S malou Leničkou v Nizozemsku

Malá Lenička je ta část Lenky, která si zachovala radost, šibalství a údiv dítěte. Každý nosí svoji malou Aničku, Jarušku, Zdeničku... nebo svého malého Honzíka, Gáborka, Míšánka... v sobě. A velká Lenka chce teď dopřát (a pomalými krůčky se jí to daří) malé Leničce více a více prostoru, neb s ní je život lehčí, radostnější a méně vážný.

Honzík odjel se svým taťkou k moři. Anička nás vyhání. Chce mít bejvák sama pro sebe (a své kamarádky). Nenecháme se dlouho přemlouvat, chopíme příležitost za pačesy a balíme kufry. Nemůžeme se rozhodnout, jestli do Holandska nebo Nizozemska. Nakonec se shodneme, že na cílové destinaci přece nezáleží, hlavně když budeme chvilku sami. (Správný název je Nizozemsko, přesto se u nás hojně používá Holandsko nebo Nizozemí).

První den by se dal shrnout názvem knihy Jacka Kerouaca: On the road. Nic zvláštního se cestou nestalo (když pominu mé rozčarování z toalety na německém parkovišti - "chce se mi blejt, velebnosti"). Nizozemsko nás přivítalo svými větrnými mlýny a sluníčkem. Vytipovaný hotel Harmonie v Giethoornu nás bohužel nevítal, protože se stihl během naší cesty plně obsadit. Projeli jsme si tedy městečko a malá Lenička byla jako Alenka v říši divů.

POZN: Malá Lenička je ta část Lenky, která si zachovala radost, šibalství a údiv dítěte. Každý nosí svoji malou Aničku, Jarušku, Zdeničku... nebo svého malého Honzíka, Gáborka, Míšánka... v sobě. A velká Lenka chce teď dopřát (a pomalými krůčky se jí to daří) malé Leničce více a více prostoru, neb s ní je život lehčí, radostnější a méně vážný.

A tak se Lenička kochala. Nadšení z domečků, které k sobě krásně ladí, mají "cihlovou fasádu" a doškovou střechu, krásné zahrádky a vše působí tak upraveně. Nadšení z restaurace, kde si postarší milá servírka zpívá a k jídlu přináší automaticky přílohu i salátek. Nadšení z ubytka ve vesnici Darp, které je zařízeno ve starobylém duchu, disponuje pohádkovou zahradou s různými zákoutími a posezením. Nadšení z procházky, při které objevuje prodejní stáneček místních dětí s okrasnými dýněmi. Nadšení z vlogísků, které začala natáčet a posílat domů Aničce (tady se malá Lenička projevuje ve své plné síle - rozuměj hravosti; a vůbec nechápe, kde se to v ní bere).

Ráno jsme si přivstali a po snídani se vrátili zpět do městečka Giethoorn, abychom si půjčili loďičku a projeli se místními vodními kanály. Malá Lenička byla opět uspokojena. Bohužel mysl velké Lenky se vkradla ve chvíli, kdy jsme začali kanály bloudit, ocitli jsme se mezi téměř neprůjezdným rákosím, lekníny a loď začala podivně chrčet. Naštěstí kromě ženy a dítěte byl tady ještě muž, který situaci vyřešil a tak plavba skončila šťastně (zpočátku jsme byli na jezeře a v kanálech sami - to bylo moc krásný, při návratu jsme se ocitli v dopravní zácpě mezi všemi možnými národy - to už moc krásný nebylo).

