Ze Slovinska do Chorvatska

Letošní tradiční poslední společná dovolená byla v ohrožení. Vlastně kromě Honzíka po ní už nikdo ani moc extra netoužil. Každý k tomu měl své jedinečné důvody. Ať už šlo o finance, brigádu, dokončení řidičáku nebo jen moc dlouhý čas společně na cestách. 

Honzík ale dokáže být urputnej. A vědomí toho, že letos už by to vážně mohlo být naposledy, nejen proto, že jedno z dospělých dětí bude za rok v plném pracovním procesu, mu k jeho urputnosti napomohlo. A tak jsme udělali kompromis, tradiční dva týdny stáhli na týden jeden a abychom uspokojili naše touhy po dobrodružství a zároveň odpočinku, zvolili jsme kombinaci slovinských hor a chorvatského moře.

Čtvrtek 3. 7. 2025

06:06 Naše stará dobrá Caramelka opouští své stanoviště před domem. Cestou nás čekají dvě policejní kontroly. Buď si po loňské cestě dala německá policie echo, že prostě chceme být kontrolovaní (a my si na to vzpomínáme, proto po první kontrole zahazujeme nůž do zavazadlového prostoru) nebo náš plně naložený dodávkový vůz připomíná převozník pro uprchlíky. Nevím, jak si jinak vyložit německou policii, která si jen tak zapíná své majáčky, aby nás bez jakéhokoliv porušení dopravních předpisů odstavila a znova zkontrolovala. Nutno dodat, že obě německé mladé blonďaté policistky byly sympatické a po přezkoumání třech různých příjmení v jedné rodině, nás propustily a popřáli "nice vacation".

Přes Villach kolem jezera Bled přijíždíme až do vesničky Srednja Vas. Odtud nás čeká několik kilometrů dlouhá a úzká štěrková cesta do hor. Celou sedmnáctiminutovou dobu jízdy se modlím, aby nikdo nejel proti nám. Naštěstí jsem vyslyšena. Teda v zimě bych tudy jet fakt nechtěla.

16:16 Jsme na místě. Čeká na nás tak dlouho vybírané a recenzemi opěvované ubytko. No, na fotkách to vypadalo trochu líp. Ložnice jsou v patře, do kterého vedou jen venkovní schody, takže noční chůze na toaletu bude asi dobrodružná. Děti si navíc zabírají pokoj s manželskou postelí, protože je větší. Váša mi nabízí, že můžu spát v obýváku na rozkládacím gauči. Jo, po rozkládacím gauči na dovolené už toužím dlouho… Michal píše podle domluvy majitelům, že jsme na místě. Záhy mu zvoní telefon a z Michalovy angličtiny rozeznám jen slovo mistake. Potvrzení o našem příjezdu putovalo totiž do Chorvatska. To se asi pan majitel divil, že jsme do jeho chorvatského apartmánu přijeli o tři dny dříve a už máme klíče…

Unavená nejen po cestě ulehnu v altánku. Tady by mi mohlo být fajn. Anička zatím vybaluje kuchyňské věci, protože si vzala letos proviant do svých rukou, a nadšeně si pochvaluje velkou lednici, do které se vejdou všechny naše aperoly a prosecca. "Bezva, tak je dej hned chladit," těším se na alkoholovou vzpruhu a malinko se u toho zastydím. Záhy se ukáže, že pečlivě vybrané láhve důkladně uložené do krabice od vína zůstaly osamocené doma ve sklepě. Svůj žal zapíjím vodou. Místní horskou. Je výborná!

