Zámecká noc

Vánoční spirála vytvořená z dárků se táhne od dveří dětského pokoje až ke svému cíli - pod stromeček. Mezi balíčky všeho druhu určené zejména dětem jich je několik určeno i pro mě. "Zámek Letovice - dvě osoby, jedna noc." Kartičku ukrývám a budu se těšit, až na ni přijde řada.

Skoro sedm měsíců leží poukaz nevyužitý a čeká na svoji vzácnou chvilku. Ta právě teď nastává. Tři dny bez dětí, to se stává skutečně zřídka, obzvlášť když disponujete dětmi čtyřmi, dvě z nich mají jinou maminku, další dvě jiného tatínka a dohromady jen jednu funkční babičku (a dědečka, když výjimečně není v práci). Hvězdy nám ale přály a my jsme dva, přesně tolik, kolik je na vánočním dárku napsáno.

Když Ježíšek v podobě mého přítele pobyt na zámku zařizoval, netušil (a já už vůbec ne), že od ledna bude muset na rok ukončit svoji činnost řidiče veškerých motorových vozítek. Moje jedna z největších radostech při výletech je pocit - sednout do auta a nechat se unášet. Tuto lehkost vyměnil pocit - sednout do auta a vystresovaná přejet naši slavnou D1 a bez nehody dojet do cíle. Ano, zámeček je až na Moravě a mě tedy čeká předaleká cesta. Vlastně se mi za těchto podmínek nikam ani nechce. Události se ale scházejí, máme jet pracovně do Hradce Králové a tak se domlouváme, že to vezmeme horem po hradecké dálnici, což je pro mě přijatelnější varianta (přestože jsem tudy nikdy nejela).

Jedeme přes Prahu, kde je ještě něco potřeba zařídit. JÁ jedu skrz Prahu. Ne do nákupního centra Ikea, které se nachází hned na okraji, ani neprojíždím Prahou po obchvatu, ale štráduju si to pěkně po Václavském náměstí. Prvně v životě. Jako řidička. Vím, vím, někdo si řekne, proč takovou maličkost vůbec zmiňuji, obzvlášť ostřílení pražáci, řidiči nejrůznějších firem doručující balíčky nebo taxikáři a ubeři. Ale pro mě to je premiéra. To, že jsem nucena třikrát parkovat v centru Prahy je téměř nadlidský úkol. Nicméně úkol je překonán, mé sebevědomí o kousíček povyrostlo a můžeme pokračovat směr Blansko.

V dálce se na kopci tyčí zámek. Jsme na místě. Vypínám motor a přítel jde ke kase. Jsem šťastná, že jsme po několika hodinách na místě. Sedím a čekám. Stále čekám. Fronta žádná, přítel je u okénka sám. Asi mi chystá ještě nějaký speciální překvápko. Začínám být nedočkavá. Ve zpětném zrcátku vidím, že se konečně blíží k autu. Už už chci vyskočit, když vidím, že on naopak sedá do auta. "Rovnou mě zabij," pronese větu a z jeho výrazu tváře čtu průser. Zámeckou noc máme objednanou, ale přesně o měsíc později. Chce se mi brečet a zároveň smát. Uřídila jsem tolik kilometrů, abych se otočila a jela zase domů? Za měsíc sem rozhodně znova nejedu, honí se mi hlavou myšlenky, zatímco přítel rychlostí blesku hledá v mobilu náhradní ubytování.

Najednou mi svitne. A zítra by volno neměli? Původně jsme chtěli jet domů přes Jižní Čechy (důvod jasný - opět se vyhnout D1) a tam si najít ještě jedno ubytování, když už máme k dispozici volné dvě noci. Sice mi můj nápad přijde absurdní, vzhledem k tomu, že dnes je čtvrtek, mají plno (na zámku propůjčují pouze dva zámecké pokoje) a zítra, v pátek, že by měli volno? Příteli se můj nápad líbí, neb kdo to nezkusí, nic nezjistí. A tak kráčí znova k okénku. Opět to trvá věčnost. Tentokrát se ale vrací s úsměvem. Zachránil nás koronavirus, díky kterému kdosi zítřejší noc odřekl. Vesmír je nám jenom přeci nakloněn.

Odjíždíme do nedalekého hotelu Panorama a na zámek se vracíme následující den. Dostáváme k dispozici klíče od celého zámku. Můžeme si ho sami procházet, ve dne, v noci, ale prý pozor, v noci tady straší. Průvodkyně nás odvádí do našeho zámeckého pokoje, apartmá hraběnky Edity. Je to tu vkusně zařízené, obdivuji postel, prosklenou terasu i veškeré starožitnosti. Jediné, co mi tady nesedí je televize. Prý si někteří hosté stěžovali, že nemohou sledovat své oblíbené seriály, tak ji sem majitel nainstalovat. Je to jediná věc, která tu zámeckou atmosféru doslova hyzdí. Lidé jedou za velké peníze strávit noc na zámek a ten čas věnují sledování seriálu? No, každý to holt máme trošku jinak.

Bloumáme po zámku, prohlížíme si starožitné exponáty. Už je po zavírací době, takže tady jsme zcela sami. Alespoň si to myslíme. Procházíme pokoj za pokojem, šplháme po schodišti nahoru až na vyhlídkovou věž a pak zase dolů. Otevíráme nějaké tajné dveře a vcházíme na úzké schodiště. Dveře se zabouchly. Z naší strany je koule. Tlačíme, taháme, ale dveře se ani nehnou. Co teď? Jediná možnost je sejít až dolů. Možná do hladomorny, kdo ví. Opatrně scházíme po starých schodech a před námi se naskytne výhled na prosklené dveře. Právě jsme došli do zámecké restaurace.

Po večeři jsme se vrátili zpět na zámek, abychom se seznámili s obyvateli druhého, svatebního apartmá. Šlo o starší pár, lékaře, kteří byli velmi přátelští. V seznamovacím rozhovoru jsme pokračovali druhého dne při společné snídani. Ano, v zámecké restauraci, do které jsme se toho rána ale vydali už oficiální cestou přes zámecký park.

Večer byl úchvatný. Seděli jsme při kávě a čaji na prosklené terase a pozorovali, jak se venku stmívá. Mezi vším tím parožím na stěnách jsem si připadala jak opravdová hraběnka a na chvilku se zasnila. Jak to tady asi dřív vypadalo? Jak to tady vonělo? Kdo tady pobýval? Jak se k sobě vzájemně chovali? V kolik hodin chodili spát? Kdo v té posteli skutečně spal? Kdo se v ní miloval? A kdo v ní umřel? Spousta nezodpovězených otázek se mi honila hlavou a zároveň jsem si užívala té jedinečné přítomnosti na tomto tajemném místě. 

"Půjdeme si znova projít zámek?" zeptala jsem se přítele. Zůstalo u otázky. Z postele už jsme té noci nevylezli. V kamnech plápolal oheň (sice umělý, ale aspoň něco) a za dveřmi chodili duchové. Nebo to byli ti dva lékaři?