Novoroční cesta na Tenerife

Je za minutu dvanáct. Potřebujeme někam vypadnout. Termín máme jasně daný, a tak cíl vybíráme podle toho, kam jsou cenově přijatelné letenky. Vyhrává to největší a nejlidnatější ze sedmi obydlených Kanárských ostrovů – Tenerife. Odlet na Nový rok. To jsem ještě nikdy nevyzkoušela – jet v zimě do tepla. A taky pár dní před odletem to ještě vypadalo, že to ani nevyzkouším. Nakonec se to ale všechno poskládalo tak, že jsme si tenhle výlet nenechali vzít, zabezpečili doma vše, co bylo potřebné, přesně na gram jsme se sbalili do příručního zavazadla, které jsme měli k dispozici, a první čtvrtek v roce 2026 nasedli spolu s Michalem Davidem a Janou Paulovou do letadla směr jihozápad.

Předpověď počasí, kterou jsme dopředu sledovali v Čechách, k nám nebyla příliš milosrdná, realita po příletu na letiště Tenerife South však byla ještě o kousíček horší. Zimní bundu z Čech, šálu i čepici jsem ráda nechala na sobě, přestože teploměr ukazoval přibližně 18 °C – obloha byla zatažená, fičelo to o sto šest a po příjezdu kyvadlovou dopravou do půjčovny aut se k tomu ještě spustil déšť. Vystáli jsme si nemalou frontu, než nám předali klíčky od našeho novýho kámoše, který nás měl vozit po ostrově. Paní z půjčovny ClickRent byla očividně nemocná nebo unavená po silvestrovském veselí. I přes první nesympatie nám ale nakonec sympatická byla. Po opakovaném pohledu na nás, který doprovázela výměna klíčků od aut, nám finálně podala ty, které jsme si přáli. Patřily totiž k červenému Fiatu 500 se stahovací střechou.

Kufry do kufru a hurá na severozápad na naše první ze dvou ubytek. Když jsme vybírali ubytování, rozhodli jsme se rozdělit pobyt na dvě části: první na severu a druhý na jihu, kde to budeme mít poslední den kousek na letiště. Naladili jsme místní rádio, zahodili všechny starosti a vydali se do města Puerto de la Cruz. Díky divoké obloze plné mraků byl vidět krásně zbarvený západ slunce, a také vrcholek zasněžené sopky Teide, která naposledy vybuchla v roce 1909 a nyní je označována jako spící.

Chvíli jsme kolem našeho hotelu Fergus kroužili, než jsme našli místečko na zaparkování. Po příchodu do pokoje jsem pocítila mírné zklamání. Pokoj nevypadal na čtyřhvězdu, byla v něm cítit dezinfekce a na podlaze něco nepříjemně lepilo. To jsem ale ještě netušila, že to není jediná nevýhoda. Tou byly papírové stěny. Po pozdní večeři, na které byl široký výběr jídla a součástí byli i čepované soft drinky, pivo, víno a sangrie, jsme se unavení svalili do postele. Na polštáři se nedalo ležet, z vedlejšího pokoje zněl Titanic v němčině, z vedlejší hlavní silnice motory a troubení a po celém hotelu bouchání dveří, neb dveře nešly zavřít klikou. Navíc jsem měla pocit, že se se mnou divně houpe postel. Nejdřív jsem to přisuzovala té jedné sangrii. Když ale totéž pocítil i Michal a my jsme si pak zjistili, že jsme v seizmicky aktivní oblasti, nikdo mi nevyvrátí, že šlo o slabé zemětřesení. Když se mi po delší době podařilo usnout, vzbudili mě druzí sousedi, kteří si to přímo za našimi hlavami začali rozdávat. Tak jsme jim to aspoň druhej den vrátili. :)

