO, ŠATY MÁM OPRAVDU PROPOCENÉ SKRZ NASKRZ. Podařilo se nám objet i zasekané úseky D1 a brzy přejíždíme i Slovensko. Na maďarských hranicích nás vítají dotazem na upřesnění kategorie bydlíka v technickém průkazu. Nevím, ten leží přece doma, s sebou mám jen malý techničák. Ukazuje se, že možnosti se liší o 20 euro a pokuta je patnáctinásobná (A TO JE TEDY KOLIK EURO, POTAŽMO KORUN ČESKÝCH, MILÍ ŽÁCI?). Kupujeme tedy tu dražší. PÁN ZA KASOU NÁM TO DOPORUČIL, BYL VELMI LASKAVÝ, POHLEDNÝ A CHYBĚLA MU JEDNA RUKA. Stejně tam asi náš šestimístný bydlík bude patřit. Druhé překvapení je na čerpací stanici, kam s prázdnou nádrží zajíždíme. Dozvídám se, že cena 30 Kč za litr je jen pro auta s maďarskou RZ (REGISTRAČNÍ ZNAČKA, NEBOLI "ESPÉZETKA", KDYBY SI NĚKDO NEBYL JIST), my platíme 58 Kč za litr paliva. Holt někdo musí Maďarům jejich slevu zadotovat. ŽE ALE ČERNÝ PETR VYCHÁZÍ ZROVNA NA NÁS... NO, NA SLOVENSKU SE NÁM ZDÁL LITR V PŘEPOČTU ZA 52 KČ MOC, TAK JSME SI POČKALI, AŽ JSME SE DOČKALI. To je tak, když někdo čte jen titulky a tabulky a ne celé články. Nebo jsem ho četl a redaktor tento detail nenapsal? Nevím, ale je to jedno. TAKŽE POUČENÍ ZNÍ: ČTĚTE CELÉ ČLÁNKY A STEJNĚ NEVĚŘTE VŠEMU, CO ČTETE!

Původní plán dojet dnes k bosenským pyramidám upravuji na camp za maďarsko-chorvatskými hranicemi. Následná redukce cesty už počítá s campem před hranicí. Ten později ještě redukuji za camp mezi Budapeští a hranicí, abychom nakonec zakotvili kousek pod Budapeští. Plánovač trasy, který počítá s rychlostí 130 km/h není pochopitelně kompatibilní s naší rychlostí, která dosahuje maximálně 110 km/h. A MICHALA TO POCHOPITELNĚ ASI NENAPADLO :-).

Po osmé hodině zastavujeme v campu u Dunaje. Je tu skoro prázdno, jen hosty tu vystřídali komáři. Pořád je úmorné vedro. A MĚ NAPADÁ, KDO VYMYSLEL, ŽE VE VEDRU (ROZUMĚJ LÉTO) SE JEZDÍ ZA JEŠTĚ VĚTŠÍM VEDREM (ROZUMĚJ NA JIH). ASI NĚJAKÝ MASOCHISTA. ALESPOŇ TAK SI TEĎ PŘIPADÁM, KDYŽ SOTVA LAPÁM PO DECHU. V nedaleké restauraci kupuji pár piv "plzně" a něco chladivého i pro děti. ZATÍMCO JÁ S DĚTMI PRCHÁM K ŘECE SMOČIT ALESPOŇ NOHY (ODVÁŽNÍ HONZÍCI DOKONCE PLAVOU S I PROTI PROUDU). Lehce posilněni alkoholem DÍKY BOHU ZA NĚJ! se ukládáme k první noci v bydlíku s otevřenými všemi okny. Ty v noci postupně zavírám, neboť klesá teplota a sílí vítr. VÍTR! VÍTR! VŽDY JSEM HO MĚLA RÁDA, ALE TEĎ TO JE PŘÍMO NAŠE SPÁSA! Očekávaná bouřka nakonec nepřijde a nás čeká první noc, kdy se moc nevyspíme. ALE MOHLI JSME SE V KEMPU OSPRCHOVAT A TO SE FAKT CENÍ. ÁŇA SI SICE ZPOČÁTKU NEBYLA JISTÁ, JESTLI Z TÝ VĚCI, CO SE TVÁŘILA JAKO SPRCHA VYPADNE VODA NEBO PLYN, ALE NAKONEC JSME PRVNÍ NOC STRÁVILI BEZ UPOCENÝCH TĚL.

2. července - SOBOTA

Ráno opouštíme camp a po chvíli i Maďarsko. Cesta po dálnici je velmi monotónní, ale rychle ubíhá. Tedy rychle, naše rychlost je kolem 100 km/h. Přechod do Chorvatska je v pohodě. Potřebujeme ale tankovat. To se nám daří v Dakovu, kde kromě nafty za cca 42 Kč směřujeme do restaurace, kterou nám ukázali Google mapy. Musím říci, že tak skvěle jsem si nepochutnal už hodně dlouho. JO, JO. TO OPAKOVAL NĚKOLIKRÁT. ALE PRÁVEM. JÍDLO V RESTAURACI BYLO OPRAVDU VÝBORNÝ A OPROTI ČECHÁM ZA PŘÍZNIVÝ CENY. MŮJ VÝBĚR SICE NEODPOVÍDAL OČEKÁVÁNÍ (KONECKONCŮ JAKO VŽDY, KDYŽ SE ROZHODNU OTESTOVAT NĚCO NOVÉHO. UŽ JSEM TÍM POVĚSTNÁ, VŠAK ONY MĚ DĚTI UPOZORŇOVALY), ALE NAKONEC JSEM MUSELA UZNAT, ŽE I TA MOJE PORCE BYLA VELMI CHUTNÁ. BOHUŽEL POTÉ, CO JSEM VĚTŠINU ROZDALA OSTATNÍM. S plnými břichy odcházíme s pocitem, že za 1500 Kč pro šest lidí to byla super trefa. A NEDOJEDENÉ JÍDLO NÁM ZAJISTILO I VEČEŘI. 

