Pohodové Portugalsko

Poslední společná dovolená. To jsme si mysleli vloni. Během roku se ale začali kout nové plány a děti, ochotné trávit ještě společný čas se staříkama, vybraly cílovou destinaci Portugalsko. Caramelkou, s přespáváním po různých ubytkách a pár dny strávenými u oceánu. Michal naplánoval cestu včetně poznávacích zastávek. Rozpočet jsme si dali velkorysý. To jsme ale netušili, že ho budeme muset ještě navyšovat…

Vyjeli jsme v neděli v sedm ráno. Jen pro zajímavost, druhý den jsme z ubytka vyjeli v osm ráno, třetí den v devět, čtvrtý den před desátou a pátý den skoro v jedenáct. Čím víc na jih, tím déle se šlo spát a méně se chtělo vstávat (celá pravda je taková, že odjezdy byly plánované v závislosti na délce přejezdu).

Celou cestu nás provázela stará polská auta, neb se z Krakówa jela charitativní expedice Zlombol a cílovou zemi měla tahle auta, vyrobená za socialismu ve východním bloku, stejnou jako my (vloni jeli do Albánie taky jako my, tak nevím, kdo se opičí :). Poláci tedy byli všude, což Michala jakožto automobilového nadšence potěšilo. Já byla donucena v dálniční zácpě stáhnout okénko a položit řidiči vedlejšího vozidla dotaz, kam že to mají namířeno. Při další příležitosti je oslovoval Michal sám. Jazykovou bariéru neřešil. Mluvil na ně česky s tím, že rozumějí. Marně jsme se mu snažili s dětmi vysvětlit, že se jako rozumějící úplně netváří, ale bylo to marný. Tak jsme si zažili pár vtipných chvilek. A o ty při cestování (a v celém životě) jde přece nejvíc.

První zastávkou bylo muzeum bugatek ve francouzských Mylhúzách. V tomto městě jsme málem srazili cyklistku, která nám se sluchátky na uších vjela pod kola (no dobře, těsně před kola, ale fakt to bylo tak tak, a to jen díky naší pozornosti). Situace hned posloužila k výchovné přednášce našim čtyřem dětem, aby nechodili (nejezdili) po městě se sluchátky na uších. A to radím i vám! V tomto městě jsme také trávili naši první noc a to hned v 26. patře (poprvé jsem "bydlela" takhle vysoko a měla takový přehled). V tomto městě nás policie nepustila na náměstí, neboť tam pyrotechnik zkoumal podezřelý opuštěný kufr. V tomto městě jsme se společně pobavili při večerním zpívání karaoke, Váša vytopil koupelnu a malý Honzík dostal přezdívku Kvásek.

Druhý den byl pro mě významný. Zamilovala jsem se. Hotelový apartmán jsme vyměnili za domek s teráskou a možností parkování hned u domu v Gujan-Mestras. A tam se to stalo... Umyla jsem si ruce a vůně tekutého mýdla mě doslova okouzlila. Pořád jsem se musela očichávat, tak jsem byla omámená! Pozitivní pocit z krásné vůně vyrovnal negativní z toho, že kvůli tomuto ubytku s sebou vláčíme i šestero povlečení, protože těsně před odjezdem nám paní domu napsala, že příplatek je 100 euro za noc, což nám jako odměna za vyprání pár povlaků přišlo vskutku přehnaný. Ušetřená eura tady nakonec padla za večeři (nejdražší výdaj za jídlo za celý pobyt – obyčejný burger za 20 euro). Po večeři jsme se ještě díky odlivu porochnili v písku a se západem slunce v zádech se vydali na naši terásku, ze které nás po dvou minutách vyhnali komáři.

