Osmnáctiny v Římě

Mám plnoletou dceru. Z té malé holčičky je najednou dospělá žena. Je to fofr, ten život. A protože já jsem spíš "přírodní typ" a Anička "kavárenská holka", objednala jsem jí k narozeninám společnou cestu do Říma, abychom si mohly na kafíčkách ve městě užít jedna druhou.

Letenky i ubytko jsem objednávala z dostatečným předstihem. S předstihem tak velkým, že mi letecká společnost stihla časy odletu a příletu třikrát změnit. Pokaždé samozřejmě k horšímu. Třetí změna už učinila z našeho třídenního výletu výlet téměř jednodenní a tak jsem byla nucena posunout termín. Místo od středy do pátku (abychom se vyhnuly víkendu, kdy bude Řím jistě přeplněn) budeme v hlavním městě Itálie trávit společný čas od pátku do pondělí. Se změnou letu přichází i storno původního ubytování a další dlouhé hledání ubytování nového. A modlení se, aby tohle už klaplo.

Klaplo to. V pátek 25. 10. 2024 v pět ráno odjíždíme na letiště. Na cestu si bereme lehkou sváču, vodu a jednu plechovku coly pro případ únavy. Je hustá mlha, takže řídím já, přestože Anička jinak využívá každou příležitost, aby si prohloubila své nově nabyté řidičské umění. Parkujeme na Go servisu, neboť chceme dopřát trochu péče i Golfíkovi. Minibus nás veze na letiště, kde při čekání na odbavení pozorujeme letištní šrumec a pány české reprezentace v ragby. Po odbavení jednoho malého desetikilového (8,6 kg) kufru, který jsme si museli extra připlatit, protože v ceně letenky byla jen příruční zavazadla typu batůžek nebo kabelka, nás čeká bezpečnostní kontrola. Po zkušenosti z minulého letu dopíjím vodu, aby mi zůstala prázdná lahvička. S Aničkou diskutujeme, zda je nutné vyndat do průsvitného sáčku malé balení dezinfekce, které máme s sebou. Anička to vyhodnocuje tak, že to přece vadit nemůže. Batohy projíždějí scanerem, my procházíme rámem. Aničky batoh náhle mění směr a vjíždí stranou. Ujímá se ho zaměstnankyně kontroly s otázkou "To je váš batoh?" Anička přitakává a lituje, že tu dezinfekci přece jen nevyndala. "Je tam nějaká plechovka", pokračuje paní a vyndavá coca-colu. Sakra, úplně jsme na ni zapomněly. Anička se tváří zmateně, omlouvá se, směje, a dvakrát poděkuje. Heslo "teď bych si dala tu kolu", se nás drží až do večera.

Z několika typů, jak se dostat z letiště Fiumicino, nakonec volíme Tambus. Do odjezdu zbývá pět minut. Míjíme stánek, kde prodávají jízdenky s přirážkou a volíme nákup online na stránkách tambus.it (jedna cesta 6 euro v daný čas, nebo 7 euro bez času). Po hodině pohodové cesty nás autobus vyplivne na Termini station, kde se to jen hemží lidmi, auty, busy a všude zní troubení a drnkot koleček kufrů. Do navigace ťukáme souřadnice našeho ubytka a vydáváme se do ruchu velkoměsta. Přibližně po deseti minutách chůze (tak dlouho má přibližně trvat cesta na ubytko) začínáme pochybovat o našem směru, který vůbec neodpovídá mapě. Zadáváme tedy místo souřadnic název hotelu a navigace nám přepočítává trasu. Cíl za 25 minut. Navigace nás táhne zcela opačným směrem zpět na Termini station do míst, kde jsou záterasy. Po chvíli nacházíme průchod budovou a modlíme se, ať už je to ono. Jsme unavené a máme hlad. Konečně jsme v cíli. 

