Marcelka z hor

"Jdete na procházku?" zeptala se Marcelka. "Ne, jdeme za vámi," odpověděla jsem ještě celá v úžasu a nevěděla, jestli se mám začít smát, utéct nebo co. A tak jsem slušně pozdravila a vzápětí přišlo obětí a pusinka. Přesně tak, jak to má Marcelka ve zvyku. Ještě se z toho setkání nestačím vzpamatovat a už se stejně vroucně vítám s Romkem.

O Marcelce z hor mi kdysi pověděla moje masérka. Už je to pár let a se mnou to tenkrát nic nedělalo. Až asi rok poté, když opět zmínila, že Marcelka bude v Pasečnici jsem se na tu informaci chytila. Do Pasečnice jsem jela, od té doby tam byla ještě dvakrát, přečetla jsem všechny její knihy a pravidelně poslouchám její nahrávky. V současnosti má každý možnost Marcelce poslat e-mailem svůj dotaz a přibližně jednou týdně pak probíhá "Vysílání z chaloupky", jak tomu začali Marcelka s Romkem říkat. I já jsem této možnosti několikrát využila a vždy mi přišla odpověď, která mou mysl uklidnila. Často se v nahrávkách mluví (a v knížce píše) o chaloupce v horách, kde Marcelka s Romkem žijí. Bez elektřiny, v jedné světničce, jako za starých časů. Už dlouho ve mně dřímal sen podívat se na to místo, o kterém každý, kdo tam byl, básní jako o ráji.

S přítelem máme k dispozici tři dny bez dětí. Nadešel tedy ten správný čas. Kupujeme jízdenky do Žiliny a na poslední chvíli sháníme ubytování v Terchové, rodišti Jánošíka, odkud by měla vést cesta na Koštúry. Všechno obsazeno. Obvoláváme slovenské penziony, ale zdá se, že budeme muset přibalit ještě spacáky. Kdyby počasí nehlásilo déšť, možná bych se nerozmýšlela. Naštěstí po čtyřech hodinách přichází posel dobrých zpráv: "Máme potvrzenou rezervačku."

Vyrážíme ranním vlakem v sedm. V Ostravě máme čas na oběd a tak nadšeně vcházíme do nádražní restaurace. Nadšení rychle opadá po přečtení jídelního lístku. Opět se projevuje moje velká nerozhodnost a tak raději odcházím na toaletu se slovy: "Prosím tě, něco mi vyber." Po pár minutách mi na stole přistávají smažené řízečky s bramborem. Jediné jídlo, které jsem z jídeláku definitivně vyloučila. Něco zabrblám vědoma si toho, že si příště objednám jídlo sama, i kdybych si měla hodit korunou (což hned toho dne při večeři skutečně praktikuji).

Vlak z Ostravy s rozbitou klimatizací a tudíž nesnesitelným vedrem nás, navzdory mým myšlenkám o statistice vykolejených vlaků v posledních dnech, v pořádku dovezl do Žiliny. Máme necelou hodinu čas na přestup. Chci jít stopovat. Taky si ale chceme koupit jídlo na zítra. Opět se vkrádá moje nerozhodnost, takže nestíháme ani jedno. S rouškou v ruce, která je tady povinná, čekáme na autobus do Terchové. Blížíme se k dnešnímu cíli. Do penzionu Jánošikova valaška to je ještě dobrou půlhodinu strmě do kopce. Pořád je to ale nic proti zítřejšímu výšlapu za Marcelkou.

Počasí stále hlásí deštivé a tak jsem ráno velmi mile překvapená, když spatřím jasnou oblohu. Co, mile překvapená, přímo nadšená a vděčná. Ihned po snídani vyrážíme na cestu. Důvěřuji svému průvodci, který čas od času koukne do mobilu, jestli jdeme správně. V jednu chvíli mě intuice na rozcestí táhne opačným směrem, než kam nás směruje mobilní aplikace a tak se pro jistotu ptám, zda jdeme správně. Telefonní zařízení se vzpamatovává, správně zorientuje a dává mi zapravdu.