Další den nás čekal výšlap na největší evropskou písečnou dunu Dune du Pilat. Na téhle pohyblivé kopě písku si připadáte jako na poušti. Díkybohu bylo pod mrakem, v rozpáleném písku si tenhle výstup neumím představit. Honzík se úplně nadchnul, tuším, že v některé jiné dimenzi je beduín, nebo alespoň obchodník s pískem. Když se začalo hromadit více a více turistů, nastal ten správný čas přesunout se do baskické vesničky Deba. Úkol zněl jasně - najít supermarket. Honzík na mapě objevil obchod Eroski. Chvíli jsme tápali, jestli místo potravin nehledáme obchod s erotickými pomůckami, ale záhy jsme zjistili, že se tak jmenuje místní řetězec (prostě jako Lidl). Navigace nás navigovala do obytné čtvrti, kde jsme zaparkovali a šli do kopce a pak zase z kopce a po příchodu do slepé ulice zase do kopce. Už jsme to chtěli vzdát, ale hlad byl silnější, tak jsme navigaci vyměnili za radu místního občana. A dobře jsme udělali. Eroski tam skutečně stál a vydal nám jídlo levněji, než ve Francii. Odpoledne jsme završili koupáním v Biskajském zálivu a piknikem na místní pláži. Ubytko ve městě Villareal bylo zklamáním. Sice jsme dostali povlečení i ručníky, ale výhled z oken byl do zdí (vnitrobloku) a neměli tady kafe! Už jsme si s Aničkou zvykly, že na každém ubytku je kapslový kávovar. Tady taky byl. Ale bez kapslí. Tato zkušenost nás donutila si na dalším ubytku dvě kapsle nasyslit, abychom si je následně dovezli až domů (kdybyste někdo potřeboval kapsle, ozvěte se, věnuju :). Jo, je to hrozný! Ta závislost na kafi…

V Portu jsme byli ubytovaní přímo v centru, takže od parkoviště jsme se k Central hotelu i s bagáží dostatečně prošli. Čekal na nás jeden pokoj. Čistý, moderní, ale jeden! S nemožností otevřít okno. Jak se nám tam v šesti k ránu dýchalo, si představte sami. Odpoledne jsme využili k prohlídce centra. Prošli jsme se po známém mostě Ponte de D. Luís I (most krále Ludvíka I.). Je to most, po jehož horní části jezdí metro i cyklisté a chodí chodci, ve spodní části můžete potkat autobusy, auta a motorky. My jsme ho prošli hore i dole a to hned několikrát. Největším oříškem se pro nás ukázal být v tomto přístavním městě výběr restaurace. Volba nám trvala dobrou hodinu a stejný čas jsme si pak počkali na jídlo. Ty restaurace nám zkrátka nějak nejdou. V Portu jsem ale našla svoji druhou lásku. Pastéis de nata. Jsou to portugalské koláčky plněné žloutkovým krémem. Už jenom kvůli této dobrotě těch celkových 6000 najetých kilometrů stálo za to. Zrodila se nová závislost. Tuhle pochoutku jsem si od prvního ochutnání dopřávala v Portugalsku každý den. (Foto nemám, než jsem stačila vyfotit, tak jsem ho snědla.)

Ve čtvrtek nás čekal přejezd do cíle. Cestou jsme se stavěli na první koupačku ve vlnách Atlantiku a já ochutnala první místní sangrii. Na lehátku s drinkem a výhledem do nekonečného oceánu mám konečně pocit, že jsem na dovolené.

Portugalské ubytko ve Foz do Arelho nás překvapilo. Mile. Parkování v podzemní garáži, do které jsme se na výšku vešli (u prvního ubytka jsme měli v ceně taky parking, ale kdybychom tam vjeli, tak tam jsme zaseklý možná ještě dneska), apartmán se vším všudy, včetně balkónu s výhledem na západ slunce nad oceánem, obrovskou terasou s grilem a bazénem ve čtvrtém patře. I postel měl každý svoji a nikdo tak nemusel rozkládat žádný gauč. Hostitelé nám navíc přichystali uvítací balíček složený z místních dobrot a v ledničce na nás čekala vychlazená piva i voda. Zkrátka první dojem nemohl být lepší.

Ráno jsem se vzbudila do příjemného počasí. Zatímco u nás v Česku hlásili tropy, tady bylo přes den příjemných 22°C. Pět dnů jsem si u Atlantiku užívala ranní běh kolem útesů, plavání v bazénu, snídaně na balkónu, odpočinek na pláži, fotbálek (to teda spíš - jenom - kluci), velké (a studené) vlny, pokus o přechod teplé laguny, vínko na terásce, hru Uno a kvalitní spánek ve vychlazené (bez klimatizace) naprosto zatemněné ložnici s obrovskou pohodlnou postelí. Ani druhý a další dojem nezklamal.

