Krok do neznáma

Pomalu otevírám oči. Ležím na zemi, nohy nahoře. Celá se třesu, minimálně pod povrchem. Točí se mi hlava, špatně se mi dýchá. Nade mnou dva andělé. Teda andělky. Šéfová a kolegyně... Můj první článek na web. O konci a začátku. Tenhle den vše odstartoval. Vše nové. Tenhle můj kolaps přinesl velkou změnu do mého života. A jak to s těmi změnami máme?

Chceme změnu a přitom ji nechceme a tak žijeme ve vnitřním rozporu.

Tuhle větu mám poznamenanou už nevím z které knížky, ale myslím, že je na ní velký kus pravdy. Kolik z nás touží po změně, ale má strach udělat ten první krok, který k ní vede? Kolik z nás musí být okolnostmi donuceno, aby nějakou změnu vůbec udělalo?

Dlouhodobě jsem cítila, že státní školský systém se mnou nesouzní. Kolik dnů jsem byla ve vnitřním rozporu? Přála jsem si změnu, ale přitom jsem ji nechtěla. Jistota dobrého místečka převládala. A tak musela přijít rovnou nakládačka, aby se něco hnulo. Nejprve jsem si myslela, že jsem nenahraditelná. Tak jasně, nejsem úplný trotl, aby mi nedošlo, že nahraditelný je každý. Ale takový ten pocit, že bez tebe to nejde, nebo minimálně to není ono, je pro ego fajn. No a pak zjistíš, že samozřejmě nahraditelný jsi. Třeba to bez tebe opravdu není ono, ale jde to. Jede se dál. A tak si ve škole jedou dál beze mě a já si jedu dál bez školy.

Včera jsem tam byla pracovně možná naposledy. Já a ředitelka. Jsem vděčná, že jsem měla to štěstí mít takovou šéfovou, která mi plně důvěřuje, dává svobodu i podporu. Bohužel někdy ani to nestačí. Cítím nostalgii. A cítím i strach. Strach z té změny. Z toho neznáma. Ale ono se není čemu divit. Krok do neznáma je vždy zahalen tajemstvím a my dopředu nemůžeme vědět, jestli v tom neznámu to pro nás bude hezké, příjemné, pohodlné nebo naopak nehezké, nepříjemné a nepohodlné.

Můžeme se ale také těšit. 

Těšit na to nové, co změna přinese. Nechat strach za sebou. K čemu je nám vlastně ten strach dobrý? Aby nás chránil? Pokud máme strach vejít do kolejiště, aby nás nepřejel vlak, tak je strach úplně ok a skutečně nás chrání. Kdy ale ten strach pociťujeme nejčastěji? Já tedy ne, když čekám na vlak, ale především, když mám nějaké představy co a jak by se mohlo stát, případně nestát. Moje vlastní myšlenky mi přinášejí nejvíce strachu. Když běžím po lese, nemám strach z toho, že mě někdo přepadne. Pokud mě ale moje myšlenky odeženou od přítomnosti v lese, strach se může objevit. A objevuje. Strach z toho, co bude. Čím se budu živit. Strach vytvořený z vlastních myšlenek. Strach z neznámého.

Takže - chceme tu změnu opravdu a jsme ochotni vykročit do neznáma? I přes všechny ty své (zbytečné) strachy? A může to být změna jakéhokoliv druhu - zavedení nového návyku, ukončení špatného zlozvyku, nalezení nové obživy, změna výživy, splnění snů, naplnění svých potřeb, pořízení nového účesu, opuštění starého .....

Nebo chceme raději dále žít ve vnitřním rozporu, protože jedna naše část po změně touží, ale ta druhá ji vlastně nechce? Jak to máte vy? Žijete sami se sebou v souladu? Nebo převládá strach udělat něco, kde výsledek je nejistý? A co můžeme považovat za jistotu? Jistá je jenom smrt. A když budeme životu důvěřovat, netřeba se mu bránit.  Netřeba se bát.  

Jediná jistota je změna.