Usínáš dobře?

"Jdu si lehnout, když cítím, že už jsem trochu unavená a pak si vezmu prášek na spaní." Tuhle větu jsem dnes slyšela. Ne poprvé. Znám spoustu lidí, kteří neusnou bez svého kámoše v podobě pilulky. Jejich odpočinek, regenerace těla je závislá na léku. Bez toho by (údajně) prostě neusnuli...

Závislost na prášcích na spaní bych zařadila do závislosti z kategorie těžších. Copak jsme byli stvořeni k tomu, že nemáme spát? Opravdu jsme naprogramovaní k usínání za pomoci léků? Jasně, taky se mi někdy stane, že se večer převaluji ze strany na stranu, hlava plná myšlenek a vytoužený spánek v nedohlednu. Ležím a čumím do stropu. V takové chvíli se snažím hlavu vyprázdnit od přebujelých myšlenek a jen pozoruji svůj dech. Často to stačí. Ne vždycky. To pak třeba vezmu do ruky knížku a snažím se oči co nejvíce unavit. Ještě nikdy jsem nevzala do ruky prášek na spaní. Ale kdo ví. Moje oblíbená věta "nikdy neříkej nikdy" platí i tady...

Sice nezobu léky na spaní, ale ujíždím například na ranní kávě, facebooku nebo přijetí od okolí. Závislosti číhají všude kolem nás. Ať už je to cigárko, vínečko, pivečko, travička, dortíčky, fotbálek, běhání, známky ve škole, peníze, práce, postavení, uznání, moc, nemoc, partner, rodiče, děti, internet, hry nebo léky...

Je vlastně úplně jedno, o jakou závislost jde. Každá z nich nám bere kus naší svobody. A společným jmenovatelem je náš starý známý strach. Moje ranní káva v sobě nese strach z bolesti hlavy, přitom jde jen o léty vypěstovanou závislost. Kontrola facebookové stránky vychází ze strachu, aby mi něco neuteklo, přestože vím, že to podstatné a důležité si mě stejně vždycky najde. Závislost na přijetí od okolí pramení ze strachu nepřijetí, protože odpradávna jsme přece chtěli být součástí tlupy, abychom přežili. Jenže co když kvůli okolí jednám ve vnitřním rozporu? Jsem možná přijatá okolím, ale nepřijímám sama sebe... 

Závislosti odvádějí naši pozornost od nás samotných. Je to svým způsobem útěk. Jenže kam pořád utíkáme? A za jakou cenu? Proč chceme neustále zacpávat to prázdno uvnitř nás? Dortíčkem, zážitkem, něčí pozorností... Proč je tak těžké ponořit se sám do sebe a přijmout to, co tam nalezneme? Proč často volíme tu jednodušší cestu, která vede k závislosti? Co kdybychom se všech těch závislostí zbavili a stali se nezávislými?

Ne, nechci si navěky odpírat kafíčko. Ale ani nechci být protivná ve chvíli, kdy ho nemám. Nebudu rušit fcb. účet, ale zároveň zvládnu tu stránku s klidným srdcem neotevřít několik dnů. Chci být součástí tlupy, chci být pro ostatní členy prospěšná, ale nebudu se chovat podle jejich představ jen proto, abych se jim zalíbila.

Jak to máte vy? Taky v něčem jedete? 

Zkusme každý sám za sebe zpomalit a třeba i vystoupit.