Slovinský rafting a canyoning
Rafting a canyoning ve Slovinsku. Takový dárek mi přinesl loni Ježíšek. Už se vlastně ničemu nedivím. Ježíšek má vždy "samé dobré nápady". Na divoké řece jsem už byla, to bych mohla zvládnout a co je canyoning nevím. A naštěstí mě nenapadlo si o tom něco víc zjistit. Mám ráda překvapení. A navíc nás čeká pět dní ve Slovinsku bez dětí. Takže si to pojďme pořádně užít...
Z čeho jsme byli nadšení?
(kromě krásné slovinské přírody)
"V neděli večer musím ještě do Prahy," hlásí Michal s tím, že jaksi zapomněl na večerní odvoz mého synka na tábor. Proč tam musí zrovna v neděli večer mi nedokáže (nechce) odpovědět. Začínám tušit. Když nakonec kvůli táboru večerní záležitost odkládá na odpoledne, bere si jako společnici Aničku a po návratu chybí před domem auto, začíná mi svítat. Určitě půjčil moje vysněný Porsche na cestu jako překvápko. Při vzpomínce na cenu půjčovného tohoto auta mi je ale jasný, že jsem vedle, jak ta jedle. Když se Aničky ptám, co přivezl Michal za auto, zklamaně mi říká, že se musím smířit s tím, že pojedeme Mazdou. Cože? On chce vážně jet s tou starou Mazdou bez klimatizace, kterou připravuje pro svýho syna k osmnáctinám?
Odvážíme Honzíka na tábor. Cestou domů začínáme kout plány, že bychom vyrazili už dneska. Zkrátíme si tak zítřejší dlouhou cestu a tím nabereme čas navíc. Nemůžu se rozhodnout. Jenom přece jsem si ještě chtěla umýt vlasy, pořádně dobalit… Můj žaludek hlásí čím dál větší nervozitu nad tím, co to Michal vymyslel a tak souhlasím s dřívějším odjezdem. Áňa se zaraduje, že bude mít barák pro sebe o kousek dýl. Narychlo dobaluju (samozřejmě, že rychlost nese své plody a spousta věcí zůstává doma) a z okna vidím, jak Michal skládá věci do Golfíka. Uf, tak jenom přece budeme mít klimu (i když teď venku prší, doufám, že na jihu bude tepleji). Zároveň jsem trochu smutná, že překvápko nebude (typická ženská, nikdy neví, co vlastně chce).
Anička nás jde doprovodit k autu, sahám po klice Golfíka, ale Michal míří do garáže, kde už jsou otevřený vrata a čeká tam na nás… Mazda. Ovšem ne ta naše, ale Mazda MX5 (pro neznalce aut jako jsem já – sportovní kabriolet). Opět se ve mně probouzejí smíšené pocity (zklamání, že to není Porsche, i když to bylo jasný, tak naděje umírá poslední a radost, že pojedeme s otevřenou střechou – pokud přestane pršet). Batoh si dávám mezi nohy, protože kufr je tak malej, že jsou tam věci naskládaný jako puzzle. Jako dárek dostávám ještě šátek, aby mi nenafoukaly uši (vůbec ho neumím uvázat, ale netrvá to dlouho a svůj styl si nacházím) a od Aničky pusu na cestu.
I přes slabý déšť jedeme natankovat bez střechy, abych ochutnala ten pocit, který nám tohle autíčko jménem Mystique poskytne. Na pumpě zavíráme střechu a svištíme si to směr Salzburg. Ráno musíme jet kvůli počasí ještě se střechou nahoře, ale jakmile přestává pršet, mizí střecha za námi a začíná ta pravá jízda.