Na pátek měl Michal připravený program. Po snídani jsem si vyzkoušela všechny outfity, které jsem měla s sebou, protože jsem se nemohla rozhodnout, do čeho mám v tomto proměnlivém počasí svoje tělo obléct. Nakonec jsem pro jistotu přihodila pár kousků ještě do batohu. Vyrazili jsme na jezírka, nejprve tedy opačným směrem. Michal si byl jistý, že z města vyjel dobře, ukazatele si ale myslely něco jiného. Nakonec jsme tedy k jezírkům dojeli, nicméně na koupání nedošlo, protože cesta byla zřejmě kvůli počasí uzavřená. Vlastně mě to ani nelákalo. Na jezírka jsme tedy jen mrkli, cvakli fotku a vyrazili dál.

Dalším cílem byl Sendeero de los Sentidos, neboli Stezka smyslů. Na tu jsem se moc těšila a nebyla jsem zjevně jediná. Zaparkovat na této atrakci nám dalo pořádně zabrat. Parkoviště k tomu určené bylo plné a uzavřené policií, o kus dál stály auta "všude", dvakrát jsme to tam celé obkroužili, ale nakonec se na nás usmálo štěstí – jedno auto právě opouštělo parkoviště a my hned vyslali k místní policii pantomimou prosbu, abychom mohli vjet. Navlíkla jsem na sebe všechno, co jsem s sebou měla, a vyrazili jsme do starého místního lesa. Mé představy a očekávání byly liché. Ne, že by to tu nebylo hezké – bylo, ale mraky turistů (včetně nás) tady to kouzelné místo trochu degradovaly. Navíc Michalova bolavá noha nebyla plně uzpůsobená na nějaký delší výšlap, a tak jsme si prošli krátký okruh prudce z kopce a zase do kopce, abychom po necelé půlhodince vylezli zpátky na parkovišti. A to už se k větru přidal i déšť.

Nasedli jsme do auta a začali hledat místo, kde bychom si mohli dát něco k jídlu. Po minutí několika plných restaurací jsme otevřenými vraty zajeli přímo k venkovnímu posezení nad oceánem. Později jsme zjistili, že to byl soukromý pozemek a ne parkoviště restaurace, ale to už nám bylo celkem jedno. Hlavně že nám tady dali něco k jídlu. Sezení bylo z jedné strany kryté, z druhé k nám ale místy zaháněl déšť. Číšník byl velmi milý a zkoušel na nás i pár českých slovíček. Po předkrmu, ke kterému jsme dostali bagetu s tradičními omáčkami mojo rojo a mojo verde, a po výborné rybě s místními brambory (malé kulaté brambory vařené ve šlupce) mi nabídl místní kávu zvanou Barraquito. Rozhodla jsem se ochutnat vše místní, co mi kdo nabídne, a díky tomu jsem si pochutnala na sladké vrstvené kávě, kde se na dně převalovalo kondenzované mléko, zalité espressem a vanilkovým likérem, doplněné mléčnou pěnou a ozdobené skořicí a citrónovou kůrou. Byla to sladká tečka, díky které už jsem nepotřebovala žádný dezert.

Z pozdního oběda jsme zamířili zpět na naši základnu. Vzali jsme to přes město, kde jsme třikrát objeli centrum a nakonec zaparkovali v útrobách obchodního domu. Prošli jsme promenádu ověšenou vánoční výzdobou, která byla všudypřítomná. Působilo to zvláštně. Světýlka, soby, dárečky, betlémy, vánoční stromečky a … 20 °C nad nulou, palmy a oceán. Prostě pro nás, co mají Vánoce spojené se zimou a ideálně sněhem – divný.