Přestože nás majitelé upozornili, že je tady zima a donutili nás tím přibalit teplé mikiny a svetry, zatím výraznou změnu teploty oproti úmornému vedru na cestě nepociťujeme. A tak se kluci vydávají zpět po té fajnové cestičce vykoupat a dokoupit zásoby. Já tady zůstávám s Aničkou, dávám si kafe a házím se do klidu. Jooo a on tady ten klid opravdu je. Zrovna teď zpívají cikády, zvedá se vítr, který zchladil ovzduší a šumí okolní les. Na klín si mi lehá sousedovo kočka a začíná vrnět. Ač se kočkám většinou vyhýbám, protože mám na jejich srst alergii, tentokrát ji nechávám být, aby pustila svoje chlupy na moje šaty.

Uvědomuju si, že geny nezastavíš. Moje mamka mění na každé dovolené pokoj. Pokaždé je po příjezdu do destinace nespokojená, i když už několik let jezdí na stejné místo. A pak přijede domů se slovy, že by tam ještě zůstala. A já vidím, jak to mám po ní. Nespokojenost, protože očekávání (která nemáme mít - vím, vím…) jsou jiná… a pak přijetí situace (protože co taky jiného zbývá), smíření a zjištění, že je tady krásně. Tak uvidíme, co nám kluci přivezou nebo vítr přinese. Aktuálně to vypadá na pěknou bouřku… asi si zajdu pro ten svetr…

Edit 18:18

Kluci místo smetany na vaření přivezly smetanu zakysanou, ze štěrkové cesty se stává frekventovaná dálnice a oči mi po kočičích chlupech nepřestávají slzet… ale bude dobře :)

Pátek 4. 7.

07:07 Vzbudila mě potřeba jít na záchod. V noci jsem byla jen jednou. Obávala jsem se zbytečně. Žádný bubák na mě nevyskočil, naopak – po cestě jsem si užívala slovinské nebe plné hvězd. Musím si častěji připomínat, jak je fajn vystupovat ze svých komfortních zón, kde je všechno známé a zajeté. Když člověk nevyráží ven ze svého světa, nemá nové zážitky. A je úplně jedno, jestli jsou zrovna příjemné, nebo ne, vždycky nás nějakým způsobem obohatí. A tak si užívám, že jsem zase o kousek obohacena (i když kam se hrabu na Ladislava Ziburu). 

Ráno je tady krásný. Zatímco všichni spí, vychutnávám si svůj čaj (bez cukru, ten zůstal pro změnu zapomenut doma) a protažení mého těla v příjemném horském klimatu. Není zima, ještě jsem se nepřevlíkla z noční košilky, ale není ani vedro. Zatím. Uvidíme, co přinese dnešní den...

11:11 Čas, kdy je poslední člen naší výpravy konečně ready. Vyrážíme na vodopád. Cesta má trvat přibližně půl hodiny chůze. To snad dá i Váša, který má dlouhodobě rozbitou nohu. Michal nás vede podle mapy v mobilu a zároveň zdůrazňuje důležitost intuice. Po pár metrech chůze do kopce se vracíme, protože intuice nikoho z nás nevarovala, že jsme minuli odbočku. Pokračujeme po lesní cestě, která se záhy mění v neprůchozí porost. Místo intuice vytahují i ostatní svoji mapu v mobilu. Každá ovšem mluví trochu jinou řečí. Podle jedné jsme na správné cestě, přestože ji nikdo nevidí, podle druhé vede cesta přímo dolů se sklonem tak 88 stupňů a podle třetí jsme někde úplně mimo. Vyhodnocujeme situaci a vracíme se zpět domů pro auto. Chtěli jsme to vzít od lesa, ale jistější bude to vzít od vesnice. Naskočíme do rozpáleného auta a sjíždíme po naší štěrkové cestě dolů.

Vesničku Srednja Vas projedeme křížem krážem, ale zákaz parkování na každém volném plácku nás vrací zpět na její začátek. Slunce je přímo nad námi a (ne)příjemně hřeje. Smáčíme části oblečení a po kamenité lesní cestě se vydáváme k našemu cíli. Voda je nádherně ledová, ale ne tak jako v jezírku, ve kterém se smáčíme při zpáteční cestě. Kdybych nevěděla, že při nule voda mrzne, řekla bych, že má alespoň mínus deset. Je to šok, ale i tak se do ní vrhám, plavu a cítím na sobě malé pichlavé jehličky. Už chápu otužilce, co skáčou v zimě do Vltavy. Probudí to každou buňku těla a je to očista fyzická i duševní.

