Konec. Nebo začátek?

Minulý týden nepatřil k těm nejatraktivnějším. Vesmír to na mě sypal odkud se dalo. Kupodivu jsem uvnitř sebe cítila velký klid. Překvapilo mě to. Bohužel to nebyl takový ten klid, kterého bych chtěla trvale dosáhnout. Spíše velké prázdno. Fungovala jsem jako robot. Při životě mě držely jen moje skvělé děti. Áňa mi jeden večer sama nabídla vanu. Únava života na mě byla asi dost znát.

Víkend byl ve znamení ohlédnutí se.

Co chci? Co má pro mě smysl? Mohu být dále součástí systému, se kterým už dávno nesouzním? Stojí to za to?

Je pondělí. Ráno moje víkendové závěry probírám s ředitelkou. Má pro mě pochopení, přesto by byla ráda, kdybych ve své práci pokračovala. Domlouváme se, že to necháme běžet do konce roku a pak se uvidí. Tíha, která na mě momentálně leží jsou deváťáci. Jejich (ne)zodpovědnost za své učení. Jejich rodiče a nesouhlas s metodou, kterou učím. Jejich přijímací zkoušky. Přesto, že píšu jejich, beru si to za své. To mi v dobrém pocitu z mojí práce moc nepomáhá.

Druhý rok dělám zástupkyni. Baví mě to. Bohužel více, než samotné učení. A když není nadšený učitel, jak může nadšení přenést na žáky? Hodiny mohou být skvěle připravené, s jasným cílem, evokací, uvědoměním i časem pro reflexi. Ale... to vše je málo, když chybí zápal pro věc. Přestože s žáky jednám partnersky, mluvím s nimi jazykem popisným, otevíráme společně problémy... pořád je to málo.

Je na čase si to přiznat. Přestávám být dobrou učitelkou.

V osmičce mám dnes otevřenou hodinu. Společně s dětmi přicházejí do mé učebny i holky z vedení a jeden kolega. Hodinu mám připravenou, ale cítím, že mi chybí šťáva. Děti reagují toporně, neodsýpá to přesně podle mých představ. To koneckonců ale nikdy. Bylo by velmi užitečné, žádné představy nemít. Po skončení hodiny máme společnou reflexi, kde mi kolega říká některé postřehy k hodině. Je to obohacující a mně samotné dochází některé věci, které jsem mohla udělat jinak a efektivněji.

Vnitřně však nějak tuším, že už nebudu mít příležitost.

Po společném obědě odcházím do své kanceláře. Rodiče deváťáků chtějí schůzku. Přemýšlím, co jim budu říkat. Jak se budu obhajovat. Dělám svoji práci jak nejlépe umím. Je potřeba se obhajovat? Těmito myšlenkami dnes končí můj den ve škole...

Přicházím ze záchoda a ...

Tělo řeklo dost. Hlava řekla dost. 

Ležím na zemi. Nohy nahoře. Nade mnou dva andělé. Cítím obrovský pocit viny. Přijíždí si pro mě můj rytíř.

Konec. Nebo začátek?