Procházíme klidným lesem a loukami. Všude kolem je slyšet hlas přírody, ale civilizace ne. Konečně klid, který jsem si přála tak dlouho zažít. Bez hlasů. Bez sekaček. Bez motorových pil. Bez letadel. Cestu, ač často velmi strmou si opravdu užívám. "Za zatáčkou si odpočineme," slyším pokyn přítele a když projdeme zatáčkou, objevuje se další. "A za kterou jsi myslel?" ptám se celá žíznivá. "Tak třeba tady, i když jsem myslel tu výš." Odkládáme batohy a já se svěřuji s tím, že bych si potřebovala upevnit šimrající cop, ale nemám s sebou skřipec na vlasy. "Podívej," ukazuje Michal na provázek ležící na zemi před ním. "Když jsem si sem sedal, tak tady nebyl," diví se a oba zakoušíme, jak se věci krásně samy dějí. Nová kadeřnická vychytávka je v mých vlasech a my můžeme pokračovat dál.

V cíli bychom měli být každou chvíli, ale cesta vůbec neodpovídá představám, kterým jsem si o ní vytvořila. Třeba jdeme někam jinam. Začínám mít obavy. A najednou to vidím. Úplně schované políčko se zeleninou a hned pod ním chaloupka. Srdce se mi rozbušilo. Zdá se, že nikdo není doma. I s touto variantou jsem dopředu počítala, šlo mi především o to, vidět chaloupku. Smířená s tím, že Marcelka s Romkem tu dnes nejsou jdu směrech k chaloupce. Po pravé straně je vyskládané dřevo, míjím ho a ... za ním na lavičce snídají Marcelka a Romek. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se lekla :).

Po přivítání se nás Marcelka s Romkem zeptali, jestli už jsme u nich byli a po záporné odpovědi se divili, že jsme to našli. "Ono sem chce chodit hodně bytůstek. Neříkáme ano ani ne. Kdo nás najde, ať přijde. Nedávno psala jedna paní, že tady bloudili po lese do noci." O to víc jsem teď vděčná svému příteli, že mě sem dovedl.

Romek vyrábí ze dřeva lavici, Marcelka pracuje na zahrádce, my s Michalem se kocháme zdejší krajinou. Láká mě to jít se podívat do chaloupky, ale neodvažuji se a tak jen nesměle nakouknu. Marcelka s Romkem jsou pro mě jakousi autoritou, což si tady velmi silně uvědomuji a také se podle toho cítím. Přitom vůbec není důvod. Všichni jsme si rovni. Každý z nás jsme jedno společné vědomí. Jenže moje mysl nad tím čirým vědomím ještě stále vítězí a tak mi tady naskakují prográmky méněcennosti. Strach, co si o mně pomyslí...

Zatímco Michal probírá s Romkem vozový park, já se odvažuji jít za Marcelkou na políčko, kde si chvilku povídáme. Pár dní se teď prý toulali po horách a tak je dnes čas zase chvilku pracovat. No vida, jaké máme štěstí, že jsme je tady zastihli, letí mi hlavou. Dozvídám se, že potraviny uchovávají ve sklípku, který se nachází kousek od obydlí. Elektřina tady není, vaří se na kamnech, pere ručně. Pozoruji ji, jak s rozvahou pečlivě vybírá, který šlahoun maliníku odstřihne. Jak ji ale znám, moc o tom nepřemýšlí, samo je věděno, který kus je potřeba odstranit.

Je horko a tak jde Marcelka zchladit své tělíčko do kádě s vodou. Upozorní nás, že se svlékne a vzápětí nahá leze do kádě. "Krásně to osvěží a mentálně si můžeš představovat, že plaveš," předává mi informaci Marci. Když vyleze po chvilce ven, vyloudím ze sebe otázku: "Můžu se s tebou vyfotit?" "Teď už jo," směje se Marcelka, která se právě oblékla.

Pomalu se chystáme na odchod, jenom přece, jsme nezvaní hosté a vtom se mě Marcelka zeptá: "Byli jste se podívat v chaloupce?" Nadšeně se ptám, jestli můžeme a odpovědí mi je: "No jasně, když už jste nás našli." A tak se můj sen doplňuje do sta procent a já si prohlížím tu tolik opěvovanou chaloupku. Je to zvláštní pocit, moci vidět, kde Marcelka s Romkem žijí, vaří, spí... Připadám si jak v nějakém skanzenu. Je tady uklizeno, zdá se, že vše má svůj řád, stejně jako na upravené zahrádce. Vybavují se mi slova Romka z jedné nahrávky, kde říká, že Marcelka měla vždy cit pro estetično a dávám mu za pravdu.

Loučíme se, jak jinak než dlouhým objetím a při odchodu nám Marcelka z políčka vášnivě mává a doprovází to svým nezaměnitelným smíchem. Smíchem, který značí radost ze života. Radost z čistého bytí. Těším se, až to ze mě bude taky takhle tryskat samo. Z každého z nás. A ono to jednou přijde :).