Vyserte se na to!

Pravidlo číslo jedna: nebrat si nic osobně. Přeloženo pro velmi neduchovní lidi - mít názor všech ostatních lidí, zvířat, mimozemšťanů na vaši osobu u prdele. Ano, je to jedna ze čtyř dohod, která se hezky poslouchá a o to hůře žije. Tedy alespoň já s tím drobný problém mám. 

Dnes jsem si to opět uvědomila. Nejde jen o ty ošklivé věci, všechna ta nehezká slova, která ostatní směrem k vám vysílají. Jedná se i o pozitiva, o pochvaly nebo slova, která vy za pochvaly považujete, i když je tím ve skutečnosti míněno něco úplně jiného, co vám naštěstí v danou chvíli nedochází. Zkrátka vyjádření jakéhokoliv názoru k tomu, co říkáte, děláte, nebo dokonce kým jste. Myslím, že jen velmi malé procento populace ve skutečně opravdu ví, kým je. Totiž, že není nikým a ničím...

Dnes jsem se usvědčila (opakovaně) v tom, že všechny ty články ze sekce "co se ve škole neučí a v životě by se mohlo hodit" píši především sama sobě. Uvědomuji si už dávno, že to, co druhým říkám, případně píši, jsou často slova určená pro mě. 

Schválně. Vyzkoušejte si to. Až budete někdy zase někomu něco chytrého radit, zamyslete se a přeříkejte si to sobě. Budete překvapeni, jak jste si krásně poradili. Jen, chce to ještě navíc velkou dávku upřímnosti sám/sama k sobě.

Nalila jsem si proto dnes čistého víno. Červeného. A docvaklo mi, že...

To já potřebuji najít své talenty. Já si musím připomenout, že musím sousedovi připomenout, aby na mě myslel s domácími vajíčky. Já se musím smířit s tím, že jen 20 % oslovených lidí bude číst mé články, já chci 90 dní vkuse vydržet sprchovat se ráno studenou vodou, aby se z toho stala změna životního stylu, já si chci hlídat přerušovaný půst, já se musím smířit s tím, že nejdůležitější čas strávený s mými dětmi jsem už zřejmě prošvihla. Já si musím dávat bacha, abych na slovo děkuji, nacházela správnou odpověď. Ano, já sama sobě připomínám, že mám večer a ráno myslet na něco hezkého. Já potřebuji ujistit sama sebe, že když už jsme dětem s jejich tatínky nedokázali vytvořit úplnou rodinu, jsem vděčná alespoň za to, jak spolu vycházíme. 

Jsem to já, kdo si potřebuje obhájit, že pohodlí je důležitější než krása. Sama sebe ujišťuji, že vše je tak, jak má být a já jsem tady správně. Já potřebuji v sobě vyvolat víru, že možné je opravdu vše, když člověk s přerušenou míchou dokáže chodit. Já jsem ta, co někdy řekne strašný slova a pak ji to děsně mrzí. Já si potřebuji připomenout důležitost malých obchodníků, abych nepodlehla jen e-shopům a nejnižším cenám. Já sama v sobě chci prožívat přítomný okamžik, nemyslet na minulost a nebát se budoucnosti. Já chci pochopit své děti a technologie. Já chci dělat dobré skutky a nejen o nich přemýšlet a mluvit. Já potřebuji používat tu kytku, co mám na okně, když už má tak léčivé účinky. Já chci, aby můj partner měl pochopení pro mé cykly. Já chci zachránit svět od všech igelitů. 

Tak. Zpověď je venku. To jsem já. A navíc...

To já si beru stále věci osobně. Ty hezké, ale především ty ošklivé. Tedy, ony nejsou ani hezké, ani ošklivé. To jen moje hlava si je takto škatulkuje. Dnes mé stránky doporučovala holka, kterou vůbec neznám. Udělalo mi to velkou radost. Vzala jsem si její komentář osobně. Chyba. Ještě větší chybou ale bylo, že se mi ihned vyrojil obraz mých kamarádek, kterým to za doporučení nebo lajk nestojí. A mají na to samozřejmě právo. Je to tak v pořádku. To jen moje hlava měla nějaká očekávání a teď si to bere osobně. Jsou to životní lekce. Je jich třeba. Abych se naučila oceňovat sama sebe a nečekala, že to někdo udělá za mě. Abych si stála za svým a nenechala se převálcovat odlišným názorem. Abych se z toho neposrala.

Každý člověk, který si je alespoň trochu vědomý své individuality, žije na základě vlastní lásky, dělá svou vlastní práci, a vůbec se nestará, co si o tom myslí druzí. OSHO

Píši teď sama sobě a vám všem, co jste na tom podobně a někdy (často) vás přepadají myšlenky "co on/a si asi o mně pomyslí", které vám brání být opravdově opravdoví, vyserte se na to! Buďte sami sebou. Bez ohledu na to, co to vyvolá ve všech hlavách vašeho okolí, do kterých stejně nikdy neuvidíte.

Je to váš život. A nechcete přece jednou litovat, že jste něco neudělali jen ze strachu, co na to ostatní. Jste tady jen vy. A já.

P.S. Dlouho jsem přemýšlela, jestli si mohu dovolit použít v článku, natož pak v nadpisu, sprosté slovo. Dovolila jsem si to. Jsem autentická. Jupííí!!!