K autu přicházíme právě tak akorát. Začíná pršet a cestou nahoru se slabý deštík mění v silný slejvák. Po příjezdu na ubytko se přidává i pořádná bouřka. Chčije a chčije...

Edit 23:23

"I toto jednou pomine" je můj nápis na prstýnku, který jsem si nechala vyrobit ke čtyřicátým narozeninám. Připomíná mi, že v životě je vše pomíjivé a je fajn si každý hezký okamžik užít a každý náročnější přežít. I horská bouřka pominula. Došli jsme si koupit do koči nad námi domácí sýr a zahájili společný večer, při kterém jsem se skvěle pobavili a někteří i edukovali. A kdybyste nevěděli, jak postavit barák, tak dejte na Honzovu radu: začněte odspodu :)

Sobota 5. 7.

20:20

Když jsem ráno vstávala do chladného oblačného dne, vůbec mě nenapadlo, že budu večer s připáleným tělem natřená panthenolem. Nejhorší jsou ty podkolení jamky…

Vzhledem k počasí jsme zvolili "výlet jen tak". K mikinám a dlouhým kalhotám jsme pro jistotu přihodili i věci k vodě a vyrazili na průzkum. Cestou začalo v autě něco divně rachtat. Při první možnosti zastavení jsme zjistili, že to rachtání způsobila píchlá pneumatika. "Všichni ven", zvolá Michal a jakoby nic se okamžitě pouští do výměny kola. My ostatní nad ním stojíme a koukáme, jako kdyby šlo o světovou show. "Nechceš pomoct?", zeptám se, protože se začínám cítit nepatřičně. "Kdybych chtěl, řeknu si Vášovi", houkne na mě zpod auta můj drahý a já už raději mlčím. 

Předpověď z vteřiny na vteřinu přepisuje déšť na slunečno. Zatímco jede Michal se svým parťákem Vášou do nejbližšího pneuservisu, zbytek výpravy se ocitá s batůžky na rozpálené silnici. V řadě za sebou míříme k Bohinjskému jezeru. Vodní plocha je krásně čistá a Anička nachází zalíbení ve sladké jezerní vodě. Já zjišťuju další věc, která se válí doma, zatímco tady bych ji využila - boty do vody. Ve dvanáct přijíždějí kluci z pneuservisu a všichni si užíváme lehárko u vody až do tří, kdy nás vyžene hlad.

Jídla v restauraci nepatří k nejlevnějším, ale porce jsou velké a vypadají lákavě. Každý si objednává své jídlo, kluci vybírají telecí a kuřecí steak. Oba málem omdlí, když jim na stole přistane místo kusu krvavého masa talíř se smaženým řízkem a hranolkami. Ukázalo se totiž, že šlo o steak vídeňský. A hned ve třech kusech. Na porcích opravdu nešetří. Ve čtvrtek řízek, v pátek dojíst řízek, který zbyl z cesty, a dnes pro změnu opět řízek. Při pohledu na jejich výraz mi je jich upřímně líto.

Po obědě pokračujeme ve výletu, stoupáme serpentinami na horskou vyhlídku, odkud pak pokračujeme k jezeru Bled. Jdeme se projít kolem jezera, voda nás úplně volá, ale nemáme s sebou plavky a všude kolem je spousta lidí. "On tam vlezl!", zvolá jeden z kluků a ukazuje na Michala, který už si užívá skvělé koupele. Všichni si oddychnou, když spatří, že má na sobě alespoň trenýrky. Nedá mi to a půjčuju si Michalovo trenky taky. Po mě se nechá zlákat i Honzík (ten má trenky svoje) a Anička (v kalhotkách a tílku). Zbylí dva kluci se baví, ale následně litují, že se k nám nepřidali.