Prvním naším cílem je soubor pyramid ve Visoku. Z aplikace "Park4night" mám nalezeno místo pro bydlíky a camp. Nejprve volíme první variantu. Od známé víme o starém průvodci po Pyramidě Měsíce a my míříme právě k ní, neboť místo pro bydlíky by mělo být právě u jejího úpatí. Přejíždím o pár metrů cíl v navigaci a mává na mne stařík a naviguje mě na parkoviště, kterého naším bydlíkem zabíráme celou polovinu. Ukazuje mi, že tam mohu být přes noc. Ptám se na vodu do bydlíka, naviguje mě k hadici, která vede ze studny. Plníme plnou nádrž vody k velké radosti našich žen. Stařík po chvíli opět přichází a vysvětluje nám, že je průvodce po Pyramidě Měsíce. Ukazuje nám mapu a fotky. Ať se vyspíme a ráno nás tam vezme. Navrhuji mu jít dnes, ráno chceme do komplexu tunelů. Souhlasí a my jsme po pěti minutách připraveni vyrazit. TEDA NE, ŽE BY SE NÁM PO TÉ ÚMORNÉ CESTĚ JEŠTĚ NĚKAM CHTĚLO, ALE KDYŽ MUŽ ZAVELÍ... 

Tedy připraveni není asi správní slovo, ale jdeme. Po pár krocích nás dojíždí Audi mladého slovenského páru. Stařík se k nim hned hrne. Vysvětluji jim, že jdeme nahoru a oni nám dělají milou společnost a přidávají se. VLADO A KRISTÝNA. OPRAVDU MILÍ LIDÉ, SE KTERÝMI SE DRUHÝ DEN JEŠTĚ DVAKRÁT POTKÁME V TUNELECH RAVNE. Opouštíme cestu a procházíme nejprve zarostlou trávou, pak zarostlým roštím, pak se již probíjíme mezi větvemi. S TRNÍM! Dlouhé kalhoty, dlouhý rukáv, tenisky, klobouk nebo kšiltovka.....to vše zůstalo v autě. Ale naše Amazonky postupují statečně vpřed. Jedna asi v duchu nadává, že na tohle fakt není stavěná a že měla zůstat doma, druhá zarputile stoupá vzhůru bez ohledu na únavu, slabost v kolenou a blížící se úžeh. Leje z nás pot po litrech. Stařík se s námi už dávno rozloučil A SKÁSNUL NÁS O TŘICET ÉČEK se slovy, že máme jít doleva, doprava, nahoru a tam bude pivo, limo, víno a rakija. Nenacházíme nic. Jen pár kamenů, kryjící zasypaný vchod kamsi pod zem. MUSÍM PŘIZNAT, ŽE VÝLET NA PYRAMIDY JSEM SI PŘEDSTAVOVALA TROCHU (HODNĚ!) JINAK. A PYRAMIDU JAKO TAKOVOU TAKY. KRAJINA JE TADY KRÁSNÁ, VÝHLED TAKY, TO NÉ, ŽE NÉ, ALE PYRAMIDA, KTERÁ VISÍ U NAŠEHO AUTA NA OBRÁZKU JE FOTOSHOP JAK KRÁVA (NEBO MOŽNÁ POUŽILI FOTO Z EGYPTA, KDO VÍ). Vracíme se zpět a dáváme si sprchu. Je pomalu čas jít spát. Spíme bez přikrývek a s otevřenými okny. NO, TO ANI JINAK FAKT NEJDE. JEŠTĚ ŽE JSEM V RÁMCI ÚSPOR HMOTNOSTI DOMA NECHALA PEŘINY A VZALA JEN POVLEČENÍ A DĚTEM ŇUŇACÍ DEKY.

3. července - NEDĚLE

K tunelům Ravne přijíždíme chvíli po otevření. NA PARKOVIŠTI JSME JEDINÍ, COŽ UŽ SE NEDÁ ŘÍCI PŘI ODJEZDU. NAČASOVÁNÍ JE SKVĚLÉ. Dostáváme helmy a červenovlasou průvodkyni. Anička nám starším překládá anglický výklad a my lokáme čerstvý podzemní vzduch. NEVÍM PROČ, ALE ZATÍMCO OSTATNÍ SI UŽÍVAJÍ SKVĚLÉ KLIMA, MĚ ZAČÍNÁ DĚSNĚ BOLET NOS A DUTINY. MAJÍ TADY MEDITAČNÍ ZÁKOUTÍ, KTERÉHO BYCH SI MOC RÁDA UŽILA, ALE V NAŠEM SLOŽENÍ TO NENÍ MOŽNÉ. MYSLÍM, ŽE SE SEM JEŠTĚ NĚKDY VRÁTÍM. MÍSTNÍ TO TADY VYUŽÍVAJÍ JEDNAK PRO MEDITACE A DRUHAK JAKO LÁZNĚ, ÚDAJNĚ JE ZDE LÉČIVÁ ENERGIE. Ve stáncích se suvenýry nakupujeme "pár kilo" "vzácných" kamenů a pokračujeme na Mostar. Tam se jen zběžně mrkneme na starý most a dáme si zmrzlinu. ÚPLATEK PRO DĚTI ZA TO, ŽE TU CESTU JEŠTĚ ZVLÁDAJÍ (JÁ MÍSTO OSVĚŽUJÍCÍ OBJEDNANÉ CITRONOVÉ DOSTÁVÁM SLADKOU VANILKOVOU, FAKT NEVÍM, ČÍM JSEM SI TO ZASLOUŽILA) 

Pokračujeme k vodopádům Kravica. Před šesti lety se dalo jít až přímo pod vodopád, což už možné není, ale naštěstí se může alespoň do jezera. Přibylo stánků, ubylo klidu. Zaplavali jsme si, dali pivko A LIMO, NEJMENŠÍ HLADOVEC "HORKÉHO PSA" A SPOLU S ANIČKOU JSME "ÉRDROPLI" NAŠE ŠÍLENÉ SELFÍČKO NĚJAKÉMU PETROVI a pokračovali v naší cestě. Malý Honzík se těšil na moře. A dočkal se, dojeli jsme do Neumu, sjeli jsme naším šestimetrovým bydlíkem až dolů k moři a zaparkovali vedle restaurace. Hlídač parkoviště se trochu divil. Bodejť ne, měli jsme zdaleka největší auto. Dobrá večeře, rychlá koupačka spestřená skoky ze zídky do moře. A INTERNET! DĚTI (DOBŘE, JÁ TAKY) JÁSAJÍ. JEN CO SE MOBIL PŘIPOJÍ, ZAČNOU SKÁKAT ZPRÁVY, MEJLY, OZNÁMENÍ... KONEC INKOGNITA. 

