Na tý louce zelený

Na tý louce zelený, pasou se tam jeleni, pase je tam mysliveček v kamizolce zelený, zelený,
pase je tam mysliveček v kamizolce zelený.
Počkej na mě, má milá, zastřelím ti jelena, aby se ti zalíbila kamizolka zelená, zelená, aby se ti zalíbila kamizolka zelená.

Tohle je písnička, kterou jsem naposledy slyšela v pátek 20. února 2026 od svého dědy, když jsem od něj odcházela z pokoje v domově pro seniory, kde v poslední době bydlel se svou přítelkyní, protože vzhledem k jeho zdravotnímu stavu už nebylo možné se o něj doma postarat.Ten den jsem za ním jela neplánovaně. Původně jsem měla v diáři setkání scuku podnikatelek, ale protože mi předešlý den mami volala, že to s dědou nevypadá dobře, změnila jsem plány a vyrazila jsem. Michal jel se mnou jako podpora. I přesto, že děda má ve svých skoro devadesáti letech tuhý kořínek a "umíral" nám už několikrát. Tentokrát to ale bylo jiný.

Dědu sužovala horečka, měl mokrý pyžamo i povlečení. Zašla jsem za personálem, který všechno převlékl, a pak už jsem tam s dědou jenom byla, hladila ho po tváři a měnila obklad na čele. Občas jsme ještě prohodili nějaké slovo, ale povětšinu času jsme jen mlčeli. Já se dívala do jeho modrých očí – on, už delší dobu nevidomý, viděl bůhvíco. Po víc než hodině jsem chtěla odejít, ale nešlo se mi rozloučit. Vždycky jsem mu řekla: "Dědo, tak já už jdu a zase přijdu" a k tomu mu dala pusu na tvář. Něco mě tam ale pořád drželo. Tuhle větu a pusu jsem zopakovala asi pětkrát. Vnitřně jsem cítila, že se loučím naposledy. Když už jsem se konečně odhodlala opravdu odejít, začal zpívat.

On rád a hezky zpíval. Tedy až ty poslední roky. Když si ho pamatuju jako malá, nikdy jsem ho zpívat neslyšela. Zeptala jsem se ho, proč nezpíval dřív doma, a odpovědí bylo, že na to nebyl čas, že byla jiná práce a starosti. A já si říkám, jaká je to škoda. Že si doma kvůli práci a starostem moc nezpíváme. Přitom já, když slyším doma někoho, jak si popěvuje, vždy mi to zvedne náladu.

Pokud tohle teď čteš, zazpívej si. Na počest mého dědy. Na počest svého hlasu a života. Že můžeš. Protože ono to jednou nepůjde.

Děda byl částečně Němec a zažil válku. Často nám vyprávěl, jak za války pašoval cukr a jak to měl v české škole těžký. Postavil tři domy, včetně toho, ve kterém jsem vyrůstala (my bydleli dole, babička s dědou nahoře). Měla jsem dědu pořád doma, ale velká blízkost mezi námi nevznikla. Možná proto, že měl tři dcery a blíž měl k mému bráchovi jakožto prvnímu vnoučeti – a ještě klukovi (anebo to bylo jen proto, že jsem mu jednou omylem skočila do čerstvě napečených koláčů :). Pak měl taky blízko k mojí sestřenici, která nevyrůstala se svým tátou, tak ho tak trochu suploval . V dětství jsem to vnímala jako nespravedlnost, ale teď mám pro to velký pochopení. Vlastně jsme si začali být blízcí až tehdy, když byl nemohoucí. Když jsme spolu byli párkrát sami. Tehdy jsme si vzájemně řekli, že se máme rádi. 

Proč to nešlo dřív? Proč se čeká až na sklonek života?

Pokud někoho máte rádi, řekněte mu to. Protože každý z nás potřebuje slyšet, že na nás záleží. Že nás má někdo rád.

Poslední dny jsme dědův odchod už očekávali. On sám si ho přál. To už nebyl život k žití. Ale stejně – když to přijde, nikdy na to vlastně nejsi připravený. Proto tohle píšu. Je to moje terapie. Protože mi je teď moc smutno. Je mi líto mojí mamky, která tím přišla o druhého rodiče. A zároveň si uvědomuju, jak je čas neúprosný a jak všechno rychle letí. Probouzí se ve mně malá Lenička a vzpomínky na dětství. Cítím úlevu, že děda zemřel v klidu, a zároveň velký smutek. Smrt už prostě taková je.

Tak žijte naplno, dokud jste živí. A roňte slzy, pokud přijdou.

PS: Ten den, kdy jsem dědu viděla naposledy, jsem na setkání scuku podnikatelek nakonec jela, i když jsem dorazila pozdě. Michal mě tam odvezl rovnou (nevyšňořenou), abych přišla na jiné myšlenky. Díky za to.

PPS: Do poslední chvíle se o dědu starala celá rodina, nicméně ze všech nejvíc můj táta. Když byl děda ještě doma, chodil za ním třikrát denně, nosil jídlo, krmil ho, podával léky, pečoval o jeho hygienu, dělal mu společnost a trpělivě poslouchal stále dokola stejné historky. A s pravidelnými návštěvami pokračoval i v domově pro seniory a v posledních dnech v nemocnici. Má za to můj obrovský obdiv.

PPPS: Dnes jsem se vzbudila ve tři ráno a nemohla už usnout. Přesunula jsem se do obýváku, zapálila svíčku, jen tak jsem se toulala myšlenkami, povídala si s AI (ve tři ráno je to prostě jedinej parťák) a četla si až do šesti, kdy jsem se na chvíli vrátila do postele. V devět mi mamka zavolala, že děda v šest zemřel.