Nejen Valentýn

Svatý Valentýn. Svátek všech zamilovaných. V rychlosti jsem přejela fcb. Je plný valentýnských příspěvků, ze kterých jsem nabyla dojem, že je tento svátek u nás vnímaný trochu jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Jedni všem přejí, právě dnes, krásný den plný lásky. Druzí nesouhlasí, protože jde o starořímský svátek, do našich končin propašovaný obchodníky a láska se přeci neprojevuje na povel v jeden den. Takže tady máme dva tábory. Přemýšlím, do kterého patřím já...

Co se týká politiky, mám naprosto jasno. Co se týká jakýchkoliv svátků, ať už cizích nebo tradičních českých, v tom už malinko plavu. Zaujal mě příspěvek

Nejste na SVATÉHO VALENTÝNA zamilovaní? Nevadí.

Na DUŠIČKY taky nemusíte být mrtví.

Pobavil mě a zároveň jsem si uvědomila, jak nerada chodím na Dušičky na hřbitov. Právě proto, že by se to mělo. A to jde o českou tradici. V období Dušiček jsou hroby přeplněné, každá svíčka svítí. Chodím tedy raději na hřbitov kdykoliv jindy. To mám větší pravděpodobnost, že budu moci hrob mých nejbližších uklidit a zažehnout svíčku, která už dohořela.

Od Dušiček ke Dni dětí. Ve škole se neučí, pořádají se sportovní soutěže, děti dostávají sladké odměny. Rodiče berou své ratolesti do cukrárny, někteří kupují dárky a jsou na ně (nebo se alespoň snaží být) milé. Druhý den se zase jede v zaběhnutém režimu. Ve škole pěkně zpátky do lavic a doma povinnosti a sem tam i nějaká ta facka (věřím, že to není váš případ). Den dětí totiž skončil.

A co takhle Den matek? V tento den většina maminek slýchá na školních besídkách básničky, dostává od svých dětiček dárečky a tak nějak možná i očekává, že si jich právě tento den budou vlastní (nebo i nevlastní) děti více vážit. Je mi vždy smutno, když jdu na besídku, která se u nás pořádá ke dni matek ve velkém, a vidím tam děti z dětského domova, jak recitují básničky "Moje milá maminko...". Přijde mi to absurdní. Jak se asi ty děti cítí? A dělají to jen pro to, že je Den matek. Samozřejmě mám velkou radost, když mi děti doma připraví překvápko, napíší básničku, ložnici oblepí srdíčky, připraví jídlo a třeba dostanu i kytičku. Ještě větší radost mi to ale udělá, když se to stejné odehraje v kterýkoliv jiný den.

Narozeniny. Kdo z vás je neslaví? Někdo se jistě najde. Troufnu si ale odhadnout, že většina z vás narozeninovou oslavu chystá. Co ten den vlastně "povinně" slavíme? Že jsme se narodili? Nebo že jsme opět o rok zestárli? Nebo je to příležitost, kdy se během celého roku konečně rodina sejde? Jindy by to nešlo? Narozeninové oslavy, ač je pravidelně naše rodina pořádá, mi přijdou také tak trochu zvláštní. Vy, jakožto oslavenec se celý den honíte, chystáte občerstvení, aby se gratulanti měli co nejlépe. Odplatou vám je v lepším případě hezký dáreček, v horším případě dárek putovní. Samozřejmě lepší varianta je, když se o to vše stará například partner, abyste si ten svůj den opravdu užili. Je to ale opravdu VÁŠ den? Neměl by to být více den vaší matky? Neměl by se den matek slavit právě na vaše narozeniny? To ona před x lety trpěla (dobře, jde to i bez trpění, porod si hezky užít, ale třeba já v době mých porodů neměla ještě takové informace a zkušenosti jako dnes, takže si troufám říci, že jsem skutečně trpěla), když vás přiváděla na svět. To ona se o vás po většinu času starala, abyste mohli dožít teď svých narozenin. Jednou jsem to udělala. Na své narozeniny jsem mamince koupila kytku a poděkovala jí. Mám totiž za co.

Ale zpět k Valentýnovi. Vytáhla jsem si dnes inspirační kartu (ano, ano, dělám to každé ráno). Očekávala jsem, že na ní bude napsáno Láska, nebo tak něco. Prd. Je na ní napsáno Samota.

Samota je příležitostí k vnímání sebe a okolí v plné pozornosti. Může být inspirativní a nádherná. Je dobrodružnou výpravou po vnitřních krajinách, těch temných i těch zářivých. Musíš se mít rád, abys dokázal být sám se sebou.

Takže ta láska se tam nakonec vloudila. Láska k sobě. A u té to vše začíná. Pokud nemilujeme sami sebe, jak můžeme skutečně milovat ostatní? Jakou lásku bychom všem okolo dávali, když žádnou nemáme? Co to vlastně láska je? A jak mít rád sám sebe? Co děláte, když máte rádi ostatní? Jak se k nim chováte? Dáváte jim pozornost?

Zastánci dnešního Dne svatého Valentýna budete kupovat svému milému/své milé dáreček? Kupte ho i sobě. Nečekejte, že to udělá někdo za vás. Taky byste se dočkat nemuseli. Věnujte pozornost sami sobě. Samozřejmě to neznamená, že máte být sobečtí a myslet jen na sebe a na ostatní z vysoka kašlat. Je skvělé zahrnovat ostatní láskou a pozorností. Začněte ale u sebe. Při pádu letadla taky nasadíte kyslíkovou masku nejprve sobě, než začnete zachraňovat ostatní...

Jak já to s tím dnešním svátkem tedy mám? Já ho slavit budu. Budu ho ale slavit co nejčastěji. Dnes, zítra, za týden. Nejen s přítelem, ale s dětmi, rodinou, přáteli a sama se sebou. Přiznávám, že nejsem zamilovaná v tom pravém slova smyslu, tzn. netrpím biochemickou intoxikací organismu. Ale lásky na rozdávání mám spoustu. Tak proč ji nerozdávat v podobě pozornosti a klidně i malého dárečku i dnes?

P.S. Připomínám, že je dnes Den darování knihy ;-)