Trošku problémek se vyskytl s noclehem. Nejprve jsme zajeli na velké placené parkoviště, ale neměli jsme drobné do automatu. Nad městem byl ještě camp. Cesta do něj ale nebyla pro nás sjízdná. Nakonec jsem rozměnil peníze, vrátili jsme se na parkoviště a zakempovali. Děti s blížícím se večerem ožili a nám se vůbec nechtělo jít do rozpáleného bydlíka spát. TY ŠATY, KTERÉ JSEM NA SEBE NAVLÍKLA ZA ÚČELEM PROCHÁZKY PO MĚSTĚ OPĚT MĚNÍM ZA LEHKOU NOČNÍ KOŠILKU. HUKOT Z HLAVNÍ SILNICE, KTERÁ JE PŘÍMO POD NÁMA JE DĚSNEJ. KOMÁŘI JSOU DĚSNÝ. VEDRO JE DĚSNÝ. NAJEDNOU MI VŠECHNO PŘIPADÁ DĚSNÝ. NAŠTĚSTÍ SE HMOTNOSTNÍM ÚSPORÁM VYHNULA TAKÉ LÁHEV APEROLU A TAK MĚ ZACHRAŇUJE MOJE DCERA, KTERÁ MI MÍCHÁ NA TÉHLE DOVČE UŽ NĚKOLIKÁTÝ DRINK.

4. července - PONDĚLÍ

Kostelní zvony jsou opravdu blbý vynález. HNED U TÝ HLAVNÍ SILNICE. Ale čerstvý bílý chleba je super. Snědli jsme celý bochník. Na první pumpě jsme nenatankovali, odbočku jsme minuli, až nás nová dálnice zavedla do vzdálenějšího městečka pro naftu. Zeptal jsem se pumpaře, zda je tu někde místo, kam vypustit odpadovou vodu z bydlíka. Ukázal k řece. No, přece ji nebudu lít do řeky. Nakonec mi nezbylo než ji vylít do trávy.

Dalším cílem byl kaňon Nevidio. Cesta moc neutíkala, ale nakonec bydlík zdolal všechny kopce a hory DÍKYBOHU! TO SETKÁNÍ S AUTOBUSEM UPROSTŘED SERPENTÝN MI UBRALO MINIMÁLNĚ PÁR MINUT ŽIVOTA A PŘIDALO DALŠÍ ŠEDIVÝ VLAS a po krátké zastávce na oběd (opět skvělý TENTOKRÁT JSME SI NA ZBYTKY VZALI I KRABIČKY, ABYCHOM MĚLI CO NA VEČEŘI) jsme zaparkovali v přírodním tábořišti u kaňonu. Po první obhlídce kaňonu nás vrátila bouřka, ale za hodinku jsme už smáčeli svá rozpálená těla v ledovém potůčku. 

Zejména děvčata statečně přelézali velké balvany a brodila se ledovou vodou. V jednom místě bylo vody až po krk. Plavání v ledovém horském potůčku je disciplína, která završila jejich odvážnou cestu s námi muži až na konec schůdné části kaňonu. TAK TADY MUSÍM DODAT, ŽE TO MÍSTO BYLO FAKT KOUZELNÝ. PRVNÍ PLUS BYL STUDENĚJŠÍ VZDUCH. DRUHÉ PLUS TICHO. TŘETÍ PLUS KRÁSNÁ PŘÍRODA. ANO, PROŠLI JSME KAŇONEM, BRODILI SE LEDOVOU VODOU, PŘEKONÁVALI RŮZNÉ KAMENY (ANIČKA DOKONCE BOSKY, NEB SI MYSLELA, ŽE JI NA TU VÝPRAVU BUDOU STAČIT ŽABKY - JEJÍ ŽABKY, PROTOŽE MOJE SI PŮJČILA V BOSNĚ U MOŘE A JAKSI JE TAM RÁČELA NECHATI, TAKŽE UŽ JSEM MÍNUS JEDNY BOTKY). CESTA BYLA NÁROČNÁ, ALE NÁDHERNÁ. I ROPUCHU NA KAMENI JSME TAM ZAHLÉDLI (A KAŽDÝ SE JÍ POSTUPNĚ LEKL). POHLED NAHORU NA VYSOKÉ SKÁLY A DOLŮ NA PRŮZRAČNĚ ČISTOU VODU VE MNĚ VYVOLÁVAL NĚCO MAGICKÝHO. TO JSEM JEŠTĚ NETUŠILA, ŽE CESTA DO KAŇONU JE BEZ PRŮVODCE, NEOPRÉNU A HELMY ZAKÁZANÁ. JO A S ÁŇOU TOČÍME PRO JEJÍ KAMARÁDKY VLOGÍSKY. NIKDY BY MĚ NENAPADLO, ŽE MĚ BUDE TAKOVÁ BLBOST BAVIT.

5. července - ÚTERÝ

Dopoledne jsme zaplatili za nocleh (před šesti lety to bylo zadarmo NO, PŘED ŠESTI LETY BYLO SPOUSTA VĚCÍ JINAK), pousmáli se nad turisty, které průvodci navlékali do neoprenů a helem a vyrazili. Z několika možností jsme zvolili cestu přes Podgoricu do Baru. Cestou se ale něco stalo na jediném mostě k cíli, a tak jsme se otočili a jeli přes severnější přechod do Albánie. Tam jsem zamířil do campu Legendja, kde jsem před šesti lety byl. Byl jeden ze dvou, který inzeroval servis pro bydlíky. Na místě jsem byl ale velmi mile překvapen. Kdysi tu byl jen plac se sprchou a wc. Dnes tu byl travnatý plac s jednotlivými kójemi, bar, restaurace a bazén. BAZÉN! VODA! WIFI! Zcela spokojeni jsme tu zůstali do druhého dne. Bydlíkovi jsme vyměnili vodu a vyprázdnili chemické wc, holky stihly vyprat několik várek prádla (JEDNA PRAČKA 5 ÉČEK) a večerní větřík vše hned usušil. NO, ONO TO TAK IDILICKÉ NEBYLO. TO ZNÍ, JAK KDYBY ČAROVNÝ VĚTŘÍK ZAFOUKAL A BYLO TO. JENOMŽE SPOLU S VĚTŘÍKEM SE PROHÁNĚLA I LENIČKA. PŘEVĚŠOVALA KOUSEK ZA KOUSEK, ABY SE NA TY ŠŇŮRY POSTUPNĚ VŠECHNO VEŠLO, S ANIČKOU ČAROVALY S KULÍKAMA (pro neplzeňáky - jsou to kolíčky na prádlo), ABY VYSTAČILY A LÍTALA KOLEM PRÁDLA I S ČELOVKOU. Zkrátka pohoda.