Pobyt jsme si zpříjemnili dvěma výlety – na proslulý maják v Sagres, kde se oceán nejvíce vlní a je rájem pro surfaře a do městečka Peniche pyšnící se nádhernými skalními útesy. Útesy mě v Portugalsku uchvátili asi nejvíc. Pozorování a poslouchání vln narážejících na útesy se stalo novým druhem meditace. Obrovská síla a zároveň jemnost. Neustálý koloběh bez začátku a konce. Nespoutaná příroda, jíž jsme všichni součástí. Hlavou mi probleskla vzpomínka na scénu ze starého anglického seriálu s inspektorem Adamem Dalglieshem. Ten se tak stal večerním společníkem v následujících dnech.

Je úterý, 11. července, čas odjezdu. Míříme do Španělska přes skalní městečko Monsanto. Zatažená obloha se rychle projasňuje a teplota velmi rychle stoupá. Venku i v autě. Na základě Michalovo varování, že jedeme do hor a může tam být chladno, mám v batohu připravené dlouhé legíny i mikinu. 35°C ve stínu. Snad nikdy se nemýlil víc. Cesta k vrcholu proběhla ve znamení hledá se voda a stín. K nejvyššímu bodu s vyhlídkou nás postupně dorazilo pět. Cestou zpět jsme nabrali Aničku, podpořili místní obyvatelku koupí ručně šité panenky a hospodskou koupí nanuků. Co se týče nanuků, vytvořila jsem si "index drahoty" podle ceny nanuku Magnum. Ten totiž mají všude. Cena se pohybovala od 1.90 euro (to už nevím kde, ale v Portugalsku nejčastěji 2.10 euro) až po 3.40 euro (zastávka na rakouské dálnici).

Městečko Talavera de la Reina na východě Španělska nám poskytlo další střechu nad hlavou. Sice se společnou koupelnou na chodbě, ale s klimatizací a vychlazenou coca-colou a pivem v lednici. A to nám po dnešním dni stačí. Ráno jsme opět dali dětem limit na nákup snídaně, kterou jsme obstarali v místním supermarketu. Obchod byl čistý, prostorný, přehledný a plně zásobený. Na jednu stranu jsem z toho byla nadšená (fakt se to nedá srovnat s naším Penny), na druhou stranu se ozvala moje ekologická část, která začala pochybovat o nutnosti tolika věcí… Posnídali jsme v místním parku. Kluky přilákalo velmi výhodné asi půlkilové balení šunky. Poté, co do sebe nasoukali poslední plátek, si přečetli "výhodné" složení. Na pár dní (ale opravdu jen pár) je chuť na šunku přešla. Já si zas vybrala vaničku žervé. To jsem si teda myslela. Ve skutečnosti jsem sáhla po vaničce taveňáku s nějakou divnou příchutí. Ochotně jsem se chtěla se všemi dělit. Nikdo o to ale nestál. Jídlo bylo to, co nuceně navýšilo náš rozpočet. Uživit šest hladových krků fakt není sranda. Restauraci jsme navštívili párkrát, z domova jsme měli nějaké zásoby a zbytek jsme řešili supermarkety. Západní Evropa je pro nás na cestování prostě drahá.

Další španělské ubytko v Rodonya jsme tipovali na byt po zemřelých prarodičích hostitelky. Odpovídalo tomu vybavení celého domečku včetně obrazu Poslední večeře od Leonarda da Vinci nad jídelním stolem. Výhodou byla dvě patra, takže děti se separovaly, nevýhodou (nebo výhodou?) newifi. S každým zapnutím spotřebiče navíc vypadával proud. To mě ale neodradilo od využití pračky k vyprání plavek a ručníků z dnešní zastávky u moře. Lednice, myčka nádobí i pračka patřila k základnímu vybavení na většině ubytek (pozn. redakce).