Dalším cílem byl Amsterdam. Po ubytování na periferii města jsme se vydali tramvají a metrem do centra. Město krásný (asi), ale nebyla jsem schopná v tom davu lidí vnímat. Podobně jako když jsem kdysi byla v Athénách a bylo takový horko, že jediným cílem bylo najít stín - památky, nepamátky. Tady bylo mým jediným cílem najít něco k jídlu a pití (bez lidí a za rozumnou cenu). Vzdalujeme se tedy od centra a po dlouhé pěší chůzi se to částečně daří. Lidí ubylo, ceny se nesnížily. Jízdní kola. Ve velkém. To, že se v Nizozemsku jako dopravní prostředek používají především kola jsem si ze školy ještě pamatovala. Ale že budou naprosto všude a na přechodu při zelené před nimi zřejmě nemáte přednost (podle toho, že mě dav cyklistů málem smetl), to byl pro mě nový objev. A tak jsem v tomto městě došla k poznání, že nesnáším lidi a kola. (Lidi mám samozřejmě ráda! Když se zrovna nehoufujou :-D)

Třetí den jsme se přemisťovali směr Haag. Minuli jsme pláž v Scheveningenu (moc lidí) a zamířili do Monsteru na písečné duny. Tady na nás čekala pláž, kde jsme kromě dvou rybářů byli sami. Zasloužený odpočinek po včerejším přelidněném hlavním městě. Malá Lenička byla zase ve svém živlu. Pozorovala poušť i moře a pociťovala nesmírnou vděčnost za hojnost, díky které si může tenhle výlet dovolit. 

Když nás příliv už poněkolikáté vyhnal z našeho místečka, vydali jsme se do nedalekého města s-Gravenzande na oběd. A malá Lenička měla zase důvod k radosti. Obsluhovali tady mentálně postižení, jídlo i kafe bylo skvěle servírované a za přijatelné ceny. Navíc svítilo sluníčko a Lenička mohla pozorovat místní obyvatele, jak vznešeně jezdí na svých bicyklech. Narozdíl od turistického Amsterdamu jí tady ta kola nevadila, naopak - taková hezky vzpřímená paní v šatičkách vezoucí před řídítky nákup v proutěném koši byla radost pohledět. Ten kluk s nalakovanými nehty, pravda, už tak vznešeně nevypadal, ale na to si asi budeme muset zvykat, že jak se ženy více přiblížily mužům, nastává teď čas, kdy se muži více přibližují ženám (toto téma teď ale raději nebudu rozvádět).

Další zastávkou byl výhled na nákladní lodě směřující do přístavu v Rotterdamu, následovala vyhlídková projížďka tímto městem (to tak přirozeně nastane, když hledáš správnou trasu) a cesta do Hendrik-Ido-Ambach na poslední noc. Ubytko se podařilo sehnat opět až na druhý pokus. Přestože jsme si na airbnb našli a zaplatili apartmán, majitel odepsal, že nemá místo. A tak jsme další nocleh zkusili bez rezervace a modlili se, aby to klaplo. A klaplo. Sice jsme museli na hodinu vypadnout, aby paní stihla uklidit po předešlých turistech, ale alespoň jsme čas využili k příjemné večerní procházce, při které se velká Lenka rozčilovala nad cenami piva (6 euro) a malá Lenička se těšila ze zpěvu (dobře, spíše křiku) papoušků v korunách stromů.

V den odjezdu jsme ještě zamířili do Goudy, města, podle kterého vznikl název sýra. Představovala jsem si vesničku s náměstíčkem, kde popadneme ten velký bochník sýra a pojedeme vstříc domovu. Realita byla vskutku jiná. Přivítalo nás město plné zvedacích mostů, květin, kol, centrum s pouličním zpěvákem, náměstí s historickou radnicí a trhy, které voněly sýrovými specialitami. Typické Nizozemsko. Malá Lenička si to užívala. Udiveně pozorovala zvedající se most a kochala se rozkvetlými ulicemi. 

Výlet jsme završili hledáním cibulek tulipánů, abychom si kromě sýra a marihuanových lízátek (pořízených v Amsterdamu, vyrobených v Čechách) přivezli domů něco typicky nizozemského (dřeváky oželíme). Bohužel nebyl ten správný čas. Prý až v říjnu. Teď si to ještě zapamatovat pro případnou další cestu. Protože tahle země se nám opravdu zalíbila a rádi bychom se sem ještě někdy vrátili. I s malou Leničkou.