Tedy až na tu noc. Zjistili jsme, že bydlík má sice skvělé rozmístění míst v interiéru, ale nic není dokonalé. V noci docela foukalo, takže ten, kdo spal podél velkých oken, byl zpocený vedrem a zároveň v průvanu. Ten druhý vedle něj byl jen spocený vedrem. Takže po uzavření oken se nás vyspala víceméně polovina. Anička s Lenkou dospávali před bydlíkem, za doprovodu kraválu s nedaleké hlavní rušné silnice. TAKŽE. MICHAL VEČER ZAVŘEL OKNO, ABY NA NĚJ NETÁHLO. TÍM PÁDEM JSEM JÁ NEMOHLA SKORO DÝCHAT. DO TŘÍ DO RÁNA JSEM SE MARNĚ POKOUŠELA USNOUT. UŽ CELÁ ZOUFALÁ JDU VEN A TAM NACHÁZÍM ANIČKU SEDÍCÍ NA KŘESÍLKU. MÁ STEJNÝ PROBLÉM. KLUCI JSOU TROCHU NAKŘÁPLÍ A TAK S OHLEDEM NA NĚ UTĚSNILA OKNA A SAMA TAK NEMOHLA SKORO DÝCHAT (NECHÁPU, ŽE KLUCI DÝCHAJÍ A DOKONCE SPÍ!). PŘEMLOUVÁ MĚ, AŤ SPÍME VENKU A TAK JDU PRO NÁHRADNÍ KLÍČKY, VLOUPÁME SE DO NAŠÍ GARÁŽE, VYNDAVÁME SPACÁKY, DEKU A ULEHÁME POD ŠIRÉ NEBE POSETÉ ZÁŘÍCÍMI HVĚZDAMI. ÚPLNÁ ROMANTIKA. JEN KDYBY ŘIDIČI TĚCH AUT A MOTOREK Z NEDALEKÉ SILNICE NETÚROVALY SVÉ MOTORY.

6. července - STŘEDA

Ráno jsme pobalili, naposledy se vykoupali v bazénu, děti stáhli poslední věci na wifi do svých mobilů, dotankovali jsme vodu až po okraj a vyjeli dále na jih. PO PÁR (DOSLOVA) HODINÁCH SPÁNKU SE UKLÁDÁM U BAZÉNU. ANIČKA MI PŘINÁŠÍ KÁVU. MICHAL SNÍDANI. KONEČNĚ SI CHVÍLI PŘIPADÁM JAKO NA DOVOLENÉ.

Na první naplánovaný divoký camp se nám nepodařilo dostat. Jedna cesta vedla přes chatrný dřevěný most, na který jsem se jednak nevešel a druhak bych na něj s bydlíkem ani nevjel. Druhá cesta byla prašná a hrbolatá. Přesunuli jsme se tedy o něco jižněji, dali si oběd v Drači COŽ JE VELKÝ MĚSTO U MOŘE S VELKÝM PROVOZEM, TUDÍŽ HLUKEM A V KOMBINACI S MÝM NEVYSPÁNÍM MI TO NEDĚLALO VŮBEC DOBŘE a pak nás v aplikaci Park4night zaujalo místo u lesíka, které slibovalo klidné místo pro bydlíka, slunečníky a bar. Co víc si přát. Ze tří míst jsme si vybrali "Dream camp". Stáli jsme tu společně s druhým bydlíkem s polskou posádkou, měli pro sebe několik desítek metrů čtverečních pláže, slunečníky a ochotného barmana. Místo zřejmě teprve před pár týdny začalo fungovat, ale nám nic nechybělo. VÁŽNĚ MILÉ PŘEKVAPENÍ. PRÁZDNÁ PÍSČITÁ PLÁŽ, NOVÁ LEHÁTKA A SLUNEČNÍKY BEZ POPLATKU, SPRCHA, TEPLÉ MOŘE S VLNAMI MASÍRUJÍCÍ CELULITIDKU, BAR S MILOU OBSLUHOU, KTERÁ NA MĚ VEČER Z JEJICH KARAVANU VOLÁ "GOOD NIGHT". A TO VŠE MÁME TÉMĚŘ JEN PRO SEBE. ASI JEŠTĚ NIKDY JSEM SE NEKOUPALA V MOŘI ÚPLNĚ SAMA (JASNÝ, VÍM, ŽE NĚKDE V TOM MOŘI JEŠTĚ NĚKDO JE, ALE NA DOHLED JEN NEKONEČNÁ VODA PROPOJENÁ MILIONY JEDNOTLIVÝCH KAPIČEK). UŽ NIKAM JINAM NECHCI. 

Naopak silnějšího větru jsme měli dost. Foukal do očí a schovával se mezi listy knih, které jsme na pláži chtěli v klidu číst. Na všech byla znát již stoupající únava, velký Honzík posmrkával a Anička očekávala své dny. Focení západu slunce a plážový volejbal jsme si večer ale ujít nenechali. UŽ SI ANI NEPAMATUJU, KDY JSEM NAPOSLEDY VIDĚLA ZÁPAD SLUNCE NAD MOŘEM. MÁM CHVILKU PRO SEBE, NEŽ PŘIBĚHNOU DĚTI SE SVÝMI MOBILY. TU CHVILKU, KDY NIC NEMUSÍM. KDY NIC NEPOTŘEBUJU A ANI NECHCI. ŽÁDNÝ ZBYTEČNÝ MYŠLENKY. CHCI JEN BÝT. V TENHLE OKAMŽIK. OKAMŽIK, ZA KTERÝ CÍTÍM VDĚČNOST.