Tenhle sporťáček krásně drží v zatáčkách (sama jsem si to na chvilku ve Slovinsku vyzkoušela), při zrychlení si připadáte jako ve Formuli 1 (teda aspoň já jo :) a ten pocit mít nebe nad hlavou a vítr ve vlasech je prostě boží. Nebyla to moje první jízda kabrioletem, ale první delší výlet v zahraničí jo a musím teda říct, že jsem si to fakt užila. A podle věty "Lásko, jak jsme mohli bez toho žít" tipuju, že Michal si tohle svezeníčko užíval náramně (nepočítám ten škrábanec na blatníku, který se "znenadání objevil" při couvání v úzké slovinské uličce, kam byl zákaz vjezdu, ale pokyn navigace zněl jasně :).
Jedinou nevýhodou jsou tunely, kde to hrozně hučí a smrdí, ale s hlasitou hudbou se to dá přečkat. Pokud byste měli stejné choutky, mohu doporučit půjčovnu iCabrio. Pan majitel je velmi vstřícný, udělal nám dvoutřetinovou cenu, než jakou nabízí na stránkách a za poškrábaný lak si řekl navíc jenom tisícovku (dostal dvě). Tolik k dárku číslo dvě.
A co nám moc nešlo?
Jednoznačně snídaně. Bez telefonu se na některých místech už ani nenajíte. V Izole nás místo jídelního lístku odkázali na QR kód. Ten jsme sice načetli, ale z výběru jsme stejně moc moudří nebyli. Nakonec jsme si trochu nevědomky objednali sladký croissant obložený sýrem a pančetou, naštěstí na džusu nebylo co zkazit.
O to raději jsme byli, že další ubytka byla se snídaní. Tedy pokud jsme o nich věděli… V Itálii jsme přišli na snídani mezi posledními a tak už nebyl moc výběr, o chléb i kafe jsem si musela říct. V Lepeně se spalo tak krásně (ticho, tma a večerní ponocování u bazénu a vínka), že když jsem otevřela oko a mrkla na mobil, ukazoval čas 9:45 (snídaně končila v 10:00). No, představovala bych si na dovolený i klidnější ráno. Na rozdíl od Itálie tady bylo ale ještě všeho dostatek a tak jsme se nakonec, s rozcuchanými vlasy, ospalkami v očích a nevyčištěnýma zubama, dosytosti najedli.
Poslední ubytko bylo bez snídaně, ale přímo pod námi se nacházela restaurace, tak jsme na ni spoléhali. Ráno jsme si dali na pohodu (já bych to s celým bolavým tělem ani jinak nedala) a v půl desátý odkráčeli do restaurace. Venku se teprve chystali stoly a uvnitř byly známky po švédských stolech. "Snídaně byla do devíti," ozvalo se za námi. Aha. Takže snídani jsme objednanou měli. Jen nám to paní recepční neřekla (natož její čas), na bookingu se to neobjevilo a Michal objednával tenhle trip už pěkných pár týdnů zpátky, takže si to nepamatoval. Usmlouvali jsme aspoň rychlou snídani, sebrali po stole zbytky, natankovali poslední kafe (než vypnuli elektřinu) a s mírným stresíkem, že tu jsme nevítaní hosté jsme si "užili" poslední dovolenkové ráno.
Rafting
Ve zprávách ukazují povodně, ale nás se to prý netýká. Teda až na to, že po deštích je v řece maximum vody, kdy je povoleno na raft jít. To mě teda pro začátek moc neuklidňuje. V městečku Bovec nás čekají dva sympatičtí instruktoři – český Martin a slovenský Daniel. Bereme si veškerou výbavu (boty, neopren, bunda, vesta, helma) a transportujeme se do místa Srpenica – Žagana. Po nasoukání se do všech věcí snášíme člun k řece Soči, dostáváme základní informace a instruktoři nás rozdělují na dva týmy.
Naší posádce bude velet Daniel. Dalšími členy posádky je blondýna se svým klukem, taťka pražák se synem a holčina, co s ní kámoši nechtěli jet, tak se vydala na trip sama. Díky velké vodě vyplouváme o kus výš, než se začíná běžně, čeká nás tedy delší a rychlejší úsek.
