Most
Znáte Most? Nepatřím mezi velké televizní diváky. Spíše naopak. Televize se u nás zapíná jen o Vánocích na pohádky. Co stojí za to vidět nebo slyšet, to se ke mně donese. Stejně to bylo s dánsko-švédským kriminálním seriálem Bron. Pustila jsem si první díl a ten mě naprosto vtáhl. Další díly na sebe nenechaly dlouho čekat. Za večer jsem zvládla i tři díly najednou. Kromě vyšetřovatelky Ságy Norenové mě fascinovala úvodní znělka se záběry na Öresundský most, který spojuje Švédsko a Dánsko. Skandinávie mě nikdy nějak extra nelákala, ale tohle místo bych chtěla vidět na vlastní oči...
Kupujeme Caramelku, abychom se poskládali dva dospěláci a čtyři děti. Znamením, že tento vůz je ten jediný správný pro naši výpravu, je jeho dovoz ze Švédska. Na zadní okénko vylepujeme vlajku České republiky a v záloze máme vlajku německou, dánskou, švédskou a pro jistotu i zbytek Evropy. Do kufru naskládáme stany, spacáky, deky, celtu, plynovou bombu, proviant a nějaké to oblečení. Na zadní sedadla pak naše tři kluky a vedle řidiče usedají dámičky. No, to ještě dámičky netuší, že tento trip je pojatý jako kurz přežití.
Je pondělí a my vyjíždíme směr sever. Společnost nám dělají předem připravené písničky (každý pasažér si mohl vybrat své oblíbené), mobilní telefony a kecy nejstaršího syna. Je jedno, jestli je moc horko nebo zima, jestli svítí sluníčko do očí, jestli je hlad nebo žízeň, jestli cesta utíká rychle nebo pomalu - všechno je potřeba okomentovat.
Stmívá se. Přejíždíme hranice mezi Německem a Dánskem a hledáme si ubytování. Zajíždíme k lesu. Vyskládáme věci z auta a místo nich rozkládáme spacáky. Děti se chvíli dohadují, kdo bude kde spát. Nakonec auto ztichne a my se ukládáme ke spánku na karimatku vedle auta. Je krásná letní noc, svítí hvězdy a já se chumlám do spacáku. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem spala pod širákem. S myšlenkami na to, co vše zažijeme, usínám.
úterý 24.7.
Probouzí mě zvuky aut z nedaleké silnice. Vylézám opatrně ze spacáku, abych se co nejméně dotýkala rosy. Zamlženým oknem kontroluji děti, jestli někam neutekly. Nebo se neukopaly. Ty spokojeně oddychují, nohy přes nohy, ruce přes ruce, hlavy u sebe. No, ono taky v tom prostoru nemají moc na výběr. V lese hledám vhodné místečko, které by na chvíli nahradilo toaletu. Všímám si, že jsme ubytovaní nedaleko stavení, ve kterém začíná být rušno. Vracím se zpět a když odtud okolo nás projíždí auto, tvářím se, že tady vůbec nejsme. Děti vstávají. Chystáme snídani. Anička vypadá naštvaně. Po chvíli zjišťuji, že to není výraz naštvaný. Anička zvrací. To nám ten výlet hezky začíná.
Vyrážíme směr Švédsko. Cestou se stavíme na pumpě, abychom koupili léky. Rohlík a coca-colu. Pro maminku kafe. Naštěstí to zabírá a oběma je nám lépe. Ještě by to chtělo nějaký omamný lék pro Honzu, který se zase začíná ozývat. Děti dostávají výzvu. Naučit se pár švédských slovíček. Na chvíli jsme je díkybohu zabavili. Most. Přejíždíme ho, zastavujeme a jdeme se projít k vodě. Dívám se na něj ze břehu. Je krásnej. Ale není to náš cílový most. Jen předzvěst. S kluky se jdeme smočit. Pozorujeme medúzy a užíváme si dánského slunce. Takové teplo jsem na severu nečekala.
Blížíme se k cíli. Zastavujeme, abychom si nejdelší most v Evropě prohlédli z dálky. Děti běhají po obrovských kamenech při břehu Baltského moře. Dívám se na jeden z mých snů a říkám si, jak se mám skvěle. Vesmír mě musí mít rád. Plní mi přání a ještě přihazuje krásné počasí a fajnovou společnost. Je čas popojet.
Přejíždíme most, platíme už podruhé nemalé mýtné a zastavuje nás celník s upozorněním, že se nesmí rozdělávat oheň kvůli velkému suchu. No, to jsem zvědavá, jak si uvaříme.
Přijíždíme do Malmö, ale do města nezajíždíme. Pokračujeme dále za město najít náš druhý nocleh. Venkov je tady kouzelný. Velká stavení obklopená soukromými lesíky doprovázená dlouhými alejemi.