7. července -  ČTVRTEK

S otevřenými všemi okny bydlíku se spalo docela dobře, dokonce byla v noci i trochu zima. Ranní moře bylo trochu hlučnější, ale co bychom ještě chtěli, že? Ideálně písčitou pláž, ale abychom neměli písek úplně všude. Sluníčko, které nás nespálí při opalování. Větřík, který nám nevhání písek do očí. Slané moře, po kterém se ale nemusíme sprchovat a mít ulepené vlasy (řeší jen ženy). Vlastně je otázkou, zda jsme neměli zůstat u babičky u bazénu. Ale co, zase bude na co vzpomínat. A na všem je třeba si hledat to dobré. TŘEBA RANNÍ KOUPEL V MOŘI A PRVNÍ SPOLEČNÁ CHVÍLE S MICHALEM O SAMOTĚ NA PLÁŽI, ZATÍMCO DĚTI SPOKOJENĚ SPÍ. 

Dnešek jsme si naplánovali pohodově, odpočinkově. A tak se po dopolední snídani KE KTERÉ JSEM DĚLALA PALAČINKY ALÁ ALBÁNSKÝ JOGURT, PROTOŽE TA DVĚ MLÍKA, KTERÁ VČERA KLUCI KOUPILI (PROČ NEMÁME ZÁSOBU TĚCH ČESKÝCH UŽ VÍME) NEJSOU JAKSI MLÍKA, ALE JOGURTY V LÁHVI, KTERÉ SE JENOM JAKO MLÍKO MOŽNÁ NA PRVNÍ POHLED TVÁŘÍ A TAK SI HRAJU NA PEJSKA A KOČIČKU A KUPODIVU SE VÝSLEDEK DÁ JÍST A DOKONCE I PALAČINKY PŘIPOMÍNÁ možná děti začínali trochu nudit. HONZÍK SE HODNĚ TĚŠIL K MOŘI. STAVÍ SI Z PÍSKU HRAD A JE ZNÁT, ŽE JE SPOKOJENÝ. PŘESTO PO CHVÍLI PŘICHÁZÍ S TÍM, ŽE SI NEDOVEDE PŘEDSTAVIT BÝT TAKHLE NĚKDE MĚSÍC. PŘICHÁZÍ NA TO, ŽE I DOMA JE DOBŘE. A ZA TOHLE JEHO ZJIŠTĚNÍ JSEM VLASTNĚ RÁDA. POZNÁVÁ OSTATNÍ ZEMĚ A OKOLNOSTI, ABY SI VÁŽIL TOHO, CO MÁ. MY VŠICHNI. VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP. ALE TO BYCH PŘEDBÍHALA. TEĎ JSEM UPÍCHNUTÁ V BARU, KTERÝ MÁM SAMA PRO SEBE, NA STOLE SEDÍ KÁVA, SKLENICE VODY, KOUSEK ODE MĚ ZPÍVÁ MOŘE, SVÍTÍ SLUNÍČKO A JÁ SI TADY VE STÍNU PÍŠU A JSEM SPOKOJENÁ.

Tady pro teď končí Michalovo psaní, já si dojela svůj restík a dál už každý po své ose (psací, cestu máme ještě minimálně pár dní společnou). Večer zakončujeme opět výbornými jogurtovými palačinkami a sledováním filmu Slunce, seno a pár facek.

8. července - PÁTEK

Dnes jsem se konečně dobře vyspala. Vzhůru jsem byla jen jednou a to díky mému močovému měchýři. V celé "Dream beach" probíhá velký úklid. Personál odklízí, a o kus dál pálí, nečistoty z pláže, což dost otravuje ovzduší. Velký hlučný a prašný stroj čistí písek od zbývajícího bordelu. Moře je dnes studené a ženou se mraky. Nejvyšší čas odjet. Na baru si dávám poslední ranní kafe (děti ještě spí, tak nemám možnost uvařit si vlastní) a říkám Michalovi, že další zastávka by mohla být s wifi, abych nemusela domů posílat předražené zprávy (ano, i ve svých více než čtyřiceti letech se hlásím domů, že jsme ok, nicméně čím jsem starší, tím mám pro strachy mojí matky víc a víc pochopení). Odpovědí mi je: "Vždyť tady je". Dochází mi to. Zatímco jsem včera dělala zápisky z cesty, on seděl vedle mě s mobilem a celou tu dobu brouzdal po internetu! A nám to zatajil! Rychle se připojuju. Přicházejí děti, něco po mně žádají a já odpovídám: "Až se mi to stáhne." "Ona tu je wifi?" koulí na mě vytřeštěně oči úplně stejně jako před chvíli já na Michala. Utíkají pro své mobily, nicméně není času nazbyt a tak řešíme to nejnutnější (kdyby tu ta wifina nebyla, tak nic nejnutnější není, ale to už je holt ta naše moderní závislost) a za stále více se mračící oblohy startujeme. Přibíhá k nám ještě nejmladší člen barmanské rodiny, aby nás zkásnul o 10 éček za lehátka. Aha, tak nebyla zdarma. Mně to bylo hned podezřelý. Nicméně tuhle cenu za všechna lehátka a slunečníky v pohodě akceptujeme.

Celá albánská obloha (která je vidět) je pokrytá mraky, ze kterých vydatně padá déšť. Jak úlevné. Máme namířeno na oběd do restaurace, kterou Michal podle recenzí vytipoval. Cestou ještě nakupujeme mléko (raději dvě různé láhve, kdyby to byl náhodou třeba zákys) a pár dalších potravin (kromě chleba, který je akutní, ale v celém obchodě ho prostě nevidíme). Přes aplikaci Michala naviguju, ale nedaří se nám najít správnou cestu (moje chyba to opravdu není!), až se nakonec vydrápáme šíleným kopcem na vrchol. Vcházíme do restaurace, která se tváří velmi nóbl, takže ve dveřích mám chuť se otočit a odejít. Ale když už jsme ten krpál vyjeli, tak to přece teď nevzdáme. Naštěstí ceny nejsou přemrštěné, takže zůstáváme a zaháníme hlad.

Přestože jsem ráno dostala informaci, že nás čeká cca 80 km dlouhý úsek, trávíme na cestě zase skoro celý den. V podvečer přijíždíme do cíle. Termální prameny Bënjë. Vzhledem k zimnějšímu a deštivému počasí to je ideál. Bereme plavky, míjíme několik německých a českých bydlíků, aut, lidí a psů a usedáme do bazénku s vodou. Chtěla bych napsat termální, jenomže moje představa o termální vodě je jaksi... teplejší. Chvíli pobydu, zaplavu si a s husí kůži odcházím dělat večeři. Chleba není, tak to pro dnešek zachraňují brambory a opečené buřty. Na pánvi. Rozdělávání ohně je tady zakázaný. A my ty zákazy ctíme. Však to už víte.

