Neplakej

Maturitní ples mojí milované princezny. U jednoho stolu naše rodina a její táta s manželkou a její dcerou. Celým večerem se táhne téma oblíbeného filmu Mamma Mia. Sólo s rodiči. Ona a on. Budoucí maturanti vybrali k této příležitosti píseň Slipping through my fingers. Moji nejoblíbenější píseň z tohoto filmu, kterou mám spojenou právě s Aničkou. S Aničkou, která teď na tuhle skladbu radostně tančí se svým tátou.

Dívám se na ně. Vidím je ale rozmazaně. Ne, že bych to přehnala u baru, ale z očí se mi hrne jedna slza za druhou. Dokonalý make-up přestává být dokonalým, ale to je mi teď úplně jedno. Myšlenkami jsem v minulosti. Hlavou mi běží celý život týhle holčičky a prolínají se ve mně pocity smutku, radosti a vděčnosti. 

Smutku z toho, že ten pán s novými brýlemi, se kterým právě tančí, opustil ji i mě. Smutku, že tu pro ni nebyl, když ho potřebovala. Radost z toho, že se s tím pánem, se kterým právě s širokým úsměvem dělá taneční otočku, v dospělosti našli. Alespoň se to tak zdá. Moc jí (jim) to přeju. Nejvíc se ale o slovo hlásí vděčnost. Vděčnost za tuhle úžasnou, krásnou, usměvavou, prudce inteligentní, empatickou a milující bytost. Myslím tím samozřejmě dceru, ne jejího otce (i když ten je taky prudce inteligentní a na jejím zrození má nezanedbatelný podíl...). Vděčnost za každou chvíli, kdy jí mohu být nablízku.

Slzy tečou, chvíli přemýšlím, jestli by nebylo lepší odejít, ale zůstávám. Ve své zranitelnosti si užívám pohled na ten taneční pár přede mnou a v duchu děkuju za podporu muži za mnou, který mě hladí po zádech a já z jeho dotyků čtu: "Vím, že je to pro tebe těžký, ale já jsem tady s tebou". Pocítím další nával vděčnosti, tentokrát za tohoto muže, který by byl v Mamma Mia jedním ze tří "tatínků". Nechávám volný průběh svým emocím, volný průtok svým slzám a prosím své srdce, aby se popasovalo s tou bolestí a láskou.

PS: Často od našich blízkých slyšíme konejšivá slova "neplakej", když se nám valí slzy z očí. Myslí to dobře. Chtějí nám pomoct. Chtějí nás uklidnit. Chtějí projevit lítost. Nicméně já už svým blízkým raději říkám: "Vyplač se, pusť to ze sebe ven, uleví se ti." Emoce procházejí naším tělem a je dobré najít si svůj ventil, jak se s nimi popasovat. Ne, není to ostuda. Možná to není výhodný, ani okouzlující, dokonce ani sexy. Ale je to úlevný a ozdravný. Nebo?