Dva týdny života

Co bys dělala, kdybys věděla, že Ti zbývají dva týdny života? Tahle otázka na mě teď vyskočila. Ne poprvé. V minulosti jsem se s ní setkala při různých příležitostech vícekrát. Místo dvou týdnů tam byl rok, měsíc, den…

Ale vraťme se ke dvěma týdnům. Představuju si, za jakých okolností bych mohla vědět, že mám skutečně jen tolik času. Nikdy nevíme, který den je pro nás ten poslední. Měla jsem sousedku. Mladou ženu, s manželem a malým klukem. Právě dokončila studia, aby místo děti ve školce mohla učit ty ve škole. Jela i se synem za kamarádkou. Domů se už nevrátila. Pravděpodobně usnula za volantem a vjela do protisměru. Tam v tu chvíli jelo zemědělský vozidlo, který jí nedalo žádnou šanci. Kluk to viděl. Jak mamce padla hlava na stranu. Naštěstí on bez větších zranění přežil. Chvíli jsem ho po té události vyzvedávala místo jeho maminky ve školce. Měla jsem pokaždé co dělat, abych se před ním nerozbrečela. Jeho mamka tady byla a najednou není. Žádné 2 týdny na rozmyšlenou, na rozloučení, na splnění toho a toho. Může se to stát úplně každému z nás. Z minuty na minutu.

Další možností by mohla být vážná nemoc. Tak vážná, že lékaři nedávají naději. No jo, ale mají lékaři vždy pravdu? A je dobré jejich prognózám stoprocentně věřit? Opět mi přichází na mysl jedna přítelkyně. S její diagnózou jí lékaři dávali maximálně rok života. Když jsem se to dozvěděla, nechtěla jsem tomu uvěřit. Byla to jedna z těch chvílích, kdy jsem přemýšlela, jak bych k tomu přistoupila já. Dnes už to je více než čtyři roky a ta žena naplno žije i pracuje. Zřejmě k tomu přistoupila tím správným způsobem (který je pro každého jiný). Takže ani lékaři nemohou správně odhadnout dobu, která nám ještě zbývá.

Pokud bych brala v úvahu, že už jsem na sklonku života a je jasné, že se ten konec blíží, tak jsem pravděpodobně v takovém stavu, že už stejně nic nevymyslím. Tady vzpomenu na svoji babičku. Dlouhá léta bojovala s rakovinou a v posledním stadiu jsme ji měli doma. Nevzpomínám si už jak dlouho to trvalo, ale i kdyby to byly ty dva týdny… babička jen ležela v bolestech, rodina se o ni starala, ona už nás ani nepoznávala. Všichni asi věděli, že se blíží konec, ale babička rozhodně nebyla ve stavu, kdy by si své poslední dva týdny života užívala. I když možná nějakým způsobem ano, po svým. Kdo ví, co tenkrát uvnitř sebe prožívala, každopádně navenek to hezky nevypadalo.

No a pak mě napadá už jen sebevražda. V tomto případě si to naplánovat mohu. Tak co bych dělala, kdybych věděla, že si za dva týdny vezmu život? Nejde mi to. Nejde mi takto nad tím přemýšlet. Nemám sebevražedné myšlenky ani sklony, ale tak nějak si představuju, že na život si sám sáhne zoufalej člověk, který už neví kudy kam. A vzhledem k tomu, že ta úvodní otázka nás má vézt k zamyšlení nad tím, co je pro nás v životě skutečně důležité, nemyslím si, že v tom zoufalství to člověk dokáže rozpoznat. Takže ani pro případ sebevraždy v tuhle chvíli nemám odpověď.

Jak se říká, každý den bychom měli žít, jako by byl ten poslední. Je to ale reálné? A jak by takový den tedy vypadal? Jet společně s rodinou na výlet, povídat si, smát se, obejmout se, dát si něco dobrýho v restauraci. Nechat na tvář svítit sluníčko nebo padat déšť a pozorovat při tom ptáky a mraky na obloze. Zatančit si a pomilovat se s partnerem. Nezaobírat se myšlenkami, užívat si každého nádechu a výdechu. Tak takhle nějak by to mohlo vypadat. Není to až tak nereálné. Každý den zařadit alespoň kousek. A co vy? Jak by vypadal váš život, kdyby jste věděli...