Dubnový výlet do Egypta

"Vyber něco", dávám ve středu za úkol Honzíkovi. Už zase potřebuju dovolenou. Životní okolnosti se zhušťují tak, že si od nich potřebuju udělat odstup. Navíc už druhý rok slibuju dětem, že spolu zase sami vyrazíme na pár dní k moři. Tenhle výlet nechci podnikat o prázdninách a v září už budou oba na nové škole. Beru tedy do ruky diář a hledám "okno" do konce června. Je tam jediné. Začíná pozítří a trvat může maximálně 6 dní, aby Anička stihla poslední zvonění, u kterého samozřejmě nesmí chybět.

Druhý den mi Honzík ochotně posílá vybrané hotely, já pročítám recenze a výběr na dálku diskutuju s Aničkou. Zvolíme favorita a mezi prací volám do cestovky. Kapacita hotelu je "na dotaz", což znamená, že není jistý. Paní z cestovky je ale zkušená obchodnice a hned mi nabízí hotel jiný – lepší a levnější. To zní vždycky podezřele, a proto raději žádám rezervaci hotelů obou. Odpoledne Anička zjišťuje, že jeden z našich dovolenkových dní má být v práci. Hledá si náhradu, píše, volá, ale nikdo ten den nemá volno. Naše dovolená je v ohrožení kvůli jednomu brigádnímu odpoledni v Calzedonii!

Paní z cestovky mě uhání, že už je potřeba zájezd uhradit, aby se stihli poslat dokumenty na odbavení. My ale potřebujeme čas. Domlouváme postup a paní se loučí se slovy: "Zítra se podívám, jestli jste nakonec odletěli, a kdyby ne, tak někdy příště." Naštěstí mám dceru bojovnici. Dovolává se vyšších a vyšších míst, až nakonec propustku dostane. Vzhledem k jejímu uplakanému hlasu měli zřejmě pocit, že jí někdo umřel (to ještě nikdo netušil, že druhé parťačce ze stejné směny opravdu ten den zemře manžel). Volno zajištěno na všech frontách a my můžeme konečně zájezd (levnější a lepší) koupit! 

Je ale pozdě. "Platba už by nemusela proběhnout", hlásí mi operátorka z call centra cestovky. Začínám si rvát vlasy, tohle se nám stalo i vloni. Dovolená na poslední chvíli se holt nesmí nechávat úplně na poslední chvíli. Naštěstí existuje ještě jedno řešení – dojet přímo na pobočku. Naskakujeme do auta a vyrážíme směr Plaza. Slečna v cestovce si není jistá, jestli to ještě stihneme. Jdu do rizika. Platba prochází, dokumenty se tisknou. Je osm večer a v sedm ráno nám letí letadlo. Sbalených věcí nula.

Pátek 24. dubna Ranní cesta na letiště proběhla bez komplikací, odletěli jsme na čas a po příletu nikoho extra nebolely uši. První výhra. Letiště v Hurghadě už taková výhra nebyla. Připadala jsem si jako v mraveništi – neorganizovaný chaos a nekonečné fronty. Před námi stojí tři babči, jedna jako druhá (tři růžové světříky nešlo přehlédnout už na letišti v Praze), a hádají se s jiným českým párem o to, kdo koho předběhl. Očividně se v tom vyžívají.

Konečně procházíme poslední kontrolou, kde nám kontrolují platná víza a jsme vypuštěni k zavazadlům a následně do autobusu. Protože jsem slušně vychovaná, dávám tomu pánovi, co nám ukládá kufry do busu jedno euro. Ten hned ukazuje, že chce tři, protože tři kufry. Zas tak slušně vychovaná ale nejsem a další mince ode mě nedostane. 

V autobusu delegátka rozdává obálky s názvy hotelu, pro nás ale obálku nemá. Naštěstí ji dokáže během cesty vykouzlit, a tak doufám, že i v hotelu nám náš objednaný pokoj vykouzlí. Přijíždíme do cíle – Hotel Beach Albatros Resort. S námi vystupují pouze 4 další účastníci zájezdu. Jsou to tři babči v růžových svetrech a manžel jedné z nich.

