Trapní rodiče a závislé děti

"Moje děti jsou pořád na mobilu, už nevím, co s nimi" svěřuje mi kamarád s mobilem v ruce. Přitakávám, jako že mě už to taky pěkně štve, že synek pořád něco hraje a sleduje a dcerka pořád něco píše a sleduje. Dáváme si spolu kafe a čaj, čumíme při tom každý do svého telefonního zařízení a kujeme plány. Vymýšlíme různé strategie, jak naše děti ochránit před spáry té šílené několikahlavé saně. Doplňujeme se v tom, že domluvy nefungují, limity nefungují, zákazy nefungují.

Jak jsme na tom my, dospěláci?

A v tom nabývám pocitu, že nefungujeme my. Rodiče. Chceme po dětech, aby trávily méně času s mobily, tablety, počítači, televizemi. Jaký vzor mají v nás? To, že se děti učí nápodobou je jasné. Co vidí dnešní generace dětí ve svém prostředí?

Budu teď mluvit za sebe. Oj. Úplně se mi do toho nechce... Takže... Ráno přepínám mobil z letového režimu a kontroluji, zda mě během noci náhodou někdo akutně nepotřeboval. Když se uklidňuji, že jsem nikomu extra nechyběla, otevírám alespoň e-maily s novými nabídkami na další vzdělávání. Po mé dlouhé abstinenci facebooku opět načítám tuto stránku a i zde kontroluji, jestli jsem nepostradatelná. Nejsem. Když už ale mám před sebou spoustu obrázku a textu, alespoň v rychlosti to projedu. Co kdyby tu bylo něco zajímavého? Většinou není. Ale půlhodinka mého času v háji je. 

Dopoledne bych chtěla psát. Otevírám tedy počítač. Mezitím si prohodím pár zpráv s kámoškou. Po messengeru. Taky potřebuji vyřídit nějaké závazky, něco poplatit, vše samozřejmě on-line. Je čas na angličtinu. Pár minut duolinga denně, ať mám pocit, že alespoň něco s tou ájinou dělám. K tomu potřebuji tablet. Nebo telefon. Podle toho, co je při ruce. Děti chtějí vysvětlit nějaký přírodní úkaz. Úplně nevím, jak na to, tak si bereme na pomoc strýčka googla a youtube kanál, kde je k tématu důmyslně zpracované video. Pak si o tom můžeme povídat. Volá mamka. Další půlhodinka s telefonem v ruce. Právě cinkla zpráva. Je potřeba zorganizovat přesun dětí na kroužky. Televize je u nás téměř mrtvá, stáhnu tedy alespoň nějaký film, aby bylo večer na co koukat...

Rodiče příkladem

Ono to není AŽ TAK zlé. Na film se dívám tak dvakrát do měsíce. Před spaním čtu dětem pohádku nebo vyprávím příběh (a někdy pouštím z youtube Jen počkej zajíci nebo Hurvínka). Sama si pak čtu knihu. 

Jenomže, například včera. Odpoledne jsem četla zajímavý článek na tabletu. V tom přišla dcera a něco mi začala vyprávět. Poslouchala jsem ji. Zároveň jsem se bohužel přistihla, jak se mé oko neustále vrací k rozečtenému článku. Jako kdyby mi měl utéct, nebo co. Takže plná pozornost, kterou já vyžaduji od svých dětí, tam v tu chvíli nebyla.

Tisíckrát můžu svým dětem říkat, že jsou závisláci, když oni svoji mámu vidí zrovna tak.  A je úplně jedno, že já čtu něco zajímavého (pro mě) a oni jen paří (zajímavé pro ně). Rozdíl v tom nevidí. Já mám v ruce telefon, tablet, tak proč nemohou oni? 

Ne, nebudu se odhlašovat z fcb (zatím), nebudu házet telefon ani tablet z okna. Žijeme v době technologií a tak to zkrátka je. Jen je potřeba to vyvažovat. Tak, aby všechny ty přístroje sloužily nám a ne my jim. Tak, abychom si vždy našli dostatek času na své děti. Tak, abychom jim šli příkladem. Pak se možná něco změní i u nich.

Kdo je trapnější?

Vzpomínám si na svoje mladé mládí. Pravidelně jsem sledovala seriál Přátelé. Naši se divili, proč se dívám na takovou blbost. Nerozuměla jsem jim, proč mi nerozumí. A zapřísáhla jsem se, že až JÁ budu mít jednou děti, budu je chápat. Nebudu prudit. Nebudu trapná a zastaralá. A je to tady. Aplikace Mátemág mi nevadí, naopak jsem ji sama ochotně pořídila. Dokumenty o přírodě také procházejí konkurzním výběrem. Ale pro ztřeštěný youtubery a úchylnost (čistě můj názor, dcera to vidí pochopitelně jinak) ASMR už pochopení nemám. Ale co čekám. Naši taky neměli pochopení pro Terezu Pergnerovou, se kterou jsem se každou sobotu zdravila "Čágo bélo šílenci". Asi jsem pro svoje děti taky trapná. A zřejmě je to přirozené.

Co je tedy správné?

Potácím se mezi dvěma názory a neumím si z toho vybrat názor vlastní. Jeden je proti tomu, aby děti byly na mobilem a druhý zase říká, že je to stejné, jako když my jsme si hráli s autíčky. Taky si s nimi v dospělosti už nehrajeme. A co když z našich dětí mají být jednou super ajťáci? A co když je budoucnost už jen o virtuálním světě? Já pevně věřím, že ne. Že se dál budou vydávat tištěné knihy, bude se chodit ven do přírody, budeme se s přáteli potkávat face to face, povídat si a naslouchat s plnou pozorností bez mobilu v ruce.