Vcházíme do domu, ale název našeho hotelu nevidíme. Anička oslovuje pána, který se nás obratem ptá na jména, zadává je do počítače, ale zřejmě špatně rozuměl, tak si žádá naše pasy, opět dlouze kouká do počítače, tak pro jistotu ještě hlásím Michalovo jméno, neb rezervace byla přes jeho účet, ale ani to nám nepomáhá dostat se ke klíčům od našeho pokoje. Až po otázce, jak se nazývá náš hotel, zjišťujeme, že jsme sice ve správném domě, ale špatném hotelu. V každém patře tady totiž sídlí jiný hotel. Výtahem tedy vyjíždíme o dvě patra výš, kde už jsme sice správně, ale paní recepční neumí slovo anglicky a my zase neumíme slovo italsky, což je jí ale úplně jedno a stále na nás něco v italštině chrlí. Tak se aspoň usmíváme, platíme poplatek 30 euro za vzduch a bereme klíče od pokoje.

Po rychlé sprše měníme oděv, což přináší nečekané komplikace, neboť vzhledem k českým nízkým teplotám a zamračené obloze v předpovědi počasí pro Řím, máme kufr plný černých a teplejších outfitů, zatímco venku je teplý vzduch a svítí sluníčko. Bereme, co kufr nabízí a spěcháme za jídlem. Nacházíme příjemnou restauraci pod olivovníkem a palmou, která ale skýtá nečekaná nebezpečí. Po chvíli mi přistává přímo na stole ptačí hovínko. Začínám mít strach o svůj budoucí pokrm. Jídla bylo poskrovnu, nohy mám poštípané a tak odmítám pravou italskou kávu, na kterou se od rána těším s vědomím, že si ji dám někde jinde. To ještě netuším, že pravé italské cappuccino ochutnám až o den později, protože kolem Kolosea, kam máme dnes namířeno, se nám žádné kafe nepodaří najít. Po venkovní prohlídce Kolosea, které je opravdu obří a krásné, jsme to vzaly opět přes pokojovou sprchu do restaurace v naší ulici, kde završíme náš první den aperolem.

Shrnutí prvního dne: Těšily jsme se na kafe, které jsme si nedaly.

Ráno odcházíme s dobrou náladou na snídani. Věrné jsme opět naší ulici a volíme bistro hned vedle včerejší restaurace. Výběr je vskutku veliký. Bábovka, croissant pistáciový nebo croissant bez náplně. Volíme poslední variantu, objednáváme si konečně tu italskou kávu a přiobjednáváme orange juice. Připadám si jako pravá italka. No, spíš pravá turistka. Nadrobíme na stoleček, zaplatíme a vyrážíme za památkami, když už jsme v tak historickém městě. "Určitě musíte navštívit Fontánu di Trevi", řeklo mi několik přátel, kteří už v Římě byli. A tak jdeme.

Hned na prvním přechodu pro chodce riskuje Anička svůj život, když v provozu sbírá ze silnice ležící kužel a odnáší ho na ostrůvek. Poté, co jsme byly svědky toho, jak se auta překážce na poslední chvíli vyhýbala si jsem jistá, že právě zabránila dopravní nehodě. Cestou potkáváme malý kostelík. Nakoukneme dovnitř. Jsme tu téměř samy. Dýchla na mě zvláštní atmosféra. Pocit, že jsem doma. Úplně mě to dostává. Pláču. Anička nechápe, co se děje. Já taky ne. Ale je mi hezky. Do chvíle, než se tady objeví zájezd turistů. Každé místečko se začíná zaplňovat, atmosféra mizí a my padáme pryč. 