Honzovo nakřápnutí se prohloubilo a tak zatímco zbylé tři děti šly na noční procházku spojenou s koupelí, dva nejstarší chlapi hrajou karty a já píšu. Ale pro dnešek už končím. Jdu uvařit čaj (dokud je voda), dám si sprchu (dokud je voda), zajdu si na hajzlík (dokud není plnej) a možná si dám partičku s nima (dokud ještě hrajou).

9. července - SOBOTA

"Mami, tohle Ti na blogu nikdo neuvěří," reaguje Anička... Ráno posílám Michala sebrat ze šňůry plavky, abychom si mohli dát v termálním jezírku ranní koupel. "Nemůžu najít hořejšek od Tvých plavek," volá na mě přes okýnko. Zaslechnu venku krátký rozhovor a následně Michal ve dveřích hlásí: "Podprsenku Ti sežral pes." Chvíli si myslím, že si ze mě dělá prdel, ale ten mužský hlas, co jsem slyšela, mu říkal, že horní díl plavek, který očividně patří (patřil!) k tomu dolnímu, co Michal svírá v ruce byl naposledy viděn v tlamě psa. Podává mi to, co z mých oblíbených plavek zbylo a já dodávám, že to je škoda, chtěla jsem je v jezírku "dodělat". "Mami, vždyť tam je úplně čistá voda," informuje mě Anička. "A proč jsou ty kalhotky ze včera teda tak špinavý?" divím se. Michal sklopí oči a zašeptá: "Mi spadly na zem."

Po ranní koupeli v "nových" plavečkách míříme do starobylého městečka Gjirokastër. Je tady spousta malebných restaurací, jen ta jedna jediná, do které na doporučení míříme, zeje prázdnotou. Obědváme tedy v restauraci vedlejší a po krátké procházce tímto příjemným městečkem, kde mají střechy z kamene, míříme na jezírka Blue Eye, která slibují chladivou koupel se skoky do vody. Realita od slibů se ovšem hodně liší. Po nekonečné pěší cestě lemované turisty přicházíme do národního parku, kde je sice průzračná voda vyvěrající z místních hor, nicméně také zákaz jak skákání, tak koupání. Přesto se v jezírku pohybuje několik lidí pořizujících si selfíčka. Smočíme nohy (teplota vody je zřejmě ještě nižší než v kaňonu v Černé hoře) a zklamaní míříme dále na jih.

Původně slibované pláže na divoko po celé jižní Albánii se nekonají a tak kotvíme za městem Sarandë na místní pláži s velkou rybí restaurací. Oblázková pláž, čisté moře barvy tyrkysu. Vzhledem k večerní hodině je tady podezřele stále hodně lidí. A zítra je neděle. To nevěstí nic dobrého. Ani se nesmočíme a hladoví míříme do restaurace, kde se výborně navečeříme. K dezertu dostáváme zdarma dva velké talíře plné ovoce a my dospěláci k závěrečnému přípitku rakiji. Za všechny platíme 80 euro včetně dýška (což je oproti srovnatelné večeři pro nás všechny v Čechách hodně slušný). Sympatický číšník se klaní téměř k zemi.

10. července - NEDĚLE

Bohužel jsem se nemýlila. Než se ráno stihneme nasnídat a osvěžit, je už tady hlava na hlavě a auto na autě. Zdrháme. Tedy chvíli nám to trvá, protože nejen že se nemáme kde otočit, nemůžeme ani vyjet. Po několika minutách se ulička zprůjezdní a my couváme a couváme (protože auta jsou fakt všude a otočit se není kde, což ráno po probuzení ještě bylo) a já pořád upozorňuju řidiče, že už tam je fakt málo místa a když jsem upozorněna já, ať už jsem zticha, nezbývá mi, než se modlit. Modlení teď bude koneckonců náš denní chléb, neb Anička to už týden nedostala (a dnes ráno jsem ji našla na záchodě s hláškou, že bude zvracet) a tak stále prohlašuje, že bude mít novodobého Ježíše a celkově vede divné řeči :-).

Hlavním cílem této cestovní dovolené měla být Albánie. Nicméně tu po ranním zážitku a posledním nákupu v minimarketu (kde je vše levnější nebo stejně drahé jako u nás - kromě mlíka - to je tady dražší) opouštíme a přesouváme se do Řecka. Právě teď kotvíme na prázdné plážičce pod košatým stromem přímo u příjemně hučícího moře. Fouká teplý větřík a řvou cikády. Strávíme tady příjemné odpoledne až do večera. Tedy jedna nepříjemná chvilka taky nastala. Vlastně dvě. První, když Honzík na cosi šlápl v moři a vyndavali jsme z nožičky "trny" (naštěstí jen dva) a pak, když se Anička objevila ve dveřích a s vážnou tváří i hlasem si zavolala Michala ven... 

"Koukni, jak jsme s bydlíkem sladění," chlubil se Michal, když nám ukazoval, jak zaparkoval pár milimetrů od slepé větve stromu. Bohužel při parkování na nájezdy se na svoji spřízněnou bydlíkovou duši zapomněl napojit a teď se ho Anička venku ptá, jestli je v pořádku, že máme konec bydlíka napíchnutý na větvi. Tak to byla ta druhá, obzvláště pro Michala jistě nepříjemná, chvilka. Nicméně kalamitu rychle opravil a pak už nás čekala jen krátká procházka po pláži, výborná večeře (lanšmít s chlebem), konečně osvěžující meloun (na druhý pokus to vyšlo, ten první jsme celý vyhazovali, jak byl přezrálý), společný večer v kině (pět se nás vešlo na jednu "rozkládací postel"), ve kterém jsem jedním okem sledovala na notebooku film (Slunce, seno, erotika) a druhým se dívala z okýnka na moře. Hodilo by se i třetí oko, které ale ještě není asi zcela probuzené a tak jsem ta dvě funkční střídala a z druhého okýnka stihla ještě sledovat na protějším ostrově Korfu přistávající letadla. V noci bylo chladno (rozuměj nebylo vedro) a tak jsem spala dokonce pod peřinou (jo, jednu jsem propašovala a teď se mi náramně hodí).