Je přesně 14:55 a delegátka nás tu zanechává s informací, že obědy jsou do tří. I kdybychom sprintovali a věděli, kde je restaurace, chybí nám potřebná páska na ruce. Musíme se tedy spokojit s welcome drinkem. Po několika minutách strávených na recepci nasedáme na golfový vozík, zaměstnanec hotelu nakládá kufry a odváží nás pryč. Je to pro mě překvapení, protože máme objednaný pokoj s výhledem na moře a moře je opačným směrem, než kam nás veze. 

Dojedeme k bungalovům, týpek tahá všechny kufry do schodiště a nechce si nechat pomoct (to asi bude chtít taky minimálně euro za kufr), odemyká dveře a nadšeně nás vítá. Já jeho nadšení nesdílím, neb výhled je do protějšího bungalovu. Připlatila jsem si za výhled na moře, ne do cizí ložnice (i když by to mohlo být taky zajímavý). Na otázku, jestli je vše ok, asertivně odpovídám, že není, a mojí perfektní angličtinou opakuju "sea view". Týpek se tomu diví, zvedá telefon a po krátkém hovoru se omlouvá, znova nabírá naše kufry (tentokrát už celý upocený jeden z nich Honzíkovi svěří) a veze nás zpět do budovy, ze které nás před malou chvílí odvezl. Chodbou vycházíme ven, míjíme hlavní bazén, vcházíme do další budovy, výtah, 4. patro a chodbou až úplně nakonec. "Teda to je štreka," napadne mě. 

Pokoj je krásně prostorný, ve sprchovém koutě by se dalo tancovat, ale postel tady vidím jen jednu. Naštěstí alespoň dvojlůžko. Pořád to ale neodpovídá našemu počtu. Zaměstnanec hotelu žádá o strpení a za chvíli už nám úklidová četa nese přistýlku. Na to, že jsem zájezd objednávala pro tři dospěláky, jsem trochu zklamaná, ale další výměnu už raději riskovat nebudu. V pokoji děláme místo Aničky přistýlce a týpkovi dávám rovnou pět dolarů. Sice si o ně neřekl, ale tím spíš si je zaslouží. 

Z balkonku je vidět nejen moře, ale i schodiště, které vede přímo na pláž. Netrvá dlouho a pokojský nám ukazuje, že hned vedle našeho pokoje jsou dveře, které vedou právě na tyto schody. Paráda, takže k moři to nakonec bude kousíček. Navíc v mezipatře se nachází bar a stánek s hamburgery, což hned využíváme k pozdnímu obědu. Na večeři pak míříme do restaurace Culina (je tady více restaurací, o té největší se dozvíme večer před odjezdem). Abych napravila své hříchy z oběda, dávám si ryby a spoustu zeleniny. Jíme venku, hraje nám k tomu živá hudba a ochotný číšník nosí jeden drink za druhým.

Každý večer se tu něco koná a dnes je na programu večera karaoke. Přichází ke mně animátor z Belgie s otázkou, zda se chci zapojit. Odpovídám, že já ne, ale dcera by možná chtěla. Ta, která právě zmizela kdesi u baru. Jen co se vrátí, vrací se k nám i animátor. Anička má touhu jít si zazpívat, bohužel ji nenapadne nic lepšího než do své touhy zapojit i mě. Beze mě prý nepůjde. A já zase nepůjdu s ní. Chvíli se dohadujeme a nakonec… co bych pro svoji holčičku neudělala. 

Odmítám zpívat anglicky, a tak vybíráme starého dobrého Michala Davida a jeho Nonstop. Tenhle song jsem v mém mládí zpívala tolikrát, že bych to snad mohla zvládnout. Před námi zpívá nějaká Ruska, půl hotelu zpívá s ní a zjišťuju, že jsme tady s babčama v naprosté menšině. 

"Anna a Lenka". Je to tady. Vystupujeme na stage a za námi se rozjíždí titulky. "Tátovi nesmím zkřížit krok…". Anička zpívá jak o život, já se taky snažím a vlastně si to celý dost užíváme. Sice se k nám nikdo nepřidává, ale závěrečného ocenění v podobě potlesku se nám dostává požehnaně. A to ještě netuším, že se mě za dva dny bude slečna v kavárně anglicky ptát, jestli jsem zpívala s dcerou karaoke, že to bylo skvělý a k tomu mi zapěje "Nonstop." Michal David by z nás měl radost, jak ho na africkém kontinentě popularizujeme. A my zas máme radost, že jsme vystoupily ze své komfortní zóny a splnily tak jeden malý sen.