Sobotní ráno a s ním slunce. Pláže jsou kvůli silnému větru zavřené, koketujeme tedy s myšlenkou plácnout sebou k hotelovému bazénu. Z balkónu pozoruju, jak se lehátka zaplňují, uvnitř mě se to pere a nakonec bazén vítězí nad výletem. Následující dvě hodiny si za toto rozhodnutí děkuji. Bazén je vysokým hotelem a okolní zdí chráněný od větru, sluníčko to do nás pere a u baru si objednáváme Sex on the Beach. Ač jsem záměrně nechtěla pouze odpočinkovou dovolenou s válením se na lehátku, teď si tuto chvíli užívám plnými smysly. S vědomím, že kdykoliv můžou přijít mraky, se plně oddávám přítomnému okamžiku. Dovolená! Dovolili jsme si to! Je 3. ledna a já se válím v plavkách na slunci. Přestože to není pro náš organismus přirozené takto střídat teploty a vzdálenosti, moje tělo a duše to teď vidí jasně. Tohle bylo potřeba.

Na odpoledne jsme si naplánovali výlet "jen tak" podél západního pobřeží. Zaparkovali jsme v městečku Icod de los Vinos a šli se podívat na jeden ze symbolů Tenerife – nejstarší strom, dračinec El Drago Milenario. Cestou jsme narazili na banánovou farmu, kam jsme zavítali a následně obdivovali banánovníky i stará auta. Mimochodem, po ostrově jezdí spousta zachovalých mladších veteránů. Každou chvíli slyším od Michala: "Hele, to je… To u nás nevidíš… a když, tak ne v takovém skvělém stavu… To je tím, jak tady nesolí silnice… Ty jo, to je nádhera… Lásko, vyfoť mi tamto auto…"

Následovala zastávka v městečku Garachico, kde jsme si s sebou koupili kávu a pivo, sedli si na útes a spokojeně pozorovali oceánský příboj.

Od snídaně jsme vydrželi nejíst až do večeře, a o to víc jsme se na ni pak těšili. Jo, ono těšení se je důležitá věc. Je fajn si někdy něco záměrně odepřít, počkat si na to… A tak jsem si s chutí dala polévku, předkrm, dvě hlavní jídla i dezert. Abychom těm našim nacpaným břichům trochu ulevili, vydali jsme se do města, kde jsme nutně potřebovali koupit mýdlo. Ne, že by na hotelu nebylo, ale včera jsme koupili tři sopečná mýdla, která prý skvěle čistí smíšenou pleť, a pak jsme zjistili, že by to byl fajn dárek pro naše čtyři puberťáky. Nutně jsme proto potřebovali sehnat mýdlo čtvrté – a podařilo se.

Předchozí den jsme ve stejném obchůdku dětem koupili přívěsky – roztomilé medvídky. Pro kluky byla volba jasná: medvídek s bordovým tričkem a nápisem "special son". U Aničky jsem ale váhala – měla jsem na výběr medvídka se stejným nápisem, ale méně výrazným tričkem, nebo stejně bordového medvídka s nápisem "grand daughter". Michal, náš lingvista, rozhodl, že bordový a "velká dcera" je jasná volba. Až na hotelu mi to nedalo, sáhla jsem po překladači a přesvědčila se, že dárek, který jsem plánovala pro svou dceru, byl vlastně určen pro budoucí vnučku. No jo, takhle dopředu já myslím! Nebo spíš… takhle blbá je moje angličtina. :)

Neděle je dnem přesunu na druhé ubytování. Při poslední hotelové snídani si (opět) vylepšuji své jazykové dovednosti. Poprvé na kávovém automatu nezmáčknu tlačítko označené sympatickým velkým písmem decaf a zjišťuju, že to kafe tady není zas tak strašný. A pak mi to dochází - decaf není káva pro vyvolené, ale pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí kofein. A mezi ně rozhodně nepatřím. Záhada ranní černé vody je vyřešena. Škoda, že až teď.

