Banát a Pomorie

18.08.2019

Letošní léto je ve znamení východu. Po návštěvě Moskvy je v plánu cesta Ukrajina-Rumunsko-Bulharsko. Jen tak, na divoko, s cílem moře, abychom se společně s dětmi mohli smočit. Pro děti je připravené spaní v autě, na mě a přítele zbylo ubytko "all stars hotel" vedle auta. Po loňském Švédsku, které bylo také nadivoko se zdá, že to je skvělý nápad. Tedy až na jednu maličkost. Letos už nenavazuje dovča druhá, s all inclusive.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, stále mi vychází, že už jsem trochu stará na to, trávit celou dovolenou "jen" na cestách. Trochu toho komfortu v podobě sprchy by se mohlo hodit. A tak z původního plánu vzniká plán malinko upravený. Cíl Bulharsko zůstává, nicméně s objednaným ubytkem. Ukrajinu měníme za Banát v rumunských horách. S fungl novým spacákem, přítelem, čtyřmi dětmi a řízky od maminky vyrážím vstříc novým zážitkům.

PSI

O Rumunsku se ví, že se zde všude toulají psi. Přiznávám se. Psů se bojím. Možná to zavinil kdysi zuřivý pes, před kterým jsem musela bránit kočárek s mým synkem, možná se psy měla nějaké nepříjemnosti mamka v době, kdy jsem byla ještě v bříšku, možná se jich prostě "jen" bojím.

Přijíždíme do Rumunska a po vesnicích je skutečně k vidění několik volně pobíhajících psů. Při pohledu z auta mi to vrásky nedělá, nicméně představa, že dnešní noc budu trávit kdesi venku mi úsměv na tváři nevyvolává.

Začíná se stmívat. Vyjíždíme za vesnici s cílem najít nějaké útulné místečko na spaní. Na každém vhodném místě se ovšem nachází kopec odpadků. Asi jsem princezna, ale tady se mi spát fakt nechce. Pokračujeme dál, dostáváme se do slepé uličky a v tu chvíli proti reflektorům auta vybíhají dva doslova zuřiví psi. Běží podél auta a štěkají jak o život. Já jak o život svírám ruku svojí dceři, která sedí vedle mě. "To bude dobrý mami", utěšuje mě můj potomek a já přestávám chtít zažít dobrodružství. Toužím po jakýchkoliv čtyřech stěnách. Naštěstí můj přítel pochopil, že to se mnou bude marný a tak se vracíme do vesnice a stavíme u prvního penzionu. Za 40 euro bereme pokoj s jednou velkou postelí a spoustou místa na zemi. Však mají děti v autě spacáky i karimatku....

Druhý den je naším cílem Banát, konkrétně Rovensko a Svatá Helena, odkud pochází moje kamarádka z ulice. Cestou do Rovenska stavíme na oběd u krásného potůčku. Vybalujeme konzervy a přichází kamarád. Jo. Pes. Vůně masa ho zřejmě přilákala a tak nám přišel dělat společnost. Dívám se na něho, on na mě a já jsem v naprostém klidu. Dokonce mu dávám vyjíst misku se zbytky a nechávám děti, aby si ho pohladily. Strach jako by se někam odstěhoval.

Večer kotvíme u lesa ve Svaté Heleně. Psi jsou vidět jen ve staveních, zdá se, že můžeme kempovat na divoko. Nedaleko místního hřiště připravujeme dětem spaní, vaříme si večeři a najednou přede mnou dva psi. Pomaličku se přibližují, ale na mě si nepřijdou. Já už se jich nebojím. Ne, že bych se na ně vrhala a hladila je, taková láska ještě nevznikla. Ale nejančím, neutíkám, nesvírá mě strach, jsem ochotná spát venku i se psy. Nakonec tedy stavíme stan, ale to kvůli komárům, kteří jsou dotěrnější, než místní psi, kteří nakonec odešli do svých domovů.

SILNICE, PŘÍRODA a TURISMUS

Rumunsko a Bulharsko jsou sice od nás na východ, ale co se týče dálnic, kvalita je rozhodně vyšší, než naše D1. Do hor jsme už museli jet krokem. V místní asfaltce jedna díra stírala druhou a cesta do Rovenska byla zcela bez asfaltky. Nicméně cestáři pracovali. Nebo alespoň byli k vidění.

To ve Svaté Heleně se za poslední dobu vyasfaltovalo, co se dalo. Se zvyšujícím se turismem roste i úroveň silnic, bohužel klesá úroveň netknuté přírody a zdejších vztahů. Jak jsme se dozvěděli, turismus zde velmi vzrůstá a vlastně díky té "silnici nesilnici" se do Rovenska nedostává ještě tolik návštěvníků. A to je dobře. Protože podle místních to tady jde s přibývajícím turismem od devíti k pěti.

Obyvatelé Banátu nabízejí ubytování, začínají si závidět. Když se dříve pohádali v hospodě, druhý den spolu museli mluvit, aby si pomohli. Dnes už se přátelství mezi sousedy pomalu vytrácí. Alespoň podle vyprávění dvou českých přistěhovalců, kteří zde žijí 8 let a jsou svědky měnící se situace. A tak jsou rádi, že do Rovenska ještě stále vede lesní cesta. Jak dlouho asi? Bude dřív vybudovaná silnice do Rovenska nebo začnou stavby plánovaných sjezdovek? Budeme dále zasahovat do přírody, abychom se mohli trochu pobavit? Tito Češi plánují návrat do Prahy. Z krásné panenské přírody možná brzo budou dovolenkové resorty. Koneckonců chatičky už ve zdejších nádherných horách pomalu rostou.