Dopředu, stop, dozadu, stop, levá dozadu, pravá dopředu… učíme se povely, ale taťka pražák, který sedí vpředu a my se mu máme tedy v pádlování přizpůsobit si dělá, co chce. Ihned dostává od Dana zpětnou vazbu, že se má držet instrukcí. Jeho egíčko musí před svým synkem trpět, je mi ho líto. Ale jen trochu. A jen chvíli. Při každém "stop" totiž vyndavá mobil a natáčí řeku, takže při dalším povelu mu trvá, než strčí pádlo do vody. Začíná mě dost srát.
Končí klidný úsek a začíná několik kilometrů dlouhá divoká řeka. Už i Danovi dochází trpělivost a křičí dopředu na pražáka, aby telefon uklidil. Začíná jízda. Voda stříká všude kolem, vyhýbáme se kamenům, řeka je opravdu divoká. V jednu chvíli nám blondýna vypadává z raftu a začíná záchranná akce. Naštěstí před námi jede spřízněný raft, který naši dokonale nalíčenou blondýnku zachraňuje. Řeka teče opravdu rychle, není čas se moc kochat krásnou okolní krajinou, soustředím se jen na své pádlo a Danovo povely. Jsme v cíli. Už? Rychle to uteklo a můj strach byl skoro zbytečný. Teď trochu lituju, že moje místo bylo úplně vzadu a ne vpředu, kde to je prý největší zábava. Tak třeba příště :)
Canyoning
"Canyoning je náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici a kvalitní výzbroj. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, přelézání balvanů a napadaných stromů, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem." Tolik citace z wikipedie. Musím potvrdit, že v tomto případě wiki nelže. Ještě, že mě nenapadlo zjišťovat to dopředu, protože to bych si ten zážitek asi odpustila…
Na smluveném místě nás čekal opět Daniel. Dostali jsme boty, neoprénové ponožky, neopren, helmu a sedák, sbalili a přejeli do Srpenice. Naši partu s námi tvořila opět blondýnka s přítelem, odvážná samotná holčina, mladý pár milující adrenalin všeho druhu, Daniel a Klárka, která se starala o fotodokumentaci.
Na parkovišti jsme nazuli boty, svlíkli se do plavek, neopren s vestou a helmou hodili na záda a vydali se cestou vzhůru. Nekonečnou cestou vzhůru. Docházeli mi síly i dech. Přisuzovala jsem to tomu, že jsem z celý party nejstarší, ale Michal (ještě o kousek starší) to nesl statečněji. Dokonce mi nabídl, že mi ponese moji výzbroj, ale to mi moje ego samozřejmě nedovolilo. Nastala chvíle svázat vlasy do copu a nasadit helmu, nicméně neopren zůstal stále na zádech, jen cesta se stávala nebezpečnější. Konečně jsme došli na místo činu.
Sílu už nemám žádnou, fakt nechápu, co v tom kaňonu budu dělat. Olepená potem se jdu napít vody rovnou z řeky. Tady prý můžeme, cestou kaňonem už ne, tam je to pračka na neopreny. Nasoukáme se do neoprénů a dostáváme bezpečnostní instrukce. Při pojmech jako slide a skok si říkám, že je Dan dobrý vtipálek, ale netrvá dlouho a vyvádí mě z omylu. Opravdu nevtipkuje. Před námi je další skupinka turistů, kteří si také zaplatili tuto "ochutnávku". Začínáme skluzem po zádech hlavou dolů. Takových slidů nás čeká ještě spoustu a nevěřila bych, že to bude to "nejlehčí".
Před skokem ze skály do kaňonu říkám Danovi, že se bojím a on jen klidně odpovídá "já vím" a hází kamínek na místo, kam mám svůj skok směrovat. Jiná cesta není, takže mi nezbývá než napočítat do tří, skočit a pořádně si loknout vody (což dnes není rozhodně naposledy).
Brodíme se kaňonem, který má díky předešlému vydatnému dešti dostatek osmistupňové vody. Kloužeme popředu, pozadu, každý sám i ve dvojici, jen tak nebo pomocí lana. Skáčeme, slaňujeme vodopády, chodíme po ferratě a sem tam děláme dřepy, aby nám nebyla zima.
