Co předchází úrazu?

Telefon zůstal doma na nabíječce. Nu což, nacházím zapomenutou svobodu, kdy nikdo nemůže kontrolovat mě a já svůj mobil. Přesto už je závislost tak v pokročilém stádiu, že se cítím nesvá... Odpoledne přicházím domů a vysvobozuji telefon ze sítě. Na displeji na mě bliká šest zmeškaných volání. Kdyby to bylo od mamky, tak se ani nepodivím, tohle ona mívá ve zvyku (i když už se lepší :-)), ale jméno patří mojí dceři. V pozadí vykukují další zmeškané hovory od cizího čísla a přítele. Okamžitě vytáčím číslo na Aničku a po dlouhém vyzvánění se ozve: "Jsme v nemocnici..."

O čtyři dny později...

"Mami, raději jeď do nemocnice, já jsem si taky myslela, že to nic není, a mám ten prst z přehazovaný zlomenej." Poslouchám tedy svoji holčičku a jedeme na "výlet" do Mariánských Lázní. Před nemocničním vchodem mi před očima projíždí pán na vozíku, kterému chybí obě nohy a já pociťuji neskutečnou vděčnost za svoji "jen bolavou ruku". "Tak to musíme dát na pět neděl sádru, zdá se, že to je zlomený", slyším po shlédnutí rentgenového snímku z úst sloužící paní doktorky...

O dvanáct dní později...

Po dlouhé době jsem si dopřála odpolední spánek. Po probuzení mrknu na mobil, jestli se za mé nepřítomnosti něco neudálo a tam zmeškané volání a hodinu stará zpráva: "Říznul jsem se. Jsem v Ústí nad Labem v nemocnici..." To říznutí bylo motorovkou, která vzala i šlachy. Naštěstí ne celou nohu. Následovala operace a týdenní dovolená v "hotelovém pokoji se službami, dvěma spolubydlícími a plnou penzí". Zítra by se měl Michal ze své dovolené v Ústí nad Labem vrátit...

Prvního července jsme chtěli odjet na dovolenou. Zdálo se, že Aničky zlomenina nám naruší plány, ale času ještě bylo dost. Pak přišel můj pád, který měl rozhodnout. Jenomže... to by nesměl být Aničky taťka chirurg, který nám oběma ulevil od sádry a přendal ruce do ortéz (moje údajná zlomenina byla přejmenovaná na pohmoždění). A tak svitla naděje, že se letos k moři přece jen podíváme. Proč bychom si také jinak kupovali obytňák, že? Jenomže člověk míní, život mění...

A tak nezbývá věřit, že souhra náhod není souhrou náhod, ale má svůj vyšší záměr. Třeba zůstat doma na prdeli, protože ve světě by se mohlo udát něco horšího... nebo dovolit si odmítnout věci, které dělat už nechceme... nebo nechtít všechno urvat sám za každou cenu... naučit se trpělivosti...uvědomit si podporu rodiny... cítit vděčnost... pomáhat si... naučit se ovládat věci jen jednou (nebo druhou) rukou... nebo prostě jen zpomalit...

A tak vám všem přeji klidné léto ve zdraví, ať už pofrčíte někam na dovču, nebo se budete válet doma (případně v práci). Vnímejte své pocity, zaposlouchejte se do své intuice, buďte přítomní a pak vám nebude muset Vesmír sesílat žádná omezení. A buďte vděční za vše, co máte. Protože každý toho máme tolik, kolik potřebujeme. Ať už financí, lásky nebo zdraví. Tak buďte zdrávi!