Možná přij(e)de i...
"Co kdybychom ve mlejně uspořádali koncert Marie Tilšarové?"
Napadlo mě to jednoho březnového dne cestou kamsi a myšlenku jsem hned vyslovila nahlas. Michal souhlasil, a tak jsem začala kout železo, dokud bylo žhavé, a napsala jsem Marušce. Ne že bychom se nějak znaly. Tedy – já ji znala z cédéček, Facebooku a fesťáku. Ona o mé existenci a našem mlejně neměla ani páru. I tak naši nabídku uspořádat koncert v mlýnské zahradě hned přijala. Domluvily jsme podrobnosti a v mojí hlavě začal šrumec…
"Jak to co nejlépe zpropagovat? Co když ale přijde moc lidí? Nebo naopak nikdo? Co jim dáme k jídlu? Není blbý, že nemáme pódium? Jak to tam celé uspořádáme? Budeme mít nějaké občerstvení? A co když bude zima a bude pršet???"
Tyto a jim podobné myšlenky mě opakovaně přepadávaly. Je to náš první koncert, který organizujeme, a v mém DNA je zabudovaný pojem dokonalost. Častým vetřelcem byla myšlenka: měli jsme se na to vykašlat, tohle za to nestojí. V těch nejtemnějších chvílích jsem se uklidňovala svou oblíbenou hláškou z filmu Philadelphia: Každý problém má své řešení.
A tak jsme vytiskli a rozvozili letáky, udělali příspěvek na sítě, a krok za krokem jsem se smiřovala s tím, že přijde přesně tolik lidí, kolik má. S cateringem mi pomohly moje skvělé děti, ujistila jsem se, že pro kapelu je hraní v trávě v pohodě (jak jsem se později dozvěděla, úplně ideální to není :)). Improvizované pódium a rozmístění sedadel jsme vymysleli až v den akce, občerstvení jsme sfoukli jedním nákupem v Makru a na případné nepříznivé počasí jsme se vybavili půjčením dvou párty stanů.
Původně byl koncert naplánován na sobotu 21. července, ale jednoho krásného dne mi zavolala Maruščina asistentka, že termín koliduje s jiným vystoupením. No bezva, to nám ještě chybělo. Dostali jsem na výběr – koncert zrušit, nebo posunout na neděli. S těžkým srdcem a nadějí, že to tak má být, jsme se domluvily na neděli.
A tak je tady. Neděle 22. července 2025.
Budíme se do krásného letního dne, obloha azurová, předpověď hlásí třicítky (stany nebudou chránit před deštěm, ale před sluncem). Zatímco ostatní tráví den u vody, my finišujeme s přípravami ve mlejně. Koncert začíná v pět, bránu do zahrady budeme otevírat v 16:16 hod. V půl čtvrté přijíždí Maruška se svým synem, mužem Pavlem a Krysákem Martinem Peničem. Těší mě, že se můžeme pozdravit naživo. Vlastně to je takové malé splněné přání...
A zanedlouho… přichází žena v černých šatech, širokým úsměvem a já mám pocit, že ji znám. Veronika Hurdová? Vážně? Je to ona. Jede se synem Jankem z knižního veletrhu v Mariánských Lázních, porouchalo se jí auto, a tak je tady. Chvíli tomu nemůžu uvěřit, protože Veronika je moje oblíbená spisovatelka – a potkat se s ní osobně bych označila za další malé splněné přání. A teď to mám tady. Dvě v jednom. A já je mohu obě mé oblíbenkyně u nás přivítat a pohostit. Mám opravdu velkou radost. Cítím, že mě vesmír odměnil za ty stresíky, které s koncertem byly spojené. To prostě nevymyslíš!
A samotný koncert? Jedním slovem – parádní.
Marie Tilšarová a Kdo jsme my byli skvělí, hýřili humorem, a jako bonus bylo do koncertu zakomponované i autorské čtení od Veroniky – když už je tady. ;)
Všichni jsme si užili krásný večer a já vím, že jsme se na to neměli vykašlat. Že tahle atmosféra za to fakt stojí. A tak už přemýšlíme, co podnikneme příště...
P. S. Aby koncert mohl proběhnout podle mých představ, bylo ještě potřeba doladit kadibudky – moje oblíbené místo. Tak moc jsem Michala otravovala, až se do nich pustil. A během koncertu se staly několikrát středem pozornosti. :)
FOTO: Marie Krutinová