11. července - PONDĚLÍ

Ráno mě budí procházející stádo krav a následný pohled na ležícího psa a spícího pasáčka. Naštěstí se zdá, že ani pro jednoho nejsem dost zajímavá a tak se jdu bezpečně vykoupat do moře. Po poklidném dopoledni balíme, abychom oservisovali bydlíka (vypustit odpadovou vodu, vylít chemické wc, napustit vodu) a zakotvili o kus dál. Projíždíme přístavním městem Igumenici, kde je hukot, ale se servisem nám tady nikdo nepomůže. Naštěstí o pár kilometrů dál se zadaří a za 5 euro do kasičky můžeme provést potřebné úkony.

Ve městečku bychom se rádi najedli. Z první restaurace odcházíme, protože vše, co bychom si byli ochotni (za ty šílený ceny) dát zrovna nemají a z druhé restaurace, při pohledu do jídelního lístku, padáme ještě před příchodem číšníka. Zlatá Albánie! Dokonce chvilku zauvažujeme, jestli by se nám tam nevyplatilo vrátit, pak ale zhodnotíme, že dovolená není jen o žrádle (no, ve skutečnosti tak trochu je) a společně se rozhodneme pro návrat na "naši soukromou plážičku" s vlastním vařením. Ceny tady v Řecku mě hodně překvapily (zklamaly). Cestou nakoupíme alespoň nezbytné potraviny a v pekařství nakonec i něco k obědu. 

Cestou si vizualizuju, aby zůstalo "naše" parkovišťátko pod košatými stromy volné a to se mi k mé velké radosti plní. Udělám si ledový kafe (na druhý pokus, protože jedno mlíko je už kyselý, což zjišťuju až poté, co se kávy s chutí napiju a s nechutí ji zase hned vyplivnu), osvěžím se v moři, usedám do křesílka ve stínu lípy (ne, lípa to není, ale ještě jsem neodhalila, o jaký druh stromu jde - listy jsou podobné javoru, plody kaštanům a kůra stromu připomíná platan - zřejmě nějaká místní specialitka).

Všichni jsme tak trochu rozbití. Honzíci pořád frkají, Aničku bolí hlava, mě už pár dní pobolívá v krku (to prý i všechny ostatní), Vašek má nízký tlak a Michal si s sebou veze svoje "never ending story" dutiny. Ale máme se rádi a je nám tady dobře. I když, kdo ví, co se honí v našich hlavách. Tipuju, že tohle...

ANIČKA: Že já jsem vůbec jezdila! Měla jsem poslechnout intuici a stát si za tím, že zůstanu doma! V šesti na tak malým prostoru, to není nic pro mě!

HONZÍK: Já chci moře! Sice jsem u moře, ale já chci víc moře! Já vlastně nevím, co chci... Kdyby mi šla aspoň data. Ještě že mám Subway surfes...

VAŠEK: Alespoň že už jsme v EU a mám data. Musím se spojit s kámošema a naplánovat, co podnikneme. Hned, jak se vrátíme! Už aby to bylo...

HONZA: Všechno je špatně. Je mi blbě, tak si to vůbec nemůžu užít. Ach jo, to je tak nespravedlivý, je mi mě líto...

MICHAL: Sakra, kdybych si tak mohl pár těch levnejch aut přivézt do Čech. Kdyby Lenka byla ochotná řídit, mohl jsem tady nabrat aspoň jedno! No nic, tak si aspoň nějaký vyfotím...

LENKA: Road trip super, skvělé vidět něco nového a zažít svobodu cestování, ale po návratu budu potřebovat dovolenou! 

Večer se děti probraly. Kdoví, jestli za to mohla procházka spojená s večeří v nedalekém malém přístavu (kde jsem na vlastní oči viděla módelku s napíchanou pusou, řasama až do nebe a umělejma kozama, které vystavovala tak, že byly vidět obě jizvy po plastice - fakt nechápu, jak tohle může být pro chlapy atraktivní), každopádně jsou všichni konečně veselí, blbnou a nakonec se hádají kdo kde a s kým bude spát. Navrhuju, ať spí všichni venku a oni nabídku hned přijímají. Začíná nová hádka, kdo s kým bude sousedit. Nakonec se domluví a ještě o půlnoci je musíme okřikovat, že je noční klid. Usínám s dobrým pocitem, že si to děti taky užívají.

12. července - ÚTERÝ

Dobrý pocit mě opouští hned ráno, kdy Anička přijde se zvětšující se bolestí v krku a teplotou. Zůstáváme celý den na místě, je tady klid, stín a tak celý dnešek patří odpočinku. Anička velkou část dopoledne i odpoledne prospí pod stromem a dekou, kluci hrají hry (dokonce i karetní) a já střídám kuchyni, knížku, mobil a civění do stromu a moře. Zjišťuju, že ta třetí (ne)činnost mi dělá nejlépe. Tohle je ono. Jen tak pozorovat a nechat se ovívat větříkem.

Mezitím vším se konaly ještě dvě procházky. Na první jsem vyrazila s Michalem, ale brzo jsme se museli vrátit, protože naše obydlí bylo v obložení stáda koz. A to stádo nebylo stádečko, ale slušný stádo. Naštěstí kozy se bály víc nás, než my jich a tak šly pomalu okounět někam jinam. Tohle okounění bylo vlastně nakonec příjemný, na rozdíl od toho druhého...

To se událo při druhé procházce, na kterou se vydali kluci. Já zůstala u spící Aničky. Po chvíli přijel týpek na kole (kterej tady byl a okouněl už včera), zaparkoval kolo přímo u "našeho" stromu a začal se procházet. A čumět. Na nás. Po chvíli odjel, ale netrvalo dlouho a byl zpátky. To už byla Anička vzhůru a pro jistotu mě zatáhla do bydlíka. Zakryly jsme všechna okna a nechaly si jen škvírku pro průzkum. Jedna vzala do ruky nůž, druhá prázdnou láhev od vína a číhaly jsme. Nakouknu škvírkou a leknu se. Srdce zrychlilo už tak zrychlený tep. Sedí přímo proti nám. A kouká. Do našeho domu. Pro jistotu píšu Michalovi, aby se už vrátili. Vůbec z toho nemám dobrej pocit. Netrvá dlouho a Michal nás přichází vysvobodit. S dědkem to ale ani nehne. Sedí a vejrá na nás dál. Nicméně už se cítím v bezpečí a tak vycházím ven na vzduch. Po několika minutách to místního úchyla přestává bavit, nasedá na své kolo a odjíždí. Tím končí naše dobrodružství. Dál už zase jen kuchyně, knížka, mobil, teď počítač a mizím čučet do stromu a na moře.