Následující den měl být den D. Cesta do Barcelony. Kluci měli slíbený fotbalový stadion (který je zrovna v rekonstrukci, takže alespoň muzeum) a holky kafíčka a nákupy. První půlka vyšla, druhá trochu drhla. Po příjezdu do centra Barcelony mi Michal dává instrukci, ať "vygůglím" diesel a zone. Nejdřív jsem vůbec nechápala, o čem to mluví, záhy jsem pochopila. Naše auto má vjezd do této metropole Katalánska totiž zakázaný. Všude kolem jsou Green zone. Online jsme se tedy za 40 éček zaregistrovali. Zaparkovali jsme v podzemní garáži a vyrazili směr stadión. Kluci si přišli na své a my s Aničkou se tvářili jako velké fanynky v shopu s merchem. Byl totiž jediný klimatizovaný. Honzík si tu koupil míč, ale dres za 110 éček (vyrobený někde ve východních zemích ) si nechal naštěstí rozmluvit a stejný (vyrobený v Barceloně) si pořídil za méně než polovinu ve stánku před vstupem. Stejný si pak pořídil velký Honzík večer ve městě, samozřejmě ještě levněji. 

To, že jsme jeli do města znova večer a vlakem, byl důsledek toho, že jsme z Barcelony chtěli rychle odjet. Jednak nás nebavilo to vedro, ale hlavně jsme zjistili, že je nám registrace k ničemu. Naše auto je zkrátka pro Barcelonu fuj. Spěcháme tedy k parkovacímu automatu, do kterého ale nemáme co vložit. Parkovací lístek se ztratil. Doufáme, že zůstal v autě (i když to je velmi nepravděpodobné) a míříme do útrob garáží. Na zemi leží lístek. Náš parkovací lístek! Michalovi při vyndavání telefonu vypadl z kapsy a pokojně tady na nás počkal. Je to miláček. Se ztrátou parkovacího lístku se budeme potýkat ještě na parkovišti v Saint Tropez, kde si Michal oběhne (stále v šíleném vedru) celé parkoviště, aby mu lístek vytiskli nový a parkovací závora se nám neotevře ani v Monaku, kde nám bude muset přijít na pomoc místní ostraha (v tomto případě jsme v tom byli ale nevinně, lístek jsme měli, zaplaceno jsme měli, auto mělo povolený vjezd, ale parkovacímu automatu to bylo pořád málo). Tolik naše nesnáze s parkováním.

Barcelonu jsme tedy opustili, ve městě Vilassar de Mar si dali minipizzu ve "vyhlášené" restauraci, na chvíli vlezli do (celkem špinavýho) moře a dorazili na ubytko, kde ještě nebylo uklizeno a připraveno bylo jen pět postelí, přestože objednáno bylo pro šest. Domluvili jsme se alespoň na sprše, převlíkli se a vlakem vyrazili zpět do Barcelony. Cílem byla katedrála Sagrada Família a jak se brzy ukázalo, pro moje děti mekáč. Takhle šťastný jsem je snad za celou dovolenou neviděla, což mě dost zneklidňuje. Ale i já jsem si přišla na své. Zatímco děti křepčili po obchůdcích, došlo na slibované kafíčko (a pro Michala pivo) v ulicích velkoměsta. Jen jsme si v té úlevě, že si na chvilku sedneme, nezjistili, že si objednáváme nejdražší cappuccino a pivo celého výletu (možná i života)...

Ve stanici metra jsme svědky incidentu ochranky s nějakým individuem, v nočním vlaku jsme nuceni čichat směsici cigaretového a marihuanového kouře ze záchodků a kličkovat mezi nechutnou kaluží moče, kterou přímo před našimi zraky vypustil tmavý mladík za hurónského smíchu svého světlého kamaráda. Když tak nad tím přemýšlím, to cestování autem mi asi vyhovuje víc…

Následující den byl přejezd krátký, den odpočinkový, strávený na pláži ve městečku Arenys de Mar. Paní na recepci neuměla slovo anglicky. Naštěstí Honza oprášil základy španělštiny a díky tomu jsme na druhý pokus otevřeli správné dveře. Tentokrát jsme měli připravené postele dokonce jen čtyři. Roztáhli jsme gauč a podělili se o lůžkoviny. POZN: V předešlém ubytování to dopadlo dobře - pronajímatelka po přečtení našich výrazů ve tváři vyměnila spartakiádní lehátko za dvojmatraci.