Na závěr našeho výletu ještě zajíždíme pro mléko s nadějí, že si budeme moct kravičku sami podojit. Ta už ale dala vše, co měla, a tak kupujeme čerstvé mléko a vracíme se na naši ALPINE HOUSE 1100 (což je název naší horské chaty a nadmořská výška, ve které se nacházíme, a zároveň heslo na wifi). Zítra nás čeká přejezd do Chorvatska a já v tento příjemný večer cítím velkou vděčnost, že můžeme a pořád ještě chceme být všichni spolu a že to proměnlivé počasí nakonec vždycky hraje do našich karet... Jdu si zahrát Bang! (jediná hra, kterou letos každý večer hrajeme) a natřít si druhou vrstvu panthenolu.

Neděle 6. 7.

16:16 Čas příjezdu do apartmánu Casa Marija na okraji istrijského městečka Rovinj. O minutu později přijel i pan majitel, který nás provedl naším novým domovem, pochválil Aničce její výbornou angličtinu a nezapomněl nás pozvat do restaurace, ve které pracuje a nabídnout nám tam desetiprocentní slevu. Hned se mi vybavila povídka Šimka a Grossmana "Nechci slevu zadarmo." No uvidíme, zda lukrativní nabídky během pobytu využijeme.

Po zabydlení a pozdním obědě se vydáváme k moři. Zatímco my míříme tam, se zvětšující se oblačností ostatní lidi míří proti nám. Pláží je tu hned několik, ale přístup do vody je všude přes kameny. Opět se smutkem vzpomenu na boty do vody uložené ve stodské skříni. Naštěstí tady příroda vytvořila i kousek pláže s pískem a tak si ji hned zabíráme a hrneme se do Jadranu. Anička opět ochutnává. Je slaná! Místo radosti to v ní ale vyvolá nostalgickou vzpomínku na sladkou vodu v jezeře, po které jí nelepilo celé tělo (natož vlasy!). Dneska to na dlouhé polehávání není, mraky se ženou stále vyšší rychlostí.

Po příchodu z pláže tradičně usedáme ke hře Bang! (v Portugalsku to bylo UNO), během které přichází nápad zajet do města. Honzíka pomyšlení na obchůdky láká tak moc, že jakožto šerif páchá sebevraždu, abychom už tak dlouhou hru ukončili a mohli vyrazit.

Kupujeme parkovací lístek na dvě hodiny za šest euro a jsme rádi, že prohlídku sympatického večerního města připomínající městečko italské (vliv Římské říše je zde zřejmý) a turistických zbytečností v tomto časovém úseku stíháme. Je 22:22 a my odjíždíme do našeho apartmánu, abychom večer při společném sdílení a drinku ukončili druhý chorvatský den – někteří v 01:01, ti zdatnější a mladší z nás v 03:03.

Pondělí 7. 7.

23:23 Ač jsme si slíbili, že dnes půjdeme spát brzy, opět to nějak nevychází. Holt dovolenkový posunutý čas. Ráno pršelo, což nikomu z osazenstva nevadilo, protože ráno (rozuměj dopoledne) většina z nás ještě spala. Před polednem se mraky protrhaly, mladí zombíci sešli ze svých pokojů a vydali jsme se na pláž. Teda kromě Honzy, ten se dnes rozhodl vydat na sólo dráhu. Vzali jsme všechny naše nové přístřešky proti slunci. Ten za dvě stovky už máme vyzkoušený, pro ten za tisícovku nastal čas zkoušky teď. Pokud se někdo chystáte k moři, kde je písek, ozvěte se, mám tady jeden super přístřešek proti slunci! Úplně nový, jen jednou rozložený a hned složený! Plastové kolíky do země nezarveme ani náhodou. Kdybychom navštívili nejprve Action a pak až Decathlon, mohli jsme mít pět ochran proti slunci za cenu jednoho. "Tak si to zprůměruj", utěšuje mě Michal.

