Nožičky a botičky

"Končím v práci, budu si otevírat obchod s botami." Tuto větu pronesl můj bratr na rodinné oslavě. Vzal mi tím vítr z plachet. Stejný nápad jsem totiž dostala asi před měsícem i já. Jenže, jak už to u nás dvou v životě chodí, já sním, brácha koná. A tak po dlouhých přípravách, které s sebou nese začínající podnikání, máme i v našich končinách obchůdek se "zdravou obuví". Už pět let. Prodávají se tady boty, které mají jednu nevýhodu. Jsou návykové.

První krůčky

K jednomu z největších převratů v životě každého člověka patří postavení se na vlastní nohy. Nemyslím teď osamostatnění se, což je samozřejmě životní převrat veliký... Mám na mysli to fyzické postavení se na nožičky, první krůčky, na které rodiče tak netrpělivě čekají. Někteří dokonce tak netrpělivě, že využívají různých pomůcek, aby chůze u svých dětí dosáhli co nejrychleji. Nebo alespoň tabulkově včas. Nedbaje přirozeného vývoje. Ať tak anebo onak, od této posvátné chvíle nám naše nožičky začínají plně sloužit.

Nepamatuji si, co jsem na nohou nosila jako malá já. Vím ale, do čeho jsem v dobré víře, zblblá z reklam a rad odborníků, strkala nohy svým dětem. Dnes v tom mám jasno. Není potřeba věznit malé nožičky do pevné kotníčkové boty. Právě naopak. Přirozené je nechat nohy přirozeně. Ideálně naboso. A pokud to situace neumožňuje, je to v danou chvíli nekomfortní nebo dokonce nebezpečné, tak v capáčcích. Tedy u těch nejmenších.

Pohodlí především

Čím méně pohodlí našim nohou dopřáváme, o to více se hlásí o slovo. Nejde o to obligátní "táto, ty ses zul". Řeč je o různých puchýřích, otlačeninách, deformovaných prstech na nohou anebo jen prostém nepohodlí. Jak se odvděčit našim nohám za jejich službu? Pozice "nahoře" po celodenních útrapách jim určitě udělá dobře. Masáž nebo pedikúru naše nohy jistě také uvítají. Jak se o ně ale starat během každého dne? Opět platí to, co u malých dětí. Dopřát našim chodidlům být co nejvíce bosky. Relativně snadno to lze provozovat na jaře, v létě. Doma, na zahradě, v přírodě. Ve městě už je situace složitější. Pokud tedy nechcete být za úplného exota, který poskakuje po rozžhaveném asfaltu nebo se bosý brodí sněhem. Jak tedy chránit naše nohy před horkým nebo naopak velmi studeným povrchem, před nebezpečnými předměty, zkrátka, co vzít na nohy, když nechceme nebo nemůžeme chodit naboso a z capáčků jsme už vyrostli?

Věděli jste, že...

Nejvíce se chůzi naboso blíží takzvané barefoot boty (barefoot je z angličtiny bosý). Asi 70 % vjemů z chůze či běhu pochází z nervových zakončením chodidel. Čím je kontakt se zemí větší, tím je přirozenější pohyb, dozvídám se od svého bratra a majitele autorizovaného obchodu s barefootovou obuví v jednom. Z tohoto důvodu mají barefoot boty velmi slabou podrážku, která chrání chodidlo a zároveň zabezpečuje maximální kontakt se zemí. Podrážky se různí podle toho, jestli potřebujete boty pro chůzi či běh po silnici, v lese, do fitness nebo do hor.

Další rozdílností mezi klasickou a barefoot botou je nulový sklon podrážky mezi špičkou a patou boty. Jednoduše, žádný podpatek. To opět napomáhá přirozenému pohybu chodidla. Ani podporu nožní klenby u barefoot bot nenajdete. Díky tomu se noha musí spoléhat sama na sebe. Neustále pracuje a svaly jsou tak nuceny se samy posilovat. Tím se předchází riziku zranění při nevhodném šlápnutí. Navíc jako bonus získá celé vaše tělo přirozeným posilováním nožní klenby lepší držení.

Správná bota je taková, která nohu neomezuje, pokračuje brácha ve vysvětlování. V botě musí mít noha dostatek prostoru, neměla by tam být natěsno. Proto se také zákazníci často diví, že najednou potřebují větší velikost, než byli léta zvyklí. Bota by měla v přední části kopírovat tvar chodidla, aby se mohly prsty pohodlně rozprostřít a pracovat jako u bosého chodidla. Takže žádné boty do špičky. Copak naše chodidla nám narostla špičatá? Zní to logicky, přesto většina populace o výběru obuvi takto neuvažuje.

Moje zkušenost

Začalo to pořízením jedněch "bosých" tenisek. Nejprve jsem je využívala jen na procházky a běhání do lesa. Moje nohy v nich byly jako v bavlnce. Tedy, vlastně nevím, jaký pocit je být jako v bavlnce. Můj pocit byla lehkost, jako bych na nohou nic neměla. Nikde nic netlačilo. Nové boty mě učily vědomě našlapovat. Cítila jsem každý kamínek, který zdarma masíroval moje chodidla.

Po krátké době začaly tyto jedny boty nahrazovat většinu z těch, které jsem běžně nosila do zaměstnání. Nešlo to jinak. Tak jdu do školy v teniskách. No a co? Alespoň se moje nohy necítí jako ve vězení... Velmi rychle se stávaly klasické boty jen okrasou mého botníku. Postupně začaly barefooty vytlačovat většinu mé staré obuvi, kterou jsem darovala jiným nebožákům. K původním teniskám přibyly balerínky, otevřené botky na léto, kotníčkové boty i pohorky.

A dnes? Vedle barefootů mi zbyly jedny boty s podpatkem a zúženou špičkou pro případ, že bych měla chuť být za dámičku. Jednou za čas je provětrám. To si pak říkám, jestli mi ta frajeřinka zakončená otlačeninami a puchýři stála za to. Jenom přece, moje chodidla, už jsou zvyklá žít si po svém. Svobodně. V prostoru. Na barefoot boty nedám dopustit. Co já? Ale moje nohy!

Závěrem

Nohy jsou naše opora. Stabilita. Uzemnění. Spojení s matkou zemí. Bohužel také často opomíjená část těla. Ale vstali byste bez nich ráno pravou z postele? Došli byste si bez nich na rande? Rozběhli byste se po lese? Dali byste si nohu za hlavu?

Ten, kdo z jakéhokoliv důvodu o část nohy, nohu celou nebo obě nohy přišel, ten, kdo má nohy nepohyblivé a svůj život tráví na vozíku, by mohl potvrdit, jaký luxus je mít zdravé nohy. A my, co máme to štěstí a zdravé nohy vlastníme, si jich často dostatečně nevážíme. Celé dny je mačkáme v neforemné obuvi. Jen pro to, že to módní trendy diktují. Co na tom, že se to našim nohám vůbec nelíbí... Je to na vás. Máte své nohy ve svých rukách.