Oprava. Přidávám ještě procházku číslo tři, která vedla opět do vedlejšího přístavu na drink a i přes všechny nevolnosti a lenosti se jí zúčastnili všichni členové posádky. K drinku jsme jako pozornost podniku dostali buřty na pivu (jak to Michal nazval) s hranolkama a když si Honzík šel koupit zmrzku, tak mu ještě přihodili láhev s vodou. Ceny tu jsou sice vysoké, ale ty "dárečky" milé. Cestou zpět jsme minuli několik policistů, kteří zřejmě nabyli dojmu, že jsme připluli na bárce z vod afrických. Naštěstí si rychle všimli naší bílé kůže a nechali nás jít k našemu obydlí na čtyřech kolech.

V noci mě vzbudí šílenej hluk. Vykouknu z okýnka a vidím na moři dvě lodě přibližující se k našemu břehu. Vzpomenu si na večerní střet s policisty a zatají se mi dech. To je teda dneska den. Nejdřív úchylák a teď běženci. Naštěstí obě lodě zastavují kus od břehu a já za svitu měsíce ve skoro úplňku (zítra má být superúplněk) rozeznávám dvě osoby vhazující do vody sítě. Uf. Rybáři. Chvíli je pozoruju, spát se v tom hluku nedá (i když zbytek osazenstva chrní jako nemluvňata) a až poté, co se hlučné motory začnou vzdalovat, znova usínám.

13. července - STŘEDA

Ráno mraky (včera jsem si je přála). Poslední snídaně (tento rok v Řecku). Rychlý koupání (všichni už na mě čekají v autě). Minipiknik v Graveně (nenašli jsme žádnou restauraci). Dva hraniční přechody (Řecko-Makedonie, Makedonie-Srbsko). Několik účtenek v celkové hodnotě cca 20 euro (mýta). Dlouhá cesta (cca 700 km, 10 hodin jízdy). Mastná večeře (jakože hodně omastku v každém jídle) v zahuleným srbským motorestu (zákaz kouření v restauracích sem ještě bohužel nedorazil). Očistná sprcha (kluci nanosili vodu - díky, kluci!). A teď nás čeká, doufejme, klidná noc (právě slyším projíždět autobus a Michalovo, řekněme, mírně hlasitější dýchání s plným nosem).

POZN 1: Původně jsme měli dnes ráno odjet do Soluně, abychom zítra ráno po brzkém vstávání obdivovali východ slunce nad mořem a poté vyrazili na cestu domů. Vzhledem k zdravotnímu stavu a náladě ve voze jsem ale byla s Honzíkem přehlasovaná s tím, že plynule v klídku pojedeme směr domov s případnou zastávkou, když nás něco cestou zaujme (což na dálnici fakt nezaujme).

POZN 2: Honzík si chtěl na snídani udělat kuličky s mlíkem, tak mu dávám nové ještě neotevřené v Řecku za velké peníze koupené mlíko. "To je jako voda," prohlásí Honzík. "Blbost," tohle je fakt mlíko, ukazuju mu na obrázku sklenici, do které se radostně vlévá bílá tekutina. "Tak to napřed ochutnej," pro jistotu radím po předešlých zkušenostech Honzíkovi. "Fuj, je to zkažený!" Se smutným pohledem vylévám celý obsah té radostné tekutiny do dřezu a již poněkolikáté vzpomínám na krabici českýho mlíka, která v několika vydáních zůstala doma ve sklepě.

14. července - ČTVRTEK

Kempování v motelu Predejane se nakonec ukázalo jako celkem v pohodě. Díky horskému vzduchu (nebo únavě?) jsem spala celou noc jako zabitá. Horší je to s Michalem. Nachlezení, chřipka, angína, řecká nemoc, covid s mutací kentaur nebo co to je se mu rozjelo a tak jen doufám, že dlouhou cestu na silnici zvládne. A že bude dlouhá (to nedoufám, to bohužel vím).

Náš stařík zvládl přes 700 km a kromě něho a řidiče si zasloužíme za dnešní výkon metál všichni. Obzvláště srbsko-maďarské hranice byly lahůdkou. Hodina popojíždění v nesnesitelném dusnu. Maďaři prohlédávali důkladně každé auto, obzvláště v té koloně, do které jsme se zařadili my. Nám nakoukli do pasů i do bydlíka, ale moc si ho neprohlíželi (první otázka byla, zda máme klimatizaci), protože jim u nás asi bylo taky horko. A tak neotevřeli ani dveře do koupelny, kde by se klidně mohlo skrývat cokoliv. Pravda je, že by tam na ně vykoukly akorát tak Aniččiny menstruační kalhotky (jo, konečně to s desetidenním zpožděním došlo).

Taky už je znát ponorka, která se dnes projevila při hledání něčeho k snědku. To, že výběr občerstvení je malichernost jsme si připomněli, když jsme stáli v několika kilometrové zácpě na dálnici kvůli převrácenému a totálně rozšmelcovanému kamionu. A tak s vděčností pádíme do maďarského kempu, kde nás čeká snad už poslední noc. Zvenku se linou tóny maďarské hudby, která hraje manželům k 10. výročí svatby, jak zjistili kluci, když byli koupit pivo. Tak ať to manželům dlouho vydrží! A ať už jdou taky spát!

15. července - PÁTEK

Dojezd domů. Naštěstí bez zácpy a bez nehody. Tady bych chtěla poděkovat bydlíčkovi, který to s námi i přes svůj pokročilý věk krásně zvládl (a nenechal nás nikde ve štichu), našemu dvornímu řidiči, který to všechno skvěle uřídil (celkem cca 5000 km), našim dětem, které spolu ještě pořád mluví (a mají se rádi), rodičům, kteří v době naší nepřítomnosti pečovali o naši zahrádku (a na přivítanou doplnili jídlo), všem milým lidem, kteří se na mě usmáli (nebo lajkli fotky) a samozřejmě vám, čtenářům (pokud jste dočetli až sem). No a na závěr děkuji sobě. Za to, že jsem to nejen přežila, ale i si to (většinou) užila.