Ve Švédsku se může kdekoliv pobývat, ale musí to být v dostatečné vzdálenosti od lidského obydlí. To začíná být problém. Když už máme místečko, objeví se poblíž stavení. Začíná se stmívat a my pořád bloudíme.
Dvakrát objíždíme prázdnou otevřenou stodolu na prodej, až se v ní uhnízdíme. Jsme pod střechou, kdyby v noci náhodou pršelo. Co na tom, že na zemi je všude prach a na plechové střeše je slyšet každé přistání ptáka. Jo, ptactva je tady požehnaně. I přes šílený kravál nad hlavou nakonec s výhledem na potemnělou švédskou oblohu usínám. Už si na té zemi začínám zvykat.
středa 25.7.
Opět se probouzíme do krásného rána. Provoz na silnici, která je hned vedle nás, je v plném proudu. Snídáme, měníme lože zpět na zavazadlový prostor a přemýšlíme, co podnikneme. Cíl už je za námi a teď začíná volná zábava. Nejprve jedeme na čerpačku, kde doplňujeme vodu. Tohle tady mají opravdu zmáknutý. Pro bydlíky veškerý servis.
Je horko a tak směřujeme k moři. Parkoviště tady jsou plná, ale jedno místo ve stínu pro Caramelku nacházíme. Anička se koupat nechce, přesto s námi odchází na pláž. Lidí je tu mraky, slunce žhne přímo na nás, stín v nedohlednu a Áňa se tváří divně. Zvrací. Vracím se s ní do auta, kde ulehá. Ještěže jsem si s sebou vzala dostatek čtení. Kluci blbnou na pláži a my blijeme v autě. To je teda výlet. Vesmír mě musí mít opravdu rád.
Přicházejí kluci a začínáme vařit. Kolemjdoucí se tváří překvapeně nad otevřeným ohněm, ale mlčí. Nebo možná něco i říkají, jen my jim nerozumíme. Plánujeme trasu zpět. Vzít to opět přes most nebo raději trajektem přes Polsko? Trajekt vítězí a tak objednáváme lístky. Ještě že máme v záloze i polskou vlaječku, bude se nám hodit.
Opět je na čase najít nocleh. Projíždíme přístavním městečkem. Doplňujeme potraviny v místním supermarketu a jdeme si chytit večeři. O dva pruty se střídá všech šest účastníků zájezdu, ale marně. Plánovaná ryba nebude. Děti dostávají další "chalange" - uvařit večeři. Zatímco plní výzvu, my využíváme čas k večerní koupeli. První část v moři, druhá pod pumpou.
Nemusíme jet daleko a nacházíme krásné místo u moře pro kempování. Jsou už tady nějací Němci a Dánové. Rozhodujeme se pro změnu a stavíme dva stany. Jeden pro dospěláky, druhý pro mladší kluky. Dvě starší dítka budou nocovat opět v autě a těší se, že budou mít konečně dostatek místa. Všude kolem jsou velká hejna mořských ptáků. Romantika.
čtvrtek 26.7.
Ráno se probouzím se svítáním a nemůžu se na tu krásu vynadívat. Všude je úžasné ticho, v dálce jsou vidět tři rozsvícené lodě, které
vyplouvají na širé moře. Pozoruji, jak se při východu slunce vzdalují od
břehu a už za malou chvíli je mám přímo na obzoru. Nádherné švédské
ráno.
V českém kalendáři je dnes napsáno Anna, a tak den zahajují gratulace. Následuje další výzva, tentokrát kontrola auta před odjezdem. Máme tady další slunečný den a tak míříme na pláž. Cestou objevujeme muzeum veteránů, které nemůžeme jen tak minout. Zbytek dne trávíme u moře. Anička se zase nekoupe. Už mi to začíná být podezřelé. Dnes vypadá úplně v pohodě. Nakonec jenom přeci jde do vody, částečně oblečená. Už je mi to jasný. Áňa si doma zapomněla plavky.
Dnes nevaříme. Jdeme do restaurace ochutnat něco místního. Třeba kuličky. Nebo italského. Třeba pizzu. Po večeři se vracíme na osvědčené místo. Je před námi předposlední noc.
pátek 27.7.
V klídku se pobalíme a pomalým tempem jedeme přes poslední koupačku směrem k přístavišti. Cestou děti plní další úkol - každý musí v doprovodu dospěláka odřídit kousek cesty. Co kdyby to krizová situace vyžadovala? Vybíráme vhodné parkoviště a děti se střídají u volantu a pedálů. Tahle výzva je očividně baví, přesto by si ale pořád přály kurz přežití trochu drsnější.
