Život to zařídí
Původně to mělo být poslední psaní. V polovině prosince jsem článek rozepsala a teď k němu sedám, čtu a měním slova. Intuice mi říká, že to poslední psaní nebude. A i kdyby…
Každý den prožíváme svoji pravdu. Každý den jinak. To, co platilo před měsícem, to, čemu jsme věřili, se může (a nemusí) měnit. A mně se to teď potvrzuje. Před dvěma týdny jsem to chtěla definitivně zabalit. Psaní. Stránky... Život to chce ale zřejmě jinak. Proč? To nevím. A to je na tom to krásné. Že nevíme. Čím jsem starší, tím víc se mnou souzní Sokratovo "Vím, že nic nevím."
Vím, že nic nevím.
Jeden prosincový víkend se konal křest knihy mého kamaráda. Stejný víkend vrcholilo Stardance a o tom samém víkendu mi došlo, jak jsou právě vlastní kniha a tanec mými sny. Moje myšlenky zhmotnil Ježíšek. Přinesl mi knihu "Maminko, vyprávěj". Nikdy mě nenapadlo, že i tohle by mohla být ta kniha, kterou mám napsat. Ego sice nejásá, protože knihu s mým jménem neuvidí za výlohami knihkupectví, ale možná zajásá dušička mých dětí, že jsem si našla čas a všechny vzpomínky a "moudra" pro ně sepsala. A co je víc?
S Dominikem Vodičkou si asi nezatancuju, ale pod stromečkem jsem našla poukaz na pár tanečních lekcí s profíkem. Tak uvidíme, jestli bude moje touha zalepena. Taky se zjevila duše, která mi pomohla zprostředkovat novoroční tančírnu. Přišlo to samo, jen bylo potřeba udělat krůček naproti. Těším se, jaké nové cesty se v tomto směru ještě ukážou...
Všem se nám dějí zázraky
Všem se nám dějí "zázraky". Každý den. Blbý je, že ne vždy je vidíme. Ne vždy si jich všimneme. A ne vždy je jako zázraky vyhodnotíme. Včera jsem obdivovala fialku, která mi doma vykvetla. Pozoruju ty růžovo-fialové okvětní lístky se žlutými tyčinkami uvnitř a říkám si, odkud se ta hmota vzala? To jsou chvilky zastavení, kdy zírám, nechápu a cítím to, co nás všechny přesahuje. Nebo když jsem včera viděla na večerní obloze padat hvězdu. To pak koukám s otevřenou pusou (a nestihnu si nic přát).
Těším se na to, jak to život v novém roce skoulí. Co přinese nového, co odnese nepotřebného. Když bych si ale přece jenom měla něco přát, tak pro moji rodinu ten správný baráček (který prý už někde poblíž stojí, tak jsem zvědavá, kdy nám bude představen a odkud "spadnou" dostatečné finance). Pro děti, rodiče a průvodce z Koventinky si přeju, aby naše škola dál pokračovala. Jsem zvědavá, jestli nám život do cesty přihraje novou vhodnou budovu s rejstříkem, nějakého mecenáše nebo vymyslí něco nemyslitelného. Nebudu mu teď do toho kecat a budu věřit, že si poradí a sešle pro nás všechny to nejlepší.
Důvěřuj životu