Michal dostal těžký úkol – zaparkovat. My zbylí jsme dostali úkol ještě těžší – najít restauraci. V jedné měli jenom pizzu (kterou nechtěli všichni), v jiné pizzu pro změnu neměli vůbec (kterou ale někdo chtěl)… Nakonec jsme zakotvili v té, kde pizza nebyla a Honzík si skočil pro pizzu do vedlejšího podniku. My ostatní jsme si objednali něco typického pro místní kuchyni (název mi unikl). Kdybychom tušili, že to bude opečený chleba namazaný sýrovou pomazánkou s něčím podle výběru (tuňák, niva, uzený losos...), tak bychom svoji volbu možná přehodnotili. Já si teda chtěla dát paellu, ale nikdo se ke mně nepřidal a tento španělský pokrm vám uvařili jen v případě objednávky pro dva. Každopádně posezení tady bylo příjemné. Váša dokonce potkal španělského "kamaráda" z pláže. Na pláži se spolu dali do řeči a chlapec zval Vášu do obchodu, ve kterém pracoval. Najednou se týpek z pláže zjevil se psem na chodníku vedle nás. A pak věř na náhodu! Vášu jsme vyburcovali a ten se za ním skutečně rozběhl a za chvíli už šel s dalším španělským klukem na prohlídku zmíněného obchodu. Měli jsme o něho trochu strach. Naštěstí se k našemu stolu brzy vrátil.

Po večeři nás čekal tradiční nákup jídla. S Aničkou jsme zavítali nejprve do obchodu s oblečením (úlovek jedny kalhoty) a následně s vínem. Tady se nás ochotně ujal prodavač a zavedl nás do zákulisí, kde nám dal ochutnat víno, které jsme vybrali. Do další skleničky nalil víno jiné. Asi dobře věděl, co dělá, protože jsem hned změnila a navýšila objednávku. Cítila jsem se jak ve vinném sklípku (zřejmě to i něco takového bylo). Vraceli jsme zpět ke kase a ve dveřích se objevil Michal. V tu chvíli vinař opět zmizel někde vzadu, zřejmě jsme pro něj přestaly být atraktivní. Marně jsme čekali na zaplacení. Zdálo se, že už se neukáže. Nakonec si pro svá vydělená eura ale přišel.

Ráno začali na ulici před okny stavět stánky trhovci. Místní trh jsme už ale bohužel nestihli navštívit, spěchali jsme navštívit Muzeum četnické stanice v Saint Tropez. Pobřeží francouzské riviéry je krásné, vily přepychové, zahrady upravené, jachty na moři luxusní, ceny přemrštěné a sluníčko intenzivní. 

Opouštíme tuto část Francie určenou pro jinou příjmovou skupinu než jsme my, a vyjíždíme nad pobřeží do nedalekého La Gaude. Tady nás čeká… nečeká. Ač jsme hostitelce dle domluvy psali hodinu před příjezdem, dokonce francouzsky, protože angličtinou ani češtinou samozřejmě nevládne, na zprávu nereagovala. Už ani nevím, jak se to stalo, ale Michal nějak zařídil, že za pár minut přijela Monike. Ne ta od bývalého premiéra, tahle byla trošku starší, v pase širší a rty měla užší. Zkrátka Monique. A tak jsme mohli splynout s místní kulturou. Prohlédnout si dům, ve kterém se tady v kopcích žije a zabydlet se v něm. Děti mají svoji noclehárnu v patře, bohužel záchod s koupelnou u nás v přízemí. Vybalili jsme věci, uvařili naše tradiční špagety s boloňskou ze sklenice a vyvalili se na terásku. Jo, tady by to šlo. Tady se mi líbí. Večerní počasí příjemné, výhledy okouzlující, atmosféra pohodová. Až do noci jsme si povídali s dětmi. A ony si povídaly s námi. Viděli jsme padat hvězdy (někteří, někdo na to prostě talent nemá, no) a já tady pocítila vděčnost za tu pospolitost a velkou rodinu, kterou mi osud přihrál do cesty. Musím říct, že děti jsou opravdu báječný. Nikdy (zvlášť extra) neremcaly, nikdo se (z dětí) s nikým nehádal, zdá se, že si to všichni užívají. Já teda určitě… ale třeba za to může jen Aperol Spritz, na jehož výrobu táhnu ingredience už z Česka.