Přicházíme k fontáně. Ta je za plotem a bez vody. Lidem, kteří zvolili stejný cíl jako my to je zjevně jedno. Všichni se fotí a mačkají jeden na druhého. Připadám si jako v mraveništi. Naproti u kostela rozdávají jeptišky svaté obrázky a sušenky. Sáhnu po nich. Jeptiška po mně hodí zlým okem a dožaduje se dvou eur. Protože už svírám sušenky v ruce, neochotně vyndavám peněženku a platím. Nakoukneme do kostela, který je krásně zdobený, ale atmosféru už z něho turisté vysáli. Opět rychle mizíme dál. Příští zastávka je Pantheon, v jehož blízkosti poobědváme a obdivujeme živelnost italských číšníků. 

Dalším turistickým lákadlem jsou Španělské schody a tak se prodíráme uličkami se značkovými obchody, abychom si mohly odškrtnout i tuto turistickou atrakci. Oběma nám začínají vadit lidi a tak si na schody ani nesedneme a uháníme k dnešnímu poslednímu plánovanému cíli. Villa Borghese. Cestou se kocháme místní architekturou, která je opravdu bohatá. Navigace opět není úplně spolehlivá a tak chvíli bloudíme, vracíme se, až se vyšplháme na vyhlídku, odkud je krásný výhled na Vatikán. Sedneme si na sloupek, posloucháme místní umělce a necháváme odpočinout ušlapané nohy. Teď by to chtělo to kafíčko. Ale široko daleko nic, jen jeden stánek. Jdu ho tedy navštívit, Aničce objednávám kolu a sobě vytoužené kafe. Že to je předražené neřeším, jsme přeci na dovolené. Pán dělá pod pultem čáry, máry a podává mi malý plastový kelímek s rozmíchaným práškovým kapučínem. I automat by mi vydal chutnější. No nic, Anička se se mnou dělí alespoň o coca-colu. 

Naši siestu nám narušuje tmavý týpek s růžemi. Odmítáme od něj cokoliv kupovat, ale pán je neúprosný a vrazí nám každé jednu růži do ruky jako dárek. Dál nabízí náramky, které ale už razantně odmítáme. S růží v ruce se nám pána zželelo a vytahujeme alespoň jedno euro. Z chudáka se rázem stává agresor, který se dožaduje druhého eura, vždyť přece máme růže dvě. Anička mu tedy kytku vrací, že jsme o ni nestály, ale euro už je v jeho rukách. Zůstává nám jedna růže. Co s ní? Přece ji teď nepotáhneme přes půlku Říma? Hledáme oběť, někoho, komu by mohla kytka udělat radost. Anička ji jde podarovat paní, ale ta si zřejmě myslí, že jsme taky ojebávači a růžičku odmítá. S kytkou v ruce jdeme směrem k vile. Cestou potkáváme dalšího prodejce růží a tak mu přidáváme tu naši. Ať si ji znova prodá. Týpek se ušklíbnul, ani nepoděkoval. Procházíme kolem domku, který označím za Villu Borghese. Zastaví nás krásný pouliční zpěv. Chvíli posloucháme, na jeden valčík si spolu dokonce na ulici před zraky všech zatančíme. Vracíme se zpět na pokoj. "Mami, já myslím, že to nebyla ta vila", prohlásí Anička po celodenním výletu. A mně je to úplně jedno.

Na večeři jdeme dnes o ulici dál. Je tady příjemná obsluha a mají pohodlné židle. Anička zůstává věrná aperolu, já ochutnávám italské víno. Na závěr nám číšník přináší pozornost podniku. Žlutá barva nevypadá úplně lákavě a tak toho panáka Anička do sebe rovnou kopne. "Ty jo, ono to bylo dobrý", zjišťuje, když už jí místní mok limoncello leží v žaludku. Bylo. Já si to stihla i vychutnat. Večer se chceme dívat na Stardance. Kvůli tomu s sebou táhnu notebook (bez nabíječky, jak jsem zjistila už v letadle). Uleháme znavené do postele a těšíme se na tanec. Obava, že dojde baterka byla zbytečná. Radost nám totiž překazila autorská práva, která nepovolují dívat se na italském území. Měníme tedy Terezu s Markem za komedii, v jejíž polovině po náročném dni usínám.