Vzhledem k velikosti (malosti) celého ostrova máme před příjezdem do další ubytovací destinace spoustu času. Ten využíváme k projížďce Národním parkem Parque Nacional del Teide až k úpatí sopky a zároveň nejvyššímu vrcholu Kanárských ostrovů Pico del Teide sahající do nadmořské výšky 3715 m. Každý den na její vrcholek upíráme svůj zrak. A teď ji uvidíme zblízka. Stoupáme serpentinami hustou mlhou a deštěm. Po delší době vyjíždíme nad mraky a před námi se rozevírají lávová pole, nad námi azuro a slunce. Jaká to nádhera! Lanovka na vrchol sopky je z důvodu silného větru mimo provoz, ale to nám nevadí, neb tato panoramata kolem nás jsou dostačujícím zážitkem.

Cestou zpět hledáme odbočku na Paisaje Lunar, neboli měsíční krajinu. Jednou se musíme vrátit poměrně dlouhý kus cesty a vjíždíme do zákazu vjezdu, kde zastavujeme. Když kolem nás prosviští dvě auta, Michal jde zákaz zkontrolovat a hlásí, že platí jen v určitém období, kdy se odstřelují mufloni, a dál pokračujeme prašnou cestou. Nevěřím mu ani slovo, ale jde o jeho řidičák a jeho případnou pokutu.

Po několika kilometrech přijíždíme do cíle. Tedy na parkoviště. Dál už musíme po svých. Jdeme několik dlouhých minut a měsíční krajina se nám stále vzdaluje. Vyšlapaná pěšinka náhle končí. Zkoušíme pokračovat dál divokým lesem, ale po chvíli to vzdáváme. I cesta ale může být cíl. Měsíční krajinu jsme nenašli, zato jsme si užili naprostého ticha – nikde ani živáčka, ani ptáčka. Což je teda divný.

Dál už frčíme do města Arona, kde hladoví zapadneme do místní pizzerie. Michal si objednává pivo, já po krátkém váhání kafe, nakonec taky pivo, a společně jednu pizzu napůl. Zatímco Michal už se svlažuje zlatavým mokem, já stále čekám na svou objednávku. "Doufám, že mi to kafe nepřinesou s tou pizzou…" pomyslím si. Jako kdybych slyšela džina: "Tvé přání je mi rozkazem." A zatímco číšník pokládá na stůl šálek s kávou a sklenici piva, za ním už si to štráduje servírka s naší sýrovou pizzou. Musím se rozhodnout. Studená pizza, nebo studené kafe? Ani jedno nechceš...

Poté, co jsme dostali klíče od našeho apartmá v hotelu Ona Alborada, vyrazili jsme do blízkého supermarketu, kde jsme si na večer koupili sýry, bagetu, olivy a brambůrky (ano, přiznávám se dobrovolně – jsem na dovolené, takže brambůrky byly hned dvoje). Víno jsme si přivezli z Puerta de la Cruz, kde jsme ho neotevřeli, protože jsme nikde neobjevili vývrtku. Ve zdejším apartmánu na nás čekala hned v prvním šuplíku. A tak si po večerní prohlídce města, s dechberoucím výhledem na západ slunce, užíváme příjemný večer na terásce pod hvězdami, za šumění oceánu, který k nám doléhá.

V pondělí po snídani jdeme vyzkoušet bazén s mořskou vodou. Je umístěn v blízkosti oceánu tak, že když přijde velká vlna, voda se dostane přímo do bazénu – čehož jsme díky velkým vlnám svědky.

Odpoledne vyrážíme prozkoumat okolí a končíme na pláži s černým pískem pod červenou skálou Montaña Roja. Je to tady ráj obytných dodávek a bydlíků. Čeká nás první (a poslední) koupání v oceánu. Deka, která nám v kufru přidala spoustu gramů navíc, samozřejmě zůstala na pokoji, a tak do černého písku pokládáme naše dva rychleschnoucí ručníky. Vlny jsou obří. Nikde žádné bojky – tady se člověk v oceánu může krásně ztratit. Svlažíme svá těla a jdeme se na chvíli ohřát na ručníky. Nad oceánem je azuro, nad vnitrozemím husté mraky. Po chvíli někdo proniká do mého mikrospánku: "Vstávej, dělej…" To už Michal balí věci, voda se blíží k našemu stanovišti a já si zmateně jednou rukou neohrabaně zakrývám nahá prsa a druhou přemisťuju naše zatím naštěstí suché věci. Ulehám zpět na ručník a Michal dává druhý pokus v oceánu. Poté, co ho vlna omlátí o dno, usuzujeme, že jsme se vykoupali dostatečně.

