Kino na hřbitově
Vidím svůj pohřeb. Lidi, kteří jsou shromážděni kolem díry na rakev, přestože jsem si přála být rozprášená někde na louce, u potoka nebo v lese. Možná jsem tady proto, aby mi nebylo smutno, abych dál byla v tlupě. Pozoruji lidi, kteří tam jsou. Kdo jak truchlí. A jestli vůbec... Z představy mě vytrhne můj syn, který přichází s pláčem. Zase měl náhled do minulých nebo budoucích životů, jak tomu říká.
Napínám uši, abych mezi vzlyky rozluštila synovo obavy. Bojí se, že bude mít zlé rodiče. Bojí se, že by mohl být postižený... Už jako pětiletý nám vyprávěl své příběhy z minulých životů. Má vhledy. Tohle jeho cestování se mu snažím vysvětlit tak, jak jsem to sama slyšela. Navíc po přečtení knihy Tulák po hvězdách od Jacka Londona tomu zkrátka věřím.
"Představ si, že jsi v multikině. Je tam spousta sálů a ty sedíš v jednom z nich. Díváš se na plátno a na něm běží tvůj život. Vidíš sám sebe, vše, co zažíváš. Nijak se tě to ale nedotýká, jen to celé pozoruješ. A v jiném kině, v jiné úrovni, běží zase jiný film. Celkem tedy promítají spoustu filmů najednou. Ty ale můžeš sedět jen v jednom hledišti. Můžeš vidět jen jeden jediný film tvého života v danou chvíli. Je ale možné, že jsi na chvíli zabloudil do jiného sálu a tam jsi viděl to, čeho ses polekal. Všechno se děje v teď, současně. Takže ani minulé, ani budoucí životy. Teď jsi zase zpátky v tom sále, kde jsem já tvoje maminka a ty nejsi postižený. Nemáš se čeho bát."
Synek přestal plakat, poslouchá a vyslovuje svoji další obavu. Bojí se smrti. Odkrývám své vlastní chápání smrti. Že smrt vlastně není. Umírá tělo, ale dušička zůstává.. "Chtěl bych si to vyzkoušet", svěřuje se mi můj chlapeček. Zaleknu se. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na mého spolužáka ze základky a dobrého kamaráda v jednom. Chodili jsme spolu ze školy domů a on často říkal:
Kdybych věděl, že po smrti to nekončí, chtěl bych umřít. Zažít, jaké to je. Chtěl bych si to vyzkoušet...
Bylo mu 16 let, když podlehl zranění při autonehodě. Od té doby si jsem jistá, že smrtí nic nekončí. I tuhle zkušenost Honzíkovi vyprávím. Očividně ho to zaujalo a chce toho spolužáka "vidět".
Jdeme na hřbitov, kde můj bývalý spolužák odpočívá. Vlastně tady bohužel odpočívají už bývalí spolužáci dva. A taky babička. Tu jdeme pozdravit jako první. Zapalujeme svíčku a s dalšími svíčkami v ruce pokračujeme za klukama. Cestou postavím na desce hrobu spadlou vázu. "Proč to děláš? Vždyť není tvoje?" ptá se Honzík. "To máš jako s těma odpadkama, co jsme sbírali. Taky nebyly naše", odpovídám pohotově. Ten malej kluk to hned pochopil a teď chodí po hřbitově a na každém hrobě napravuje důsledky větru. Musím se tomu smát.
V hlavě mi naskakuje vzpomínka na Olšanské hřbitovy. Vždy jsem je chtěla navštívit. Loni se mi to podařilo. Vlastně bych si to mohla připsat do splněných snů :-). Ale vážně. Nevím proč, hřbitovy mám ráda. Pociťuji na těch místech hluboký klid. Člověk si tady uvědomuje sílu života. A smrtelnost těla. Představovala jsem si tenkrát při pohledu na neudržované hroby, jak to tam za zpěvu ptáků všude urovnávám a zvelebuji. Úplný podnikatelský záměr.
Z pomyslného výletu do Prahy mě zpět do reality přivádí věta: "Mami, mohli bysme si někdy udělat procházku a uklidit celý hřbitov a zapálit všude svíčky. Třeba někdo už nemá žádnýho přítele nebo známýho , kdo by to udělal." Ten kluk je po mně. Duben je měsíc úklidů. A tak v rámci akce "Ukliďme Česko", máme svoji akci vlastní. "Ukliďme hřbitovy".