Modelína
Od mala jsem byla velká. Myšleno relativně vysoká. Jako správný pesimista jsem v tom viděla spíše nevýhody, než výhody. Například najít si partnera, který by byl vyšší, nepatří k úkolům nejsnadnějším. O to více mě vždy naštve, když vidím vysokého muže se ženou, která mu je do pasu. A že se to stává velmi často. Ale, jak říká můj kamarád, je to jenom číslo. A tak jsem se rozhodla toho čísla využít. Bylo mi šestnáct, když mě kamarádka ukecala, abychom se spolu přihlásily na konkurz na modelku. Dále už autentický přepis z mého deníčku...
23.2.1997
Super! Zvládla jsem to. Bylo tam asi 70 holek a vybrali jich kolem 15. No, a když se majitele agentury mami na mě ptala, tak jsem prý byla nejlepší a Lukáš Vaculík mi dal nejvíc bodů a to už je co říct. Jo, Bylo to fajn. No, vlastně strašná tréma. Ale už je to za mnou. Jdu do toho a už se celkem na to focení těším. Jsem na to fakt zvědavá.
8.3.1997 sobota
V 9,30 v Praze. Podepsání smlouvy, rodiče svoji malou modelku opustili a začalo líčení. Pak nás taxíkama navozili do ateliéru. Zase čekání a foto, předtím kamera, mezitím samé čekání a nálada na .... Konec až po půl dvanáctý v noci a to tam ještě některé holky zůstaly. A pocity? Nemám chuť o nich psát, ale docela otřesný. Boris je hnusnej. Ta práce by mě bavila, ale on mi tu radost z toho vzal. Ty jeho kecy a ruce a pohledy. Měla jsem z něho fakt strach. Dokonce jsem se rozbrečela. Přála jsem si rodiče, nebo bráchu - kohokoliv, koho bych mohla obejmout, kdo by mě z toho bytu unesl. Nebýt těch zaplacených peněz, tak zdrhnu. Naštěstí se to časem zlepšilo. Ale stejně. Stálo mi to za to? Jenže když už jsem se do toho namočila, tak se v tom musím i vykoupat. Hlavně ať součástí bublinek není ten prasák Boris. Proč mi to ztěžuje? Proč mě osahává a pomalu i vyhrožuje? Bylo to jako noční můra.
22.5.1997 čtvrtek
Přijeli jsme do Francouzský, Boris tam už byl. Chvíli pokec a pak si mě vzal a odvezl do ateliéru. Chůze a povídání. Odtud Kavčí Hory, Baileys (co pijí všechny modelky) a ve čtyři hurá domů. Fotky jsou fajn, i když představa byla trochu jiná. Jenže teď jde o to, jestli se do toho pustit. Nevím. Láká mě to, ale mám z toho strach. Za týden mám volat. Tak uvidím. Snad.
21.7.1997
Chci jít dolů alespoň o 7 kilo. Holka, máš co dělat, tak do toho. Stehna, zadek, bříško, to všechno musí pryč.
2.12.1997 úterý
Včera jsem byla v Praze. Celkem nic nového. Musím zhubnout. Ukradli mi peněženku se všemi doklady.
7.1.1998 středa
Zase do Prahy. Tentokrát vláčkem. No, jsem zvědavá, co se z toho vyklube.
21.1.1998
Stáž v Praze. Spím u Andrei, takže to je pohodička. První den děs, druhý výběr holek a třetí skoro nic. Lenko, máš na to! Dokážeš to! Musíš to zvládnout!
Další zápisky deníku pokračují v říjnu. To už je moje kariéra modelky passé. Zvláštní. Mám pocit, že jsem si ty zážitky zapisovala. Možná do nějakého extra deníku, který se ještě někde objeví. Tak jen stručně, co si pamatuji. Teda, pamatuji si toho (bohužel) dost, ale vše není přenositelné...
Do
Prahy jsem jezdila často. Často jen na otočku, abych se dozvěděla, že musím
zhubnout. Začala se u mě rozvíjet bulimie, to jsem naštěstí včas rozpoznala a stopla. Pro Borise jsem dělala administrativu, jezdila vybírat oblečení
na přehlídky, tím jsem si vydělala nějaké peníze. Celkem jsem měla dvě
větší akce. Na jedné byla moje role hosteska pro bohatou klientelu. Druhá byla konečně vysněná módní přehlídka. Seznámila jsem se tady s Petrou, která žije
a pracuje jako modelka na Floridě. Jeden víkend jsem s ní pak strávila v
Brně, kde jsme obě fotily (resp. byly foceny).
Moje kariéra modelky skončila ve chvíli, kdy jsem odmítla být součástí Petry a Borise. Předcházel tomu zážitek, který není publikovatelný. Závěr - nepřenositelná zkušenost doprovázená strachem o život zakončená velkou ránou na duši.
A dnes? Hodnoty mám přeskládané. Vím, co je důležité. A přesto... stále mám sen... v záři reflektorů projít se po mole...