Přejíždíme do vedlejšího městečka, kde si dáváme k obědu zmrzku. Další zastávkou je město duchů – Sanatorio de Abona, které zde vyrostlo v roce 1943 a mělo sloužit jako karanténní kolonie pro nemocné leprou. Než ho však stačili dokončit a pacienty izolovat, byl nalezen lék. Vítr je urputnej, jako by chtěl rozfoukat všechnu tíseň, která tady na mě z tohoto místa vhodného pro milovníky urbexu padá.

Cestu zpět na hotel zvolil Michal (dodnes nevím, jestli záměrně nebo omylem) po úzkých serpentinách. Všude kolem pusto, jen větrné elektrárny. Každou chvilku jsem se modlila, abychom nepotkali v protisměru auto. Bohužel mé snažení nestačilo, a tak jsme v jednu chvíli museli sklopit zpětná zrcátka, abychom se protijedoucímu autu vyhnuli. Naštěstí mám vedle sebe zkušeného řidiče, a tak už večer sedíme společně v hotelové restauraci na večeři, kterou jsme si pro dnešní večer připlatili, a s láskou vzpomínáme na výběr jídla i pití tam na severu.

Před námi je poslední den. Včera večer mi proletělo hlavou, že by mi ty čtyři dny stačily a klidně bych už dnes letěla domů. Ale když už jsme tady, je potřeba si to užít. Teplota vzduchu na koupání není, a tak nás fiátek bere do Acantilado de Los Gigantes. Parkujeme v přístavu a procházíme kolem stánku nabízejícího výlet lodí za delfíny. Čas máme, daný program ne, tak kupujeme rovnou tři hodiny plavby i s obědem za 40 euro.

A nelitujeme. Adrenalin v té plavbě po velkých vlnách je asi podobný, jako by byl v největším místním aquaparku Siam Park. I ty delfíny jsme viděli. Dokonce celou delfíní rodinku. Příroda je fakt zázrak. Když jsme se dostatečně pokochali, vydali jsme se kolem sídelního útvaru Los Gigantes, kde následovala zastávka na oběd. Na talíři paella, kuře, pivo, banán, vedle mě Michal, přede mnou gigantické skály, za mnou nekonečný oceán, nade mnou hejna mořských ptáků, v srdci vděčnost za moji rodinu, klid, pokora a radost. Co víc si přát.

Náš novoroční trip jsme zakončili mořskými plody v Casa Mary – jedné ze tří restaurací, kterou nám doporučila při příjezdu paní recepční a kterou jedinou z těch tří doporučených znal Google.

Středa 7. ledna 2026

Den odletu. Loučíme se s naším autíčkem i celým ostrovem. Všechno jde naštěstí jak po másle, takže jsme na letišti s předstihem a ještě hodinu si užíváme sluníčko na místní lavičce. Pak už nás čeká jen letištní kontrola, kde si musíme zout i boty, ale váhu našich kufrů, které jsme opět balili s přesností na gramy, tentokrát nikdo neřeší.

V letadle k nám přisedá sympatický mladík, od pohledu nezávislý surfař a cestovatel. Záhy zjišťujeme, že je to otec od rodiny, věkově od nás ne až tak vzdálený, právník a povoláním insolvenční správce. Lidi někdy prostě neodhadneš. Během pětihodinového letu dočítám knihu Manželství od Patrika Hartla, kterou mi přinesl Ježíšek, a těším se, až přistaneme tam, kde je o hodinu více a o 30 °C méně.