Let balónem

Let balónem. Zážitek, který jsem si dlouho přála a loňské Vánoce se objevil pod stromečkem. Je září a tak se konečně odhodlávám domluvit termín. Jenže každý, který se mi hodí je už vybraný, zjevně je o létání v dnešní době velký zájem. Nakonec mám potvrzený čtvrtek, poslední den v měsíci...

Je pátek večer a z neznámého čísla mi milá paní pokládá otázku, jestli bychom mohli let přeložit ze čtvrtka na zítřek. Tedy na sobotu! Neváhám a souhlasím. V sobotu dopoledne volá pilot a dává přesné instrukce, v 16.45 hodin máme rande u Olympie. Je něco po čtvrté a tentýž pán volá, že na letišti v Plzni je letecký den a my bychom se jim tam motali. Máme navrhnout nějakou louku. A tak nás v pět hodin vyzvedává řidič a pilot (nebo jak se jim vlastně říká) přímo před domem a odjíždíme na prostranství mezi Stodem a Mantovem. Je azuro a já se těším...

Konečně vybereme vhodný plácek, zaparkujeme auto a z přívěsu vyndáme proutěný koš. Je stále azuro, fouká vítr a já se začínám bát. "Tak chvilku počkáme a uvidíme, v tomhle větru letět nemůžeme," slyším obavy pilota Honzy. Je azuro, stále fouká vítr a já se začínám modlit...

Vítr na chvíli přestává vát, vlasy vlát a tak rychle roztahujeme balón a začínáme ho plnit vzduchem. Mým úkolem je držet ústí do balónu. Nečekala jsem, že uvnitř je tak obrovský prostor. A nečekala jsem, že málem odletím ještě před odletem. Naštěstí jsem se nějakým zázrakem přilepila k zemi a balón plný vzduchu udržela.

Nastává čas nasedání do koše a tak přehazuju kabelku, jednu nožku, druhou nožku, zadek a je to. To bychom měli. Radostně jdu psát rodině, že nás mohou za chvíli vidět, ale to byla zásadní chyba. Ani jsem se nenadála a jsme ve vzduchu. Řidič, který nám bude brzy v patách, už je nějakej malej a já promeškala odlepení od země. Překvapivě rychle stoupáme vzhůru. Naštěstí mineme dráty i stromy, napětí opadá a je tu čas se kochat. Je azuro, téměř bezvětří a já se raduji...

Prohlížím si svoji rodnou krajinu z výšky, cestičky, kterými jsem běhala na při hodinách tělocviku na základce, silnice, po které jsem se učila jezdit při hodinách v autoškole... Malé domy a velký klášter. Lidé mávají, zdraví, psi štěkají... Držíme směr k domu mých rodičů a vidím celou tu zahradu, na které jsem trávila velkou část léta jako na dlani. Máváme všemu a všem.

Let trvá přibližně hodinu a směr se ovládá pouze klesáním a stoupáním, neb v každé výšce vanou jiné větry. A tak si plujeme oblohou a netušíme, kam nás vítr zavane. Zdola dostáváme pozvání na kafe a já jako malej rošťák zkouším z koše dolů plivnout a pozoruji, jak nás plivanec po směru větru doprovází. Blíží se čas přistání a pilot vybírá místo, kde by to šlo. Cíl je nalezen a tak začínáme klesat. Blížíme se k dálnici. Je azuro, sluníčko začíná pomalu zapadat a já mám divný pocit...

Dálnice, pole, louka. Přistáváme s naprostou přesností a hladce. Žádné "Vratné láhve". Nacházíme se kdesi u Tlučné. Koš sedí na zemi, my v koši a od metru výš nad námi je teď naše území. Po složení balónu, jsme křtěni Zemí (sláma na hlavu), Větrem (odfouknutí slámy z hlavy), Ohněm (zapálením pramínku vlasů) a Vodou (nalitím šampaňského na hlavu) a pasování od Honzy z Mokré na Baronku Lenku a Barona Michala z Tlučné.

Tímto je dnešní let u konce. Jsem vděčná, že jsem si to mohla zažít. A zklamaná, že nemohu létat celý den :-)

PS: Večer mi švagrová posílá odkaz na fb, kde lidé sdílí fotky balónu, který jim dnes létal nad hlavou. Dokonalá tečka...