Jen pro ten dnešní den
Zase mě to dohnalo. Moje myšlenky splašeně těkají v minulosti, co bylo, jak to bylo krásné (většinou si pamatujeme to krásné) a co by bylo, kdyby... Po chvíli se mrštně přepínají do budoucnosti a zkoumají tu nejistotu života tam kdesi. Spolu s nejistotou se nenápadně vkrádají pocity zmaru a strachu. V tom slyším píseň:
Jen pro ten dnešní den stojí za to žít,
jen klid svůj tichý mít a víc po ničem netoužit.
Jen pro ten dnešní den, snad pro úsměv Váš
se život změní v sen, ten den kdy štěstí potkáváš.
Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra zas,
jen dnešek uchopit a pochopit, že nejkrásnější jen je dnešní den.
Cože? On znal TADY a TEĎ už Kristián? Písničku jsem si pobrukovala v životě už tolikrát a najednou mám pocit, že pravý význam mi vždy unikal. Ale co se tak divím? Vždyť všechny ty chytré řeči o přítomnosti tu byly už dávno, pradávno před námi. Proč to tedy pořád nechce fungovat? Proč chci být tady a teď, nepřemýšlet o minulosti, která už je dávno mrtvá a nestrachovat se o budoucnost, která je stejně nejistá, ale vydrží mi to vždy jen na chvíli? Mám pocit, že už to snad všichni víme a přesto málo z nás se tím doopravdy v každodenním životě řídí.
Podívám se z okna. Sněží. Jedna originální vločka vedle druhé se snáší k zemi. Krajina se alespoň na chvíli (ono to zítra stejně roztaje, tyhle fórky místní zimy už znám) halí do bílého kabátu. Je neděle. Nikam nemusím. Nic nemusím. Můžu celý den ležet a koukat z okna. Tedy celý den zase ne, to bych měla hlad. Taky musím vyzvednout dítě a podle ranního "to-do" listu mám ještě postavit sněhuláka a napsat článek. To teď dělám. Tak už jen to jídlo, dítě, sněhulák. S láskou. V přítomnosti. V tomto dni. Ono to jde. Ale někdy to je sakra těžké. Zkuste si to. Alespoň pro ten dnešní den.