Sobota 25. dubna Čeká nás první snídaně a výběr je vskutku obrovský. Pro člověka, pro kterého je těžké se rozhodovat, to je ale spíše na škodu. Ochutnávám od všeho něco a na závěr si s sebou bereme fresh džus, který podávají přímo u vstupu/výstupu. Zatímco děti jdou ještě na pokoj, já odcházím rovnou na pláž. Je tady krásně. Teplo, moře, jídlo. Ač mám ráda dobrodružné cesty, občas je potřeba jenom lehnout a nic nemuset a hlavně nic neřešit. Což se mi nedaří dlouho. 

Přicházejí animátoři a lákají s karimatkou v ruce ke cvičení. Nechám se zlákat a dvě karimatky si půjčuju. Nevím ale, kdy a kde se cvičení koná a Anička, pro kterou jsem ulovila druhou karimatku, se nevrací z pokoje. A tak místo lehárka bez myšlenek sedím, rozhlížím se a přemýšlím, jak situaci vyřeším. Nakonec se vše poskládá samo – jako nakonec vždy v životě – a za chvíli už na přímým slunci protahujeme naše těla. 

Kromě ranního cvičení se ještě necháme zlákat do místního wellness centra. S milým prodavačem usmlouváme cenu za masáž a poté, co nás přivede do centra, abychom ji zaplatili, ujme se nás další (již méně pohledný) naháněč a snaží se nám prodat další služby. Přesvědčuje nás, že Aniččina pleť by si zasloužila jejich péči a moje nohy i ruce taktéž. Po několika náročných minutách strávených dohadováním se o ceně odcházíme s balíčkem – 3x masáž, 2x scrub celého těla, děti 2x kosmetika, já 1x kosmetika a 1x pedikúra. Abych si zachovala zbytky své důstojnosti, o vysmlouvané ceně raději psát nebudu. Ale na moji obranu, jak řekla Anička: "Z jejich strany to je přesila, oni smlouvají každý den, mají na to kurzy, my jsme začátečníci."

Ten samý den odpoledne jsme nastoupili. S Aničkou natěšené na scrub celého těla, Honzíkovi mezitím slíbili pobyt ve vířivce. Realita byla následující – všechny tři nás zavřeli do sauny (kterou jsem při smlouvání odmítla, aby cena byla nižší, a taky z důvodu, že nesnáším sauny). Po pár minutách nám přinesli lahev s vodou. Po další chvíli nás přesunuli do místnosti s párou. Pak nám Honzíka odebrali do slíbené vířivky a nás dvě v další místnosti položili vedle sebe. Wellness paní vzala čokoládovou směs a začala ji roztírat po Aničce. Pak po mně. Z obou stran. A takhle opatlané hnědou hmotou nás tam zanechala ležet s doporučením "relax". Podívaly jsme se na své hnědé ksichty a ze zoufalství se začaly smát. Naše představa o dokonalém odstranění všech odumřelých kožních buněk, prokrvení pokožky a jejím vyhlazení byla poněkud odlišná. Netrvalo to dlouho a paní nás nahnala do sprchy, kde jsme tuto čokoládovou lahůdku ze sebe konečně smyly. 

S vyvířeným Honzíkem jsme pokračovali do salonu na masáž. Já opět společně s Aničkou, Honzík zvlášť. Honzík měl maséra, my masérky. Kdyby na mě celou dobu nefoukala studená klimatizace, snad bych si to i užila. Po masáži následovalo ošetření pleti. Honzíka se opět ujal zaměstnanec mužského pohlaví, nás ženského. Po prvotní bolesti vytrhávání chloupků nití z bavlny jsem se konečně uvolnila a proceduru si vychutnala. V úterý se tady objevíme znova. Děti na kosmetiku, já na pedikúru. Jen už to nebude trvat hodinu, ale půl. No jo, čas jsou peníze.

