Z deníčku on-line průvodkyně
Drželi jsme se do poslední chvíle. Zuby, nehty. Zatímco jiné školy měly zavřeno, my se ještě pořád legálně setkávali s Koventinkou v prostorách Radovánku. Jenže, jak už to tak s naším plukovníkem bývá, i na nás došlo. A tak se s dětmi loučíme, objímáme, ač se to asi nedoporučuje, ale odstrč tu holčičku, co se k tobě chce přivinout (to se mi na základce nestávalo)... narychlo rozdávám domů připravené materiály určené původně na blok ve škole ...
Začínáme s novou aplikací, takže první úkol zní jasně: přihlaš se! Vrhám se do toho po hlavě - píšu, důraz dávám na malá a velká písmena, vypnutý CapsLock a zapnutý NumLock. Leč, ani to nepomáhá - "uživatel neexistuje". Jak, neexistuje??? Vždyť tady sedí!!! Zhluboka se nadechnu, abych si ověřila, zda jsem skutečně ještě skutečná a jdu na to znova. A znova. A... podesáté to vzdávám. Spojuji se se správcem, který MĚ nastavil a ten jen tak mezi řečí prohodí, že se přepsal. O.K., budiž mu odpuštěno.
Jdeme na to znova... skvělé, uživatelské jméno existuje! Rychle napsat heslo, ať už jsem tam a mohu se účastnit naplánované videokonference. "Zvolené heslo není správné", bliká na mě červenou barvou, abych ten text náhodou nepřehlédla. Další hluboký nádech a tentokrát přidávám i výdech... Zkrátím to. Abych se na průvodcovskou videokonferenci dostala, napíchnu se do účtu kolegyně (promiň, Evi :-)) a ke svému účtu se dostávám večer druhý den.
Po zdárném přihlášení se učím v kalendáři vytvořit událost a s velkou pompou rozesílám všem rodičům i dětem vygenerované odkazy na plánované hodiny. Zpětná vazba na sebe nenechá dlouho čekat - "Nejde se mi připojit". Jiný rodič hlásí: "Nic tam není" a další dítě: "Mně to nefunguje". Klid, Leničko, nádech, výdech. Každý problém má své řešení (moje oblíbená věta z filmu Philadelphia). Volám na pomoc moji kolegyni (díky, Radko :-)) a problém se skutečně v krátké chvíli (kupodivu) řeší. Přemazávám všechny staré odkazy na nové a začínám se těšit...
Možná by bylo fajn si před první hodinou udělat zkoušku spojení a naučit se to nové prostředí ovládat. Na pomoc mi spěchá moje dcera (která to zná jako školní uživatel), můj bratr (troufám si říci, že zdatný IT), můj syn (jakožto člen zkušebního štábu) a synovec (který mi hlásí, co vše nefunguje). Dáváme své hlavy a přístroje dohromady a po několika neúspěších a dlouhých minutách se blížíme k cíli. Zdá se, že vše funguje a já můžu konečně začít učit!
Tedy, já a učit? Neučí náhodou celou doby děti mě? Kromě práce s technologiemi (na které jsem tedy fakt asi už za zenitem) mě všechny ty skvělé děti učí trpělivosti, spontánnosti, kreativitě, lásce, bezstarostnosti, sounáležitosti, upřímnosti, nebrat si věci osobně a nelpět na tom, že musím zvládnout vše, co si připravím (protože to se nepovedlo zatím nikdy :-)). A tak se učíme jeden od druhého a druhý od třetího a třetí od prvního. Krásný kruh, který se vždy uzavírá. Není nikdo větší a nikdo menší. Nikdo hloupější ani chytřejší. Protože možná ten, co není tak velký chytrák přes násobilku nakreslí o to lepší obrázek a ten, co nezvládne hvězdu nikdy nechybuje v pravopise a ta, co se těžce učí cizí slovíčka se zase lehce naučí hrát třeba krásnou etudu na klavír. Takže, nevadí, že nejsem ajťák a špatně používám čárky ve větách, půjdu raději něco počítat. Ať jsem připravená na další on-line hodinu ;-).
P.S.: Právě mám za sebou první on-line hodinu v novém prostředí s "mými" letošními Špiony. Dopadlo to dobře. Téměř všichni jsme se slyšeli, téměř všichni jsme se viděli a téměř všichni jsme se něco nového naučili nebo naučené procvičili (alespoň v to doufám). Přesto se už těším na offline setkání, protože ty úsměvy jeden na jednoho mi prostě chybí.