Z deníčku průvodkyně II

V noci se mi zdá noční můra. Tolik strachu jsem už dlouho nezažila. Budím se a zjišťuji, že jsem v posteli sama. Nikdo mě neochrání. Naštěstí už není před čím. Teď pro změnu bojuji s usnutím. Asi se mi nechce vracet do té hrůzostrašné snové situace. Čučet do stropu se mi ale nechce taky. K ránu konečně zabírám. Ne  však nadlouho. Do uší mi řve budík a mně je jasné, že dnes vstávám levou nohou (pravou obvykle vstávám, když se probudím sama nezávisle na budíku).

Cesta do školy se táhne v duchu protivného vstávání. Objíždím kolonu na semaforech, abych chytla semafory jinde a zmatena odlišnou trasou špatně odbočuji. A tak namísto směr Koventinka, štráduji si to směr Německo. Navíc s dalšími třemi pasažéry, kteří by také rádi opačným směrem. Trochu (no dobře, trochu víc) si zanadávám a situaci bleskově řeším. Do zázemí Radovánku přijíždíme kupodivu včas.

Ranní kruh. Děti se zapisují na kreativní blok. Moje dnešní téma je relaxace a meditace. Mám to krásně připravené, těším se. Přestože toto téma nabízím všem, jenom přece bych raději relaxovala a meditovala spíše s holčičkami. Stejného názoru jsou kluci, kteří se na můj kreativní blok vůbec nehrnou, ale bohužel jinde na ně už nezbývá místo. Ve vzduchu cítím vzpouru a tak pohotově zasahuji. Prosím holčičky, jestli by své místo u pečení přenechaly klukům a smilovaly se (tak jsem to samozřejmě nepodala) a přepsaly se na kreativní blok ke mně. Kupodivu (bohudík) se zvedá hned několik ochotných ručiček. Yes. Zabodovala jsem před kluky i sama před sebou. Dneska mám zkrátka lekci jednat a rozhodovat se z přítomnosti.

První blok mám s nejstarší skupinou. Hodinu mám (jako vždy) připravenou, ale tím, jak to dopadne, si jistá (jako vždy) nejsem. Dneska už mi je vlastně všechno jedno. Ono to nějak dopadne. A taky dopadá... 

Hodina frčí, domškoláci makají ostošest. V naší pampeliškové třídě je při práci ticho a diskuze se vedou ve chvílích, kdy to je žádoucí. Od jedné Orionky si vyslechnu, že ji to baví (a navzdory čtyřem dohodám si to hned beru osobně, jenže dnes - dnes si to prostě chci dovolit). Blok je u konce, děti stále pracují, nikdo se na svačinu nežene, všichni dokončují svůj úkol. Někteří se dokonce diví, jak rychle to uteklo a kolik jsme toho stihli. A já si to opět beru osobně a tetelím se blahem (načerpávám energii do dalších chvil, které brzy nastanou).

Druhý blok přeskočím, neb nebyl ničím výjimečný. Šlo to, ale ne tak skvěle, jak jsem očekávala. A jsme zase u toho. Dokolečka dokola. Očekávání, domněnky a dohody.

A je tady kreativní blok. S otevřenou pusou koukám, když si to ke mně napochoduje devět holčiček. Krásné číslo na to, že ráno se moc nechtělo. Užíváme si to. Troufám si říci, že si to užívají všechny účastnice. Minimálně většina. Povídáme si, soustředíme se na náš dech a učíme se dýchat hlavně do bříška. Napínáme všechny svaly, abychom je povolily a dostaly se tak do plné relaxace. Meditujeme s andělskými pohádkami o naší síle a světle v našem srdíčku. Koncentrujeme svoji mysl pomocí plamene svíčky a sdílíme, co jsme viděly. Na závěr ještě společně tančíme. Nestihly jsme vše, hodinka utekla a jedna zrelaxovaná holčička mi nadšeně sděluje: 

To by bylo blbý, kdybych sem nešla. To bych toho tolik nezažila. A já napřed nechtěla. Příště přijdu zase.

No, uvidíme :-).

Díky Kove děti, díky Vesmíre za nové a nové zkoušky, pomocí kterých rostu a rostu, i když mám, pocit, že vysoká už jsem dost :-).

P.S.: Večer nás (mě a Honzíka) učí Anička jeden taneček. Moc nám to nejde. Honzík to komentuje slovy: 

Áňa není dobrá učitelka. To víš, není po tobě.

A já si to zase beru osobně a skoro po roce vytahuji tohle tílko, co vidíte na obrázku. Zítra si ho beru do školy.