Přešlapy rodičovství

"Ty jsi ta nejlepší maminka na světě." Věta, kterou chce každá maminka slyšet a až na výjimky jistě od svých dětí často i slyší. Věřím, že každý rodič je pro svoje dítě ten nejlepší. Proč ale o sobě tolik pochybujeme? Proč si spoustu věcí vyčítáme? Proč máme pocit, že většina věcí, která nám podělala život se stala v dětství? Proč vzniká čím dál více kurzů a příruček, jak být dobrým rodičem?

Jak vychovávat dobře své děti se ve škole neučí. Každý z nás to dělá tak, jak nejlépe umí. Jenomže co je to nejlépe? Co je správné a co špatné? Vím, že je špatné nechat dítě vyplakat a přesto jsem to dělala. Proč? Protože jsem si přečetla "chytrou" knížku a tam psali, že to je správné. Aby dítě nebylo rozmazlené. Aby si mě neomotalo kolem prstu. A tak jsem seděla v obýváku, zatímco v ložnici v postýlce plakalo moje milované dítě. A já plakala s ním. Ale vydržela jsem to. V knížce to přece psali...

Později jsem se dozvěděla o semináři respektující výchovy a nevýchově. Opět někdo radil, jak se to má dělat správně. Začala jsem nad věcmi přemýšlet a více zkoumat, co je se mnou v souladu. Podle toho jsem se začala chovat ke svým dětem. Občas to mohlo vypadat, že je opravdu rozmazluju. Ale pro mě to byla správná cesta. Dávala mi smysl. Mít se svými dětmi partnerský vztah, vždyť děti jsou taky lidi... Jenže přišel okamžik, kdy mi to začalo přerůstat přes hlavu. Tak moc jsem chtěla na děti nekřičet, všechno s nimi v klidu rozebrat, být ideální máma, až jsem jednoho dne vybouchla a začala ječet (přesně tak, jak jsem si vždycky zakazovala)... Děti byly v šoku, takovou maminku přece neznají. Ale k mému překvapení to zabralo. Dostala jsem potřebnou pozornost a děti poznaly, že máma není stroj. Že je to taky jen člověk, co má své emoce.

Mrzí mě, že jsem v dávné minulosti dávala přednost stupidnímu seriálu před potřebami svého miminka. Mrzí mě, že jsem nechala svoje dítě v postýlce plakat. Mrzí mě spousta přešlapů. Ale zároveň jsem na sebe pyšná za všechno to "dobré", co jsem pro své děti dělala (a stále dělám). Jsem vděčná, že si vzájemně důvěřujeme a dokážeme se na věcech domlouvat. Jsem šťastná, že si moje děti vybraly právě mě jako mámu. I když nejsem dokonalá. Stejně jako jsem šťastná za svoje rodiče, i když v mém dětství udělali taky spoustu přešlapů (třeba když uvěřili, že je pro mě v pěti letech vhodný pobyt v ozdravovně s cílem přibrat na váze - pravda, z ozdravovny si odváželi cvalíka, ale uvnitř se zlomenou dušičkou). Věřím, že všechny ty výchovné i nevýchovné omyly jsou stejně z lásky.

Co tím chci sdělit? Všem rodičům, ať si nic nevyčítají. Pokud máte pocit, že jste ve výchově něco zanedbali nebo udělali špatně, neřešte to. Nikdo neví, co je dobré a co špatné. V danou chvíli jste to zkrátka lépe neuměli. Dětem, ať odpustí svým rodičům všechny ty chvíle, které pro ně byly těžké. V danou chvíli to zkrátka lépe neuměli. A co můžeme jako rodiče zlepšit? Dát na své pocity. Na svoji intuici. Neposlouchat slepě názory ostatních - lepších, chytřejších. Což  ale neznamená, že se nemůžeme jimi nechat inspirovat, pokud to je s námi v souladu...

PS: Moje holčička měla tento měsíc (9. 12.) závěrečnou lekci tanečních. Sedím v sále, dívám se, jak je okouzlující a jak rychle mi vyrostla. A přemítám, jak moc dobrý, nebo špatný rodič jsem. Ale to je omyl. Pryč s nálepkou dobrý nebo špatný rodič. Jsem "jen" milující rodič.