Neděle 26. dubna Poklidný den. Děti spálené. Z denních aktivit si s Aničkou vybíráme lekci bachaty – nepoučitelné, že na přímém slunci to je vedle zábavy spíš peklo. Děti zkoušejí skluzavky v aquaparku a všichni tři se odpoledne účastníme cvičení v bazénu. Poté, co odmítáme opakovat po instruktorech podivné zvuky, to s Honzíkem vzdáváme. Anička je držák a tak jí je odměnou společná závěrečná hra, kde musí praskat balónky. Ještěže jsem vyvázla ze spárů animátorů včas.   

Večerní procházku směřujeme do vedlejší lékárny pro Antinal pro případ, kdyby se chtěl pomstít Faraon. Po vystání fronty dostávám odpověď, že tento lék proti průjmu nemají. Snad zítra. Tak snad ho nebudeme potřeba.

Pondělí 27. dubna Zatímco já si užívám krásného rána na pláži, Anička dostala menstruaci, zvrací a má průjem. Hned jak se to dozvím, pouštím se do akce. Mířím na recepci, kde žádám o spojení s naší delegátkou. Z pevné linky se nelze dovolat a tak mi recepční půjčuje svůj mobil. Delegátka mi rozespale dává informace, že lékárna by měla mít otevřeno od desíti, ať pořídím léky proti zvracení, které se dávají pod jazyk, případně bude potřeba jet do nemocnice na kapačku. 

Nechci do nemocnice. Je chvíli před desátou, píšu dětem a vyrážím z recepce rovnou do lékárny. Cestou se modlím, aby byl Antinal už naskladněn. Modlím se ale špatně nebo málo. Nemají. Poté, co si s lékárníkem pantomimou ukážeme, že jde o průjem i zvracení, nabídne mi alternativu. Kupuju tedy léky proti průjmu, proužky pod jazyk proti zvracení a laktobacily na srovnání střeva. Překračuju finanční limit k dovolené určený, ale je mi to úplně jedno. Jakmile jde o zdraví, jakmile jde o naše děti, peníze jsou to poslední, co řešíme (a ve srovnání s wellnessem to byl pakatel :). Vracím se na pokoj zachránit Aničku a naštěstí se to daří.

Úterý 28. dubna Ráno už zase snídáme všichni tři. I když každý jinak. Já vstávám brzo, chodím na pláž, a když se vzbudí děti, odcházíme společně na snídani. Dnes jsem si z kavárny, která je tady otevřena 24/7, přinesla cappuccino a croissant na pláž a posnídala s výhledem na Rudé moře. 

Po večeři se jdeme rozloučit s místními obchůdky. Aničku tady už každý zná (a to jsme tu nakupovali jen první večer), takže nejen od číšníků a pokojského, ale i z každého krámku slyšíme zvolání: "Anna, Anna!" My se ale nenecháme zlákat, naším cílem je krámek poslední, kam jsme nestihli poprvé dojít. 

Prodavač je milej chlapík, kterej nás výjimečně nechce obrat. V Aničce se ozve její spasitelský komplex a má potřebu u něj něco koupit. Protože co když má doma hodně dětí a potřebuje je uživit. A jak je vzadu, tak mu sem nechodí lidi. A proto si tady musíme něco koupit. I když prodává jenom samý nepotřebný nebo ošklivý věci. Tak aspoň náramky. Zaplatíme, odejdeme a za chvíli se znova vracíme. Ještě šátek, ten se bude hodit na to poslední zvonění. 

A tak jsme opět udělali nějaký ten dobrý skutek. A jak už to v životě bývá, netrvalo dlouho a dobrý skutek se vrátil. Večer dostala Anička nostalgickou náladu, protože se blíží ke konci její pobyt na střední škole. Ukápla i slzička, a když to viděl pán, který vedle nás prodával cukrovou vatu, zeptal se, jestli je ok, a dal jí balonek. Po něm následovala cukrová vata zdarma, a když to zmerčil číšník, přinesl jí super drink a kytičku. To ji dojalo ještě víc a zároveň vykouzlilo úsměv na tváři. Lidi jsou dobří. Kdekoliv na světě. 

Středa 29. dubna Po snídani, kterou dnes vynechávám, protože se necítím fit, nás čeká cesta na letiště a návrat domů. Díkybohu palivo nedošlo (jak mě Michal před odjezdem postrašil) a já jsem se neposrala (a Honzík až doma).