Když je mysl (ne)klidná...

Myšlenky těkají jako o závod... Přemílám si včerejší rozhovor, co jsem měla říct a co ne... Přemýšlím, co asi teď dělají děti... A co dnes budu dělat já... A jaký bude oběd... A jestli zvládnu za týden ty zkoušky... A co vlastně bude za týden? Bude mě pořád bavit učení? A co bude za rok? Bude mě ještě bavit můj chlap? A co bude za deset let? Bude mě potom vůbec bavit život? Myšlenky se množí a jsou plné strachu...

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a říkáte si: "To je skvělé, že jsem se vzbudila, to bude dnes krásný den, copak mě asi čeká nového?" A přesto k vám promlouvá vaše tělo z oblasti žaludku a vysílá takový ten pocit nervozity před zkouškou, přestože se žádná nekoná a žádné ohrožení vám dnes (pravděpodobně) nehrozí. Cítíte strach. A váš mozek rychle přepíná: "Co se děje? Další ráno? Bude ten den stát za to? Co mě sakra dneska zase čeká!" Zmatek. Chcete věřit tomu, že je vše skvělé. Jenže tomu věřit jen chcete a ve skutečnosti vlastně nevěříte. Proto se skvěle necítíte. A myšlenky mají prostor rozjíždět se plnou parou vpřed.

Vidím svoji hlavu jako velkou knihovnu. Takovou tu věděckou, do které jsem chodila studovat na vysoké škole. Sedím uprostřed a všude okolo jsou nějaké knihy s příběhy. A já házím očkem po všech těch názvech a když mě nějaká kniha zaujme, vezmu ji do ruky, otevřu a čtu...

Často to je ale úplně jinak. Sedím v té obří knihovně, je zemětřesení (jinak si to neumím vysvětlit) a knihy na mě padají jedna přes druhou. A já je chci všechny chytit a všechny přečíst. A nestíhám to. Jsem zavalena knihami, těkám od jedné k druhé, u některé zůstanu déle, ale to už se na mě vrhá další a já cítím zoufalství. Tolik toho musím přečíst, tolik toho musím v té své hlavě vyřešit!

A najednou mi dojde, že nemusím. Že můžu klidně nechat ty knihy padat a dívat se na ně. Nemohou mi ublížit. Ony budou padat stále (kdo byl někdy ve vědárně ví, že jich tam je fakt hodně), ale já je mohu jen pozorovat. Říci si - aha, tady na mě padá Němcová a tady Didaktika a tady Soubor historických map. A třeba přijde čas, kdy budu chtít tu Němcovou otevřít, prozkoumat Didaktiku nebo se ztratit v Souboru historických map, ale nemusím teď. A hlavně nemusím vše najednou.

A tak sedím v knihovně a pozoruji proces toho nekonečného zemětřesení. Začíná mě to dokonce bavit. Bolest břicha odchází. Odchází i strach. Vnímám své tělo. Vnímám svoji vnitřní sílu a klid. Myšlenky stále připlouvají, ale já už je nechávám odplouvat. Nevěnuji jim svoji pozornost a energii. Stejně to nemá řešení.

Včerejší rozhovor nevrátím, děti se mají určitě skvěle (a kdyby ne, těžko to mohu teď změnit). Co budu dnes dělat se ještě ukáže a inspirace na oběd jistě přijde. V uvolnění a přítomnosti totiž chodí ty nejlepší myšlenky. Na zkoušku jsem se připravila, jak nejlépe jsem uměla, a ono to nějak dopadne. A co bude za týden, rok, deset let? Nevím. A tak mi to může být teď úplně u pr.... . Teda jedno.

Zdá se to tak jednoduché, ale vím, že zítra ráno (nebo možná už za chvíli) budu sedět zase uprostřed zemětřesení v knihovně a opět budu zběsile všechny ty padající knihy chytat a číst. A zase přijde uvědomění, že to není třeba. Že ten proces stačí jen pozorovat. A opět přijde zklidněním a opět přijde zemětřesení. Jak to vím? Mám už to vyzkoušené. 

Přesto věřím, že je potřeba stále trénovat a vracet se. Vracet se do přítomnosti. Čím častější trénink, tím klidnější mysl a zdravější tělo. Opakování je matka moudrosti. A v tomto případě bych dodala - matka vnitřního klidu. Když jsem se učila na bruslích, taky jsem musela pořád zkoušet a občas přišel pád. A tak je to se vším. I se zkrocením vlastních myšlenek.

Dejme si čas. Zkoušejme to stále znova a znova. Nezlobme se na sebe, když to hned nepůjde. Naučit se chodit nám taky nějakou dobu trvalo. Důležité je to nevzdávat. Myšlenky pak nad námi už nebudou mít moc a my získáme svobodu sáhnout si jen pro tu jednu, kterou budeme mít chuť zrovna číst. Vědomě.

P.S. Právě mi přišlo přání k svátku. Dělím se o něj a přeji vám všem ;)

Vše nej..., nejen pro tento den.

Života užívej, hrej si, hrej.

Vše je, jak má být, buď v srdci, tam je klid.