"Teď to teprve bude sranda," s úsměvem hlásí náš instruktor ve chvíli, kdy mám pocit, že víc už nedám. Mám chuť si sednout na kamen a umřít tady. Co jde, si užívám, co nejde, přežívám. Ale protože každá pohádka má svůj konec, i každý zážitek jednou končí. Dala jsem to. Někdy je potřeba vystoupit ze své zóny komfortu. Stojí to nakonec za to! A díky firmě Waterfall freaks za skvělou organizaci!
Itinerář cesty
neděle 6. 8. 2023
CZ: Stod
D: zastávka na toaletu
A: Salzburg (neboli sladký hrad, jak ho nazval Michal – ale pokus dobrej :)
pondělí 7. 8. 2023
SLO: Jezero Blad (vzhledem k velkému počtu lidí a málo parkovacích míst velmi rychlá zastávka na koupi zmrzky a dalšího pohledu pro Honzíka na tábor)
SLO: Izola (přístavní městečko, kde mi Michal názorně předvádí rozdíl mezi mužem a ženou při nakupování: příchod ke stánku s brýlemi – neřeší, že kolem je spousta dalších stánků s výhodnější koupí – jasný výběr – nechápu, jak v tom velkém množství sáhl zrovna po těch správných – zkouška – velmi rychlá – platba a odchod – celá akce trvala do minuty a mně padla čelist, protože tohle se mi rozhodně stát nemůže :)
úterý 8. 8. 2023
SLO: Marezige (zaujali nás krásné výhledy a mě hlavně víno, které jste si mohli po zakoupení skleničky se žetony sami natočit – výborný byl sladki refošk)
SLO: Škocjanske jame (k těmto jeskyním jsme dojeli proto, abychom zjistili, že mají na dva dny zcela vyprodáno)
SLO: Postojnska jama (sem jsme jeli najisto se zakoupením online vstupenky – to jsme teda netušili, že platba neproběhla, naštěstí tady byly k dispozici volné vstupenky i off – tuhle jeskyni doporučuju navštívit, je to dechberoucí úkaz přírody a s českým překladačem jsem si to skvěle užila)
I: San Floriano del Collio (ubytko, do kterého jsme se těšili na bazén, který se nacházel ale jen ve fotogalerii hotelu, ve stejné vesnici, ale na jiném místě)
SLO: Kojsko - Hum (sem jsme si skočili na večeři a odvezli jsme si poučení – neparkovat s otevřeným autem v blízkosti pece na pizzu, pokud nechcete mít plné sedačky sazí)
I: San Floriano del Collio (sotva si zvyknu říkat "děkuji" slovinsky, už jsem zase v Itálii a se svým "hvala" se cítím jak blbec :)
středa 9. 8. 2023
SLO: Bovec (rafting)
SLO: Soča - Lepena (tak na tomhle místě bych si dovedla představit žít – krásné místo uprostřed hor a lesů, ubytování v chatičkách modernímu člověku uzpůsobené)
čtvrtek 10. 8. 2023
SLO: Log pod Mangartom - Bavšica (zaujala nás vyhlídka, to jsme ale ještě netušili, jaké krásy se skrývají pod ní – pár schodů to naše nožky stálo, ale na dně se nám ukázal nádherný výhled na tyrkysovou řeku zařezávající se do hlubokého kaňonu – slovinské řeky jsou opravdu nádherné)
SLO: Bovec (canyoning)
SLO: Log pod Mangartom - restaurace Brunarica (dostali jsme na ni doporučení a tak ho posílám dám – opravdu dobře se tady najíte)
SLO: Rateče Planica (naše poslední ubytko v horách)
pátek 11. 8. 2023
A: obědový piknik u silnice
D: zastávka na toaletu
CZ: Horšovský Týn (přesedám na místo řidiče, abych si to autíčko ještě naposledy užila i za volantem)
CZ: Stod (návrat do reality)