Shrnutí druhého dne: Bacha na ojebávače.

"Do Baziliky Svatého Petra nechoďte v neděli dopoledne", zněla rada od kamarádky Evy. "Když už tam budete, navštivte Sixtinskou kapli, každou poslední neděli v měsíci tam je dokonce vstup zdarma", zněla rada od druhé kamarádky Evy. Vatikán. Sem se chci určitě podívat, abych si mohla odškrtnout další stát, který jsem navštívila. A když už je ta poslední neděle v měsíci… K snídani balené croissanty z obchodu a hurá na metro linky A. První vůz jsme si musely nechat ujet. Teda, já měla odvahu se tam narvat, ale Anička měla naštěstí rozumu víc.

Po vystoupení ze stanice metra Ottaviano jsme po pár krocích narazily na obrovskou frontu. Když píšu obrovskou, myslím tím delší, než jakou jsem zažila na základce, když jsme se jeli povinně podívat na korunovační klenoty do Prahy. A to jsme se tenkrát načekali! Chvíli zvažuju, zda se jít do fronty zařadit, ale při představě, že si ji vystojíme a oni nás už do vatikánských muzeí, kde se sixtinská kaple nachází nepustí, protože poslední vstup je v 11:30 hod a teď je něco kolem desátý, mě ten nápad rychle přejde. Pokračujeme dál. 

Před námi je další fronta, tentokrát ale spíš frontička, která vede na vatikánské náměstí. Procházíme bezpečnostní kontrolou, opět při pohledu na zabavené láhve rychle dopíjím vodu. Vyvolám davový efekt, paní za mnou se pouští taky do pití. Záhy zjišťuju, že voda je ok, jen já teď nemám co pít a chce se mi hrozně čůrat. Stavby lemující náměstí jsou velké a zdobné. Zní tady bohoslužba a někdo vydává houkavý zvuk, ze kterého asi brzo zešílím. Zjišťujeme, že v poledne bude mluvit k lidu papež. Zvažujeme, zda stojí za to čekat. Když už jsme tady… a tak trávíme dopoledne s kafíčkem ve Vatikánu, přemítáme o (ne)smyslu církve a pozorujeme, jak se zdejší náměstí zaplňuje. Plán je jasnej. Poslechneme si začátek projevu papeže Františka a utečeme, než nás davy ušlapou. 

Při pohledu na kopuli Baziliky Svatého Petra ale cítím silné nutkání. Když už jsme tady… A tak si poslechneme projev až do konce a v ústraní čekáme, až se vyprázdní náměstí. Čekáme a čekáme. Davy lidí odcházejí, davy lidí jsou stále na náměstí a davy lidí dostalo stejný nápad prohlédnout si zevnitř honosnou stavbu. Vydáváme se do boje. Držím Aničku za ruku a prodírám se davem lidí. Anička se snaží ohleduplně pustit starší lidi před sebe, ale já vím, že jakmile se zastavíme, je s námi amen. A tak ji táhnu za sebou, ona nemá kudy jít a spouští vztek, bezmoc a slzy. Jsme v chumlu. Jdeme krůček po krůčku. Jako na porážku. Naštěstí to netrvá věčně a vcházíme do do prostoru, který je tak obrovský, že se v něm dav lidí rozpouští. Bohužel z té prohlídky nemám žádnou radost. Prostory jsou překrásně zdobené, ale představa, kolik to vše stálo "odpustků" a ani Aničky nálada nejsou vůbec pozitivní. Jdeme o dům dál.

