Umění milovat

Láska. Tolik skloňované slovo. Základ bytí. Každý ji potřebujeme. Umíme ale vůbec milovat? Nebo jen čekáme, až se objeví někdo, kdo bude milovat nás? A nemáme náhodou mylnou představu o lásce například ve chvíli, kdy jsme zamilovaní? 

Láska se dá podle sociálního psychologa Ericha Fromma rozdělit na několik typů...

Bratrská láska

Tato láska je láska ke všem lidem. Je založena na zkušenosti, že všichni jsme jedno. V jádru každého člověka je esence, která je všem lidem společná. Bytí. Pocit vlastní existence. Tenhle prazáklad je zcela čistý. Jenomže během života se na něj nalepují vrstvy bláta, vytváříme různé programy a tak jeden člověk se může jevit jako dobrák a druhý třeba jako zločinec. Jenže ten dobrák i zločinec mají společný základ. A to je to, co lidi spojuje. To je to, co mají společné. To je to, co můžeme milovat v každém člověku. Je jednoduché mít rád svého dobrého kamaráda, ale co takhle bezdomovce z vedlejšího města? "Láska se začíná rozvíjet jen v lásce k těm, kteří neslouží našim cílům."

Mateřská láska

Nejvyšší druh lásky. Jako matka miluji své děti bez podmínek. Jen proto, že jsou mými dětmi. Nemusejí mi nic dokazovat, chovat se tak, anebo onak. Narodily se, já se o ně starala, dávala jsem a nic zpátky neočekávala. Je jednoduché bezpodmínečně milovat novorozeně, které je na nás zcela závislé. Jenže děti rostou a postupně mě potřebují méně a méně. Až jednoho dne nastane čas odloučení. A to bude teprve zkouška. To se ukáže, jak čistá a nesobecká je moje láska. Dokáži se oddělit od svých dětí a přát jim, aby se ode mě odpoutali? Podle statistik tady matky selhávají. Podle Fromma se to děje proto, že nemají pevné kořeny ve vlastní existenci. Já si to překládám tak, že dostatečně nemilují sami sebe. Tak uvidíme :-)

Erotická láska

Láska k partnerovi, partnerce, touha po spojení s druhým člověkem. Sama za sebe musím říct, že být sám má své výhody, ale bez toho druhého to tak nějak není ono. Není to celistvé. Jenomže i erotická láska má svá úskalí. Mohli by o tom vyprávět týrané ženy, které si jejich manžel plete se svým majetkem; zamilovaní, kteří po krátké (nebo delší) době sundají růžové brýle a vzápětí se rozcházejí; oběti sexuálních loudilů nebo přímo úchylů... Co znamená druhého člověka opravdu milovat? Každý to může vnímat jinak. Já mám svoji jednoduchou definici - svého chlapa miluji, když jsem ochotná se pro něho vrátit do podpalubí na potápějícím se Titanicu...

Sebeláska

Dřív jsem si myslela, že mít rád sám sebe je sobecké. Dnes se tomu směji, protože je to přesně naopak. Může se zdát, že sobecký člověk o sebe až příliš pečuje. Takový narcis. Je to ale jen navenek, aby zamaskoval to, že se ve skutečnosti nemá rád a cítí se nešťastný. Člověk, který se má rád, o sebe také pečuje. Pečuje ale o své nitro. Je napojen sám na sebe, vnímá pocit existence, své potřeby a ty si naplňuje. A jak píše Fromm: "Nic nemůže dát dítěti lepší zkušenost skutečné lásky, radosti a štěstí než být milován matkou, která miluje sama sebe."

"Miluješ-li sebe, miluješ každého jiného jako sebe. Pokud budeš milovat někoho jiného méně než sebe, nepodaří se ti skutečně milovat někoho jiného méně než sebe, nepodaří se ti skutečně milovat sebe samého, ale když miluješ všechny stejně, včetně sebe, budeš je milovat jako jednu osobu, a tato osoba je i Bůh i člověk. A tak ten je velký a spravedlivý, kdo tím, že miluje sebe, miluje stejně všechny ostatní lidi." Mistr Eckhart

Láska k Bohu

Osobně nemám slovo Bůh moc ráda, protože si pod tím představuji něco mimo mě. Nějakého dědečka na obláčku, který mi říká, jak se mám chovat, abych si zasloužila jeho lásku. Nebo který mi pomůže, když je mi ouvej. V takového Boha nevěřím. Věřím ale, že všichni v sobě máme božství. Že ten Bůh není na obláčku, ale v každém z nás. A že si zasloužím být milována jen proto, že jsem. A že když je mi ouvej, vždycky to dopadne "správně", protože jinak to ani nejde. Pro mě osobně láska k Bohu je láska k přírodě, které jsme součástí. Žasnu pokaždé, když se podívám do koruny stromu a představím si, z jakého malého semínka vyrostl. To je láska.