Adrenalin roste. Trajekt za chvíli odjíždí a my ještě nejsme naloděni. Přijíždíme na poslední chvíli. Parkujeme auto, vycházíme na palubu, vyplouváme. Za zády necháváme můj švédský sen. Do téhle země se chci ještě někdy vrátit. Více na sever. Děti si užívají místní restaurace i výhledu z lodi na moře a západ slunce. Dnes má být zatmění měsíce. Vlny pohupují lodí a já si zase užívám skvělý pocit při cestách.
Po šesti hodinách plavby jsme v Polsku. Sedáme do auta a startujeme. Teda pokoušíme se nastartovat. Caramelka ale stávkuje. Zkoušíme to znova a znova. Marně a marně. Naštěstí parkujeme ve vyvýšeném patře a tak můžeme pomalu sjet z trajektu ven. Stopujeme si Poláka, který nás odtahuje na nejbližší čerpací stanici.
Je noc. Stojíme mezi odstavenými kamiony s nepojízdným autem. Děti si zalézají spát do auta, my si steleme vedle. Jako první noc. S tím rozdílem, že teď ležím na trávníku plném vajglů, do očí mi svítí pouliční lampa a kolem mě hučí motory aut. Michal se snaží přijít na závadu, "googlí", píše do facebookových skupin, kamarádům, ale beznadějně. Jsem strašně unavená. Nedaří se mi usnout. Myslím na to, že v pondělí ráno máme odlétat do Emirátů. Teda pokud to stihneme.
sobota 28.7.
Probouzí mě funění divokých prasat. Naštěstí jsou za plotem. Prohlížím si za denního světla kde jsem a kurz přežití skutečně začíná. Budíme děti. Co teď? Zavolat odtahovku? Jsme na severu Polska, před námi je velký kus cesty. To bude pálka. Co se zeptat na pumpě? Michal přináší vizitku a volá polský servis. Servisák přijíždí, kouká pod kapotu, kouří, mračí se. Já a děti jdeme do shopu pro snídani. Ten pocit, když si po nocování mezi kamioňáky a prasaty dáš ráno kafe v kelímku...
Servisák po několika minutách vyndavá lano. Jedeme. V zápřahu 15 km do servisu. Chvíli trvá, než se místní týpkové dají do práce. Mění filtr, který máme s sebou. Za chvilku to bude opravené a my budeme včas doma. Nebude. Startujeme. Marně. Závada je někde jinde. Náhradní díl se musí objednat. Čekáme. Spolu s námi další nešťastníci s nepojízdnými auty. Po několika hodinách přiváží zaměstnanec servisu potřebný díl. Nikdo se ale nemá k tomu, aby auto opravil. Začínají mi docházet síly. Respektive nervy. Vztekám se bezmocí. Vesmír je skutečně neskutečný. Děti mají, co chtěly. Kurz přežití je v plném proudu.
Je podvečer. Podle plánů jsme už měli být doma. Součástka je konečně vyměněná a nastává další pokus o nastartování vozu. Nic. Další pokus. Opět nic. Začínám se modlit. Tohle už není sranda. Otočení klíčkem a ... motor naběhl. Zázrak. Platíme. Odjíždíme.
Nakonec to určitě zvládneme. Projedeme Německo a před půlnocí budeme doma. V neděli ještě stihnu vyprat, přebalit a v pondělí odletíme na zaslouženou dovolenou. Pádíme domů a už s úsměvem vzpomínáme na Caramelky selhání. Jsme u Berlína a na palubní desce se rozsvěcuje kontrolka. Chybí nám voda v chlazení. Bereme všechnu pitnou vodu co máme a doléváme. Popojedeme dál. Kontrolka se opět rozsvěcuje. Voda okamžitě vytekla. Nemůžeme pokračovat. Sjíždíme do nejbližší vesnice a parkujeme náhodnému Němci na dvoře. Já s dětmi lezeme z auta, Michal pod auto. Němec nám dodává vodu.
Ta vytéká rychleji než natéká. Zřejmě praskla hadice. V těchto podmínkách není v našich silách závadu odstranit. Nakonec tedy jenom přece voláme odtahovku. Němec nás zásobuje nanuky a oříšky. Chvíli si lámanou angličtinou povídáme. Venku už je tma. Děti naháníme do auta, aby si alespoň na chvíli zdřímly. Já usínám na přední sedačce, Michal venku před domem.
neděle 29.7.
Čtyři hodiny ráno. Konečně přijíždí odtahovka. Přesouváme se do pojízdného auta a odjíždíme. Nikdy jsem si nemyslela, že pro mě bude tak příjemný zvuk motoru. V osm hodin už jsme doma. Zítra odlétáme. Těším se, že si odpočinu :-)