Slabé slovo = slabý čin

Možná to dnes zkusím udělat. Za chvíli se na to podívám a uvidíme, co se s tím dá dělat. Doufám, že to půjde. Kdyby se to nepovedlo, nevadí. Myslím si, že by to mohlo vyjít příště. Člověk to tak má. Doufá, že to vyjde, ale často to je potom jinak. Chtěla bych vám říct, že já to asi zvládnu. Nebo ne?

Těchto slov je naše běžná mluva plná. Můžeme jim říkat slabá slova. Slova, za kterými často nemohou stát silné činy. Jaké pocity ve vás vyvolávají? A jak často je používáte? A co o vás vypovídají? Pojďme na to mrknout pěkně postupně....

Slova jako možná, asi, snad vyjadřují velkou nejistotu a nerozhodnost. Pokud chceme říci našemu životu skutečně ano, pojďme to udělat. A pokud chceme někomu opravdu říci ne, odmítněme jasně. Takže náhrada za slabá slova možná, asi, snad? ANO! Nebo taky NE!

Když něco zkusím, znamená to, že zcela nevěřím ve výsledek. A možná ho ani neočekávám. Bojím se, že něco nezvládnu. Co kdybych danou věc místo zkoušení prostě UDĚLALA nebo klidně NEUDĚLALA? Případně si mohu říci: JÁ NA TO PŘIJDU!

Potom, za chvíli. Slyšíte tohle často od svých dětí? Nebo se těmito "slabými" slovy často zbavujete vy jich? V mém slovníku tato slova jsou. Už se to naštěstí lepší ve frekvenci používání. Když za mnou moje dítko přijde, že něco potřebuje, buď to udělám TEĎ, nebo řeknu KONKRÉTNÍ ČAS. Případně určím dokončením nějaké činnosti "kouknu na to s tebou, až dovařím". Vybavuje se mi ta cedulka na dveřích obchodu "Přijdu za chvíli". Všichni jistě hned víme, jestli budeme čekat před obchodem minutu nebo pět :-).

Doufám, že to dobře dopadne. Doufání je dobrá věc, ale zbavuji se tím odpovědnosti. "Silnější" by bylo říci: URČITĚ to dobře dopadne, PODAŘÍ SE TO.

Chtěla bych říct používám často. Důrazněji by ale znělo ŘEKLA BYCH, a to bych mohla ještě povýšit na sebevědomější ŘEKNU VÁM. Na vrcholku by pak mohlo stát  neochvějné ŘÍKÁM VÁM.

Člověk to má tak... My to máme tak.... Vy to máte tak.... Ty to máš tak.... Ne! JÁ to mám tak. Typické spojení "Člověk se cítí špatně." Jaký člověk? Kdo se tu cítí špatně? Proč se bojím přiznat, že to já se cítím špatně? Takže, když vyjadřujeme svoje pocity, tak skutečně sami za sebe. Chce to odvahu, ale má to svoji sílu. 

Často, nikdy, pořád... klasické nálepkování, o kterém píšu ve svém e-booku. Není to tak, že váš přítel vám nikdy nepomohl. Dejte mu KONKRÉTNÍ ÚDAJ. "Miláčku, mrzí mě, že jsi dnes nevyndal myčku." Třeba se dozvíte, že zrovna dnes zaspal a nestihl to. S větou "Nikdy nevyndáš myčku" asi moc rodinné idylce neprospějete ;-).

"Díky za tu práci, ale tady máš chybu." Náš mozek slyší jen to, co je za "ale". Nezajímá ho pochvala za práci, vidí jen tu chybu. Jak si pomoci? Třeba spojkou A. Nebo rozdělit souvětí na dvě samostatné věty. Nebo druhou část zcela vynechat :-).

Myslím si, že budu bohatá. VĚŘÍM, že budu bohatá. VÍM, že budu bohatá. Které z těch slov předpokládá moji hojnost? Které slovo vyšle impulz, aby se tak stalo? JSEM BOHATÁ, ŽIJI V HOJNOSTI. Asi tak :-).

A na závěr slůvko kdyby. Tady asi není co dodat...

Kdybych já si vzala Pištu Hufnágla...