Předposlední ráno. Je mi líto, že se musíme rychle nasnídat, sbalit a vypadnout. Teda nemusíme rychle, ale já se toho rychlýho pocitu nemůžu zbavit. Chtěla bych si sednout na tu terásku s výhledem na skálu a JENOM BÝT. Ale je potřeba pobalit, přichystat snídani, umýt nádobí… Cítím v sobě tu nervozitu, která roste. Dopřeju si alespoň chviličku se zastavit, než kluci odnosí bagáž do auta. Loučím se s tímto kouskem staré Francie. Je neděle a my míříme do Monaka. Jestli byla francouzská riviéra luxusní, tak nevím, jakým slovem označit tohle Monacké knížectví. Tady ten luxus kouká z každýho kouta. Nebo mně to alespoň tak přijde. Do butiků se pouští po jednom, možná dokonce jen na objednání. Ale to mě netrápí, nehodlám tady utratit ani 4 eura za plechovku pití, tak co bych v takovém butiku pohledávala? Ale nasát tu atmosféru bohatého světa je fajn. Projet se po okruhu Formule 1 je taky fajn. A vidět nadšenou Aničku fotící si selfíčko s formulí v Muzeu automobilů monackého knížete je víc než fajn. Strávit nedobrovolně dlouhý čas v podzemních garážích je už fajn míň...

Přejíždíme do Itálie. Program je daný. Rychlá zastávka u moře a závěrečná slavnostní večeře. Zastávka u moře byla vskutku rychlá, protože na černém rozpáleném písku, ve společnosti tisíce dalších lidí toužících po koupeli, zůstávat nechceme. Je znát, že je neděle. Prcháme tedy do Janova. Byteček je příjemnej, opět peru ručníky a plavky a nadšeně je věším alá Italka. Vydáváme se do špinavých ulic. Hned pod námi sídlí restaurace, otevírá ale až v sedm. Obcházíme tedy blok, abychom se sem na otvíračku vrátili, žádnou jinou restauraci nám mapy totiž nenabízejí. Vcházíme dovnitř, je to tu hezké, zdá se, že se dnes dobře a levně najíme. Servírka nás ale hned vyvádí z omylu. Nemají žádné volné místo. Já teda nevidím žádné místo obsazené, navíc mají stoly i venku, ale hádat se nebudu. Žádáme tedy o radu, kam se můžeme jít najíst jinam. Odpovědí nám je 200 metrů (někdo rozuměl 500 metrů) vzdálený Tukan. Cestou dáváme za pravdu těm, co rozuměli delší trasu. Konečně přicházíme k Tukanovi. Pohled na toto místo je ale tak odporný, že kdejaká čtvrtá cenová hospoda by byla vedle Tukana za hvězdu. Zklamaně se vracíme k ubytku. Míjíme cukrárnu plnou zmrzlinových dobrot a tak si spravujeme náladu a chuť tady. Zatímco já s Michalem čekáme na pohár, děti se svojí zmrzkou jdou obstarat pizzu s sebou na pokoj. Říkám si, že to nakonec tak strašné nebude. Ale bylo. Nízká cena, ještě nižší kvalita. Nikoho z nás nenapadlo, že nejhorší pizzu ochutnáme zrovna v Itálii… Zahnali jsme hlad a šli unaveni spát. To byl náš poslední večer.

Přes Rakousko a Německo jsme se vrátili v pondělí večer domů. Živí, zdraví, trochu opálení, částečně odpočatí a obohaceni o poznání části západní Evropy. Poslední společná dovolená… 

A kam to bude ZASE NAPOSLEDY příště? Tipy už se rýsují... :)