Další tip jsem dostala na "ústa pravdy" z filmu Prázdniny v Římě. Zadáváme tedy do navigace Mouth of Truth. Cestou se stavíme v restauraci, kde si dáváme polední menu. Předkrm, první chod, druhý chod a dezert za 15 euro. To zní výhodně. Ale kdo to všechno sní? Objednáváme tedy jedno menu pro obě. No, pro jednoho moc, pro dvě málo :-). Na záchod mě Áňa posílá po schodech dolů, že je tam menší fronta než nahoře. Pravda to sice není, ale cestou do podzemí vidím na zdi viset "ústa pravdy". Tak už jsem je viděla, ani bych nepotřebovala vidět originál, proběhne mi hlavou. A nakonec to tak i dopadne. Spokojili jsme se s uměleckou výzdobou v restauraci a odpustily si tak další frontu, která na nás čekala. Cestu zpět domů jsme zvolily přes Koloseum, abychom ho viděly nasvícené. Po celém dni jsme měly obě skoro vybitý mobil a tak se Anička nechala zlákat a opět dala vydělat prodejcům, tentokrát powerbanky. Každou chvilku jsem tak slyšela zajásání, že má její telefon o procento víc.

Po krátkém odpočinku na hotelu jsme se opět vydali ulovit večeři. Výběr restaurace nám tentokrát trval déle. Konečně jsme se usadily, vybraly si jídlo a čekaly. Asi jsme se ale staly neviditelnými. A tak jsme po několika desítkách minut neviditelně hladové odešly. V následující restauraci nás sice zaregistrovali, dokonce jsme si i objednali, nicméně pak nastalo opět známé dlouhé čekání. Po hodině jsme si konečně mohly pochutnat. A pochutnaly.

Shrnutí třetího dne: Když nemáš rád davy lidí, zajdi si v neděli do Vatikánu.

Poslední den, den odjezdu. Opět se budíme do příjemného slunečného rána. Balíme náš jeden společný kufřík (nechávám pár kousků oblečení u koše, abychom si zachovali správnou váhu - 9,6 kg) a když zjišťujeme cenu uskladnění, rozhodneme se ho neopouštět a vláčíme ho všude s sebou. Na snídani, na nádraží, po obchůdcích, po známých i neznámých ulicích a uličkách až do restaurace, ve které zakotvíme na poslední aperol. Hlad vůbec nemáme, ale sedíme tady tak dlouho, že se nakonec dostaví. Zůstáváme tedy na oběd a odcházíme tak, abychom stihli v 15:30 hod náš Tambus. Jízdenky kupujeme na poslední chvíli, což se nám nevyplácí, protože nejbližší odjezd můžeme zakoupit až v 16:00 hod. Pokud by to jelo načas, tak bychom to stihly, ale rády bychom rezervu a tak připlácíme euro a zkoušíme, jestli nám projdou jízdenky bez času. Prošly. A autobus je poloprázdný. A ve městě je nekonečná zácpa, takže máme takové zpoždění, jako bychom jeli opravdu o půl hodiny dýl. Uklidňuje mě, že s námi jede i jeden česky mluvící pár. 

V letištní hale spěcháme k odbavovacím přepážkám, na kterých ale není napsána cílová destinace, Češi z busu se nám ztratili, čeština není nikde slyšet a všichni čekající v naší frontě mají podezřele velké kufry. Do toho zaměstnanec letiště vykřikuje něco o Abú Zabí. Posílám Aničku zpět do haly, aby se ujistila, že stojíme u správných přepážek. Stojíme. Jsou to přepážky, které odbavují více letů naráz. Tak teď už jen musíme doufat, že náš kufřík nedoputuje do Spojených arabských emirátů. 

Při bezpečnostní kontrole Aničce pro jistotu znova projedou batoh a udělají test na drogy. Letadlo má zpoždění, naštěstí jsme se nehrnuli k odletové bráně a můžeme sedět. Teda do doby, než si slečna vedle mě sundá boty. To už se ale naštěstí fronta začne hýbat a my se pomalu suneme na naše sedačky 28A,B. Díky Říme, díky Aničko, moc jsem si to s vámi užila.

Shrnutí čtvrtého dne: Čekání, čekání, všechny smutky zahání.