Naštěstí nylonový stín můžeme vyměnit za borovicový, kterého je tady všude dostatek. Honzík mi půjčuje své pantofle a vyrážíme do vln. A pak že v Chorvatsku nejsou! Chvilku si užíváme vlnobití a pak už jen ve stínu borovic zevlujeme.

17:17 Čas, kdy měníme města. Útroby Rovinje vyměňujeme za největší město Istrijského poloostrova. Plán zní jasně: já si koupím šaty a náušnice, Honzík brýle, Váša pásek, Michal triko, Anička hrneček a Honza jako vždy nic nepotřebuje. První kroky vedou okolo amfiteátru Pula Arena. Dále historickým centrem přes různé prodejní nástrahy. Když vkročíme do obchodu s předraženými místními specialitami, Aničky se hned chopí mladík, který jí nabízí a zároveň nalévá různá vína a likéry. K ochutnávce se přidávám, koupi však odkládáme (já jen na oko) na cestu zpět. V obchodech s oblečením od kluků dostáváme časové limity. Přesto (nebo možná právě proto) vždy odcházíme s prázdnou. Svá eura nakonec nechává Anička pouličním holčičkám za náramek a chvilku poslechu hraní na housle. I "svůj" hrneček ve víru velkoměsta objevila, ale naštěstí se od nás všech nechala přesvědčit, že za 29 euro jí rádi podobný vyrobíme sami.

Zatímco usrkávám zteplalou vodu z batohu, pozoruju narvané restaurace a kavárny. S Aničkou si všimneme staršího páru. Paní s výrazně namalovanými rty je ověšena obřími, výstředními šperky. Na komkoliv jiném by to vypadalo lacině nebo snobsky, ale tato dáma v tom skutečně působí jako dáma. Při cestě z města potkáváme stejnou dvojici v jiné kavárně. Ty si umějí užívat. A rozhodně nejdou přehlédnout. Anička se k paní vrací a cosi jí s úsměvem říká. Ta se směje ještě víc, letmo Aničku pohladí po ruce a v jejích očích je i na tu dálku vidět radost. Anička prostě umí lidi spontánně potěšit...

S Michalem jdeme pro auto, které jsme odhodili mimo centrum a děti na nás zatím číhají v přístavu. U Aničky s Honzíkem ještě doznívá nákupní horečka a tak na ně po příjezdu na smluvené místo chvilku čekáme (na jejich omluvu - přijeli jsme dřív, než jsme se domluvili). Honzík přichází s brýlemi, čímž alespoň on naplnil svoji misi. Anička svírá v ruce tašku s předraženým vínem a z kabelky vytahuje obrázek a kamínek od další pouliční holčičky. Po kom to ta holka asi má...

Úterý 8. 7.

12:12 "Proč jste mě nevzbudili?", ptá se Honzík s výčitkou v hlase. "Aby ses dobře vyspal, jsi na dovolené", odpovídám s laskavým tónem. Oplátkou je mi tón protivný: "Jsem až moc vyspalej". Takhle začíná dnešní den…

EDIT 19:19

Nudistická pláž. Tak tohle jsme dnes objevili! Pro někoho normálka, ale já si zažila spoustu poprvé. Poprvé jsem na pláž, kde jsou plavky zakázané vůbec vstoupila. Poprvé jsem se úplně nahá producírovala mezi cizími lidmi. Poprvé jsem šla do vody bez jediné výčitky, bez strachu, že někdo mou nahotu odhalí. Poprvé jsem nemusela řešit, zda se mi neopálí šňůrky od plavek. A poprvé… jsem viděla muže (nebyl to Michal!), který neměl pindíka. Nebo ho možná měl, ale nějak se přede mnou ztratil…

Venku je bouřka a my zapředáme rozhovory, tentokrát na téma, jaký dárek by nás nejvíc potěšil. Přes dárky se dostaneme k pěti jazykům lásky. Každý z nás si dělá test a já zjišťuju, že to mám úplně opačně než zbytek rodiny. A pak nemám být věčně nespokojená :-D

Středa 9. 7.