Co musím vyzdvihnout, je místní nebe. Přestože jsme nakonec noc strávili ve stanu, dlouhý čas před tím jsem měla možnost ležet venku a pozorovat hvězdy. Bylo jich daleko více, než u nás (doma). Žádný světelný smog. Jen zářivá souhvězdí, a osm padajících hvězd, které padaly tak rychle, že jsem si ani nestihla nic přát. A samozřejmě letadla a ufoni. Skvělý romantický zážitek kazil jen hluk z blízkých větrných elektráren, který mě provázel celou noc.

ŽIVOT V BANÁTU

Jak už jsem zmínila, život zde se mění. Nicméně stále zůstává spousta rodin, kteří se živí "postaru". Paní, u které jsme si byli pro med (který je mimochodem dražší, než ten náš) právě dojila krávu a chvíli před tím se vrátila se stádem koz z pastviny. Pracuje tvrdě celý den. Na otázku, zda ji to baví, mi odpověděla: "Nebaví, ale co mám dělat, jiná práce tady není." 

Nejmladší syn chodí do místní školy, ale ve třídě (sedmičce) jsou jen dva žáci a první třída se letos prý vůbec neotevírá, takže místní škola zde funguje jako taková malotřídka. Starší děti studují v Anglii. Vůbec místní mládež opouští zdejší život a odchází do Čech, Anglie a jinam na západ, kde zpravidla už zůstávají. Proto místní obyvatelstvo stárne. Co bude, až nebudou schopni práce? Vrátí se jejich rodiny? Nebo vesnice v Banátu zaniknou? Nebo se místních 5 českých vesnic stane skanzenem pro turisty?

CO JE TO LUXUS?

Pětihvězdičkový hotel, ultra all inclusive, bazén, moře přímo u hotelu... Nebo spaní pod hvězdami za zvuku cikád... Nebo jakékoliv ubytko se sprchou... Možností je spousta, záleží na výběru a vkusu každého z nás. Upřímně, pro mě je to všechno.

Po čtyřech dnech na cestách jsme dorazili do bulharského Pomorie, kde bylo objednané ubytko. Natajňačku. Překvápko pro děti. Přijíždíme úzkou uličkou k rodinnému hotýlku, vedle něho borovicový háj. "Tady budeme dnes spát". Děti se rozhlížejí a vybírají místo pod stromem. Michal jde na recepci. Děti nevěří. Jsou dokonale zmatení. Až parkování za místní závorou je přesvědčí, že dnes budou mít každý svoji postel.

Trocha recenze k našemu ubytku:

Recence první: Starší byt se špinavou podlahou, ve kterém chybí jedno lůžko. Při sprchování teče voda po závěsu, takže je na zemi často voda. Uklízečka za celou dobu pobytu nevymění ručníky. Jeden hajzlík pro 6 lidí je zoufale málo. Světla v obývacím pokoji nefungují. Na jídlo se musí čekat, protože strávníci jsou rychlejší než slečna, která jídlo donáší. Výběr je ze tří ubohých jídel, zelenina stále stejná, ovoce téměř žádné. Sladká limonáda a kafe z automatu. Nádobí si každý odnáší sám. Bazén je relativně malý a studený. V moři jsou chaluhy, takže je dost špinavé.

Recenze druhá: Apartmán, který má k dispozici dvě samostatné ložnice (ty nám jsou k ničemu, protože děti spí všichni společně v obýváku, aby mohli hrát flašku :-)) a ještě obývací pokoj s kuchyňských koutem, jehož součástí je i trouba, vařič a lednice. Nechybí koupelna se sprchovým koutem a záchodem. Po upozornění na nedostatek lůžek personál ihned přináší další postel. Toaletní papír i pytel na odpadky každý den dodán. Funkční klimatizace, díky které je uvnitř příjemně celý den. Jídelna je částečně venku a částečně pod střechou. Díky úzkému výběru jídel se nemusím moc rozmýšlet, co si dám a ochutnávám tak různou místní stravu. Sladkou limonádu si ředím s vodou, případně si přinášíme vlastní pivo. K dispozici je bazén s lehátky, která brzo ráno nemusíme obsazovat, protože se vždy najde nějaké volné. Odpočívat lze i pod borovicemi, které jsou kousíček od bazénu a dodávají příjemný stín. Když si zajdeme na druhou pláž, najdeme zde čisté moře s vlnami "tak akorát".

Tolik k luxusu. Pro mě tato dovolená byla luxusní. Zážitky, krásná příroda, moře, jídlo, postel, sprcha, knížka, rodina... Jen jednu maličkost je třeba do příští cesty vylepšit. Klimu v autě. Protože dva celé dny na cestě ve třicítkách bez klimatizace jsou opravdu velmi náročné (na hovno). A jedna věc by se měla vylepšit tam na východě. Odpadky. Bohužel to je hodně velký problém. A nejen tam na východě...