Dopoledne jsme byli s Michalem a Honzíkama prozkoumat pobřeží. Objevili jsme resort s bazénem, půjčovnu vodních plavidel, kemp s bydlíkama, hipies zahradu s barem, houpačku u moře a nepříjemnou prodavačku zmrzliny, která dává za hodně euro hodně málo zmrzliny. Cestou jsme dumali nad tím, co ví lidi, kteří vlastní drahé jachty, auta, obydlí… a my ne. Odpověď zatím zůstala neobjevena.

18:18 Poprvé během pobytu mi zvoní telefon. Na druhém konci je mamka. Děda je v nemocnici. V Čechách je zima. O vše doma je postaráno.

A tak… Při večerním západu slunce ve městě za doprovodu místního hudebníka vzpomínám na dědu. Vybavuju si, jak mi vypráví o dovolený v Jugoslávii. Vrací se mi vzpomínka na poslední návštěvu, kdy zatímco mě celou dobu držel za ruce a já ho hladila po tváři, jsem se ho ptala, kdy byl v životě nejšťastnější. Přemítám o koloběhu života a jeho konečnosti. Slzy mi tečou plnými proudy, zatímco přede mnou se červenající oblohou prodírá slunce do moře.

A tak… voláme majiteli, zda si můžeme pobyt prodloužit a kupujeme si den místního tepla navíc.

A tak… cítím opět vděčnost za svoje rodiče, kteří se nám starají o slepičky a zahradu, zatímco my nabíráme síly.

Čtvrtek 10.7.

23:23 Já: "Kluci, nebuďte už na těch mobilech, modrý světlo před spaním!"

           Anička: "Řekla mamka, napila se vína a sklonila hlavu zpátky k počítači."

Tak rychle, ať jdu dětem příkladem a stihnu tu postel ještě dneska…

Den navíc jsme si vychutnali plnými doušky. Dopoledne šlapadla, která ale unesla jen 300 kg, takže než jsme se domluvili, kdo bude vyvolený, všechna šlapadla už byla rozpůjčovaná a na děti zbyly jen paddleboardy. My starší dospěláci jsme na ně počkali na naší naturistické pláži, kde jsem tentokrát viděla opak toho, co minule. Odhadem sedmdesátiletému pánovi se mezi nohama bimbalo něco tak velkého, až to nahánělo hrůzu.

Po obědě rozloučení s mořem a poslední cesta do města. Dlouhý výběr restaurace pro závěrečnou večeři se nakonec vydařil a kluci si konečně mohou pochutnat na flákotě masa. Procházku za úplňku živým městem s živým koncertem ukončujeme zmrzkou. "To je snad kozí sýr", prohlásím poté, co ochutnám příchuť kunafa with strawberry. Jde o příchuť tradičního blízkovýchodního dezertu. Po druhém líznutí se vytrácí pachuť kozy a přichází chuť sladká. Prostě sladký jako cecek…

Cestou ještě Anička kupuje obrázek namalovaný ústy od postiženého pána a Honzík osloví dvě osamělé slečny, jestli se s ním vyfotí, aby dostal od Honzy slíbenou zmrzlinu. Asi se inspiroval včera u Vaška, který pro změnu oslovil sedmnáctiletou blondýnku z Dánska. Ten byl ale narozdíl od Honzíka o chlup úspěšnější a se severskou Emily si dokonce vyměnil pár zpráv.

A já už zprávu končím. Je přesně 00:00

Díky za tuhle dovolenou. Ač to s dětmi bylo zase moc fajn, vnímáme, že už skutečně nastal čas společné cesty a pobyty opustit. Nebo možná jen na chvíli přerušit...