Москва

30.06.2019

Začínají prázdniny. Zatímco většina lidí míří do Chorvatska, Egypta, na Bali nebo kamkoliv, kde je moře nebo alespoň nějaká voda, moje cílová destinace je Moskva. Ano, jedu se schladit do Ruska. Vybírám si tak svůj vánoční dárek, kterým bylo libovolné evropské město.

Odlet

Letíme z Karlových Varů a zdá se, že jsme tady jediní Češi. Ruština je slyšet všude. Paní u odbavovací přepážky posílá pasažéry před námi kamsi a ty se po chvíli vracejí a předbíhají. Nemají v pořádku zavazadla - každý kufr se musí platit zvlášťa příruční zavazadlo do letadla musí mít takové rozměry, aby se vešlo do "měřící bedýnky". A tak tam Ruska cpe svou obr tašku, lázeňské oplatky a nejde to a nejde. "Mně se líbí, jak jsou vždycky nasraní", informuje zaměstnankyně letiště svoji kolegyni. To už jsme na řadě. "Zdravstvujtě." Odpovídáme: "Dobrý den." Paní za přepážkou se zhrozí, že jsme Češi a její poznámce jsme rozuměli. Zčervená a omlouvá se. Nám je to jedno, společně se tomu zasmějeme. Pak nás ještě pochválí, že jsme první, kdo pochopili, co mají před odletem udělat, odevzdáváme kufry a čekáme na náš Boeing 737-400.

Škodovka

Zatímco do letadla jsem nastupovala v letních šatičkách, v letadle přioblékám elasťáky a přes sebe přehazuji šátek. Při výstupu na moskevskou zem už mám na sobě i bundu. Prší. Máme jet rychlovlakem a metrem, je večer a já se po vzpomínce na noční cestování v New Yorku už těším, až budu odpočívat na hotelu. Je tu ale překvapení. Přede mnou stojí muž a natahuje ke mně ruku. Podávám mu tu svoji, stisknu, usměju se. Rychle mi ruku pouští. Nechtěl ruku. Chtěl můj "čemadan". Nabízí, že mi pomůže s kufrem. Je to "náš" taxikář, který byl dopředu bez mého vědomí domluven. Nasedáme do Škody Octavia a já si lebedím. Z okna auta pozoruji periferii Moskvy a za cca půl hodinky i centrum.  

Ruská čtyřhvězda

Chlapec sedící na recepci komunikuje pouze rusky. Když v jednu chvíli ruská konverzace vázne a my přecházíme do angličtiny, mladík chce vytáhnout google translator. Nakonec potřebné vyřídíme a stoupáme do třetího patra. Druhé překvapení. Okopané dveře, špinavé stěny i povlečení. Tam kde měla být vana je vanička, tam kde měl být minibar je stará prázdná lednička...

Po deci a půl vína v místní restauraci, za kterou bych doma měla celou sedmičku, odcházíme spát. Něco hučí. Zdá se, že ve vedlejším pokoji se sprchují. Hukot nepřestává. Po nějaké době už mi dochází trpělivost. Vytahujeme náš minibar ze zásuvky a ... je ticho.

Ruské čtyři hvězdičky tohoto hotelu odpovídají tak dvěma českým. Jak kvalitou, tak službami. Druhý den nám pokojská trochu uklidí, třetí přehodí peřinu přes postel a čtvrtý den náš pokoj pro jistotu nenavštíví vůbec. Ale zase - koupelna je vyhřívaná, a to jak zespoda, tak ze strany. A to je i v létě příjemné (pokud se vám tedy nerozšíří koupelnové teplo do celého pokoje, ze kterého je pak skleník). 

Dežurnaja

V ceně ubytování máme snídani. Poslední sousto jídla jsem do sebe nasoukala ještě v Čechách a tak se hladová těším na snídani. Ta probíhá v salónku, kde jsou čtyři stolečky. Usedáme k jednomu z nich. Snažím se přehlížet špinavý ubrus, ale nejde mi to. Ten flek vypadá, jako když někomu něco vypadlo z nosu. Zvedá se mi žaludek a tak si přesedáme ke stolku vedlejšímu. To ještě netuším, že máme štěstí a je kam si přesednout. O dva dny později už kapacita nestačí.

Přichází typická Ruska a nabízí "blinčiky" s tvarohem nebo masem a kaši. V tu chvíli to ovšem nevím, protože rusky nerozumím. Když vidí můj výraz, volá si na pomoc kolegu a společně se lámanou angličtinou domlouváme na vajíčkách a palačinkách. Objednávám si kafe, přestože jsem upozorněna, že stroj nefunguje a tak je k dispozici pouze káva rozpustná. Dežurnaja, jak jsme si osobu nosící snídani pojmenovali, přinesla naši objednávku a vrazila mi příbory do ruky. Když píšu vrazila, myslím tím vrazila. Úsměv? Nehledejte.

Krasnaya ploshchad'

Rudé náměstí je jasný cíl prvního dne. Vzdálené je jen půlhodinku pěší chůzí od našeho hotelu a tak máme po snídani příjemnou procházku. Počasí je polojasné, teploty tak akorát, ale pro jistotu se vracím na pokoj pro džísku. Začíná trochu pršet. Otočím zrak k obloze a tam nic. Žádný mráček. V Rusku je možné všechno :-).

Procházíme kolem monumentálních staveb. Srp a kladivo jsou všudepřítomné stejně jako sochy, nebo alespoň hlavy Lenina, Gagarina a dalších významných Sovětů. Po silnicích se prohánějí luxusní auta, nejčastěji Mercedesy. U všech velkých křižovatek jsou podchody, chodníky jsou široké. K vidění je spousta policistů, kteří dohlížejí na plynulost dopravy a pořádek. Mísí se ve mně pocit bezpečí s pocitem divného strachu. Jako by mě pořád někdo sledoval, jestli se chovám tak, jak mám...

Na Rudém náměstí obdivujeme Chrám Vasila Blaženého, Obchodní dům GUM, hradby Kremlu a Mausoleum, kde stále ještě odpočívá Lenin. My ho ale uvidíme až o dva dny déle, protože pondělí je zavírací den, jak si později na hotelu googlím. Vystojíme si cca hodinovou frontu. Za námi budou stát tři polští mladíci. Když už se ocitneme těsně před vstupem, mladíci se objeví před námi. Toho si ale všimne ostraha a chlapce vyvede z fronty ven. Blbci. Hodinu vzorně stojí ve frontě a pak si chtějí čekání zkrátit o pár vteřin. A tak neuvidí mrtvolu, která má na svědomí lidské životy a nezažijí ten zvláštní pocit při pohledu na nabalzamovaného Lenina.

Lpění

Z náměstí se chceme dostat za zdi Kremlu. Chvíli nám trvá, než nacházíme vchod. Ještě předtím je potřeba koupit vstupenku. Zatímco mrtvý Lenin je zadarmo, za živého Putina se platí. Před námi se táhne dlouhatánská fronta. Vejdeme do vestibulu druhým vchodem, abychom zjistili co a jak. Čeká tady na nás automat, kde je možné vstupenky zakoupit. Bez fronty. Trvá nám to i s okoukáním postupu asi dvě minuty. Říkáme si, že když člověk vidí frontu, tak si do ní bez rozmyslu stoupne. Máme radost, že my jsme si ušetřili čas a nešli rovnou za stádem.

Za zdmi Kremlu jsou opět chrámy. Už to beru jako samozřejmost. Vždy jsem v novém městě nadšená z prvotního pohledu na neznámé a když se tam pak pohybuju více dní, přijde mi to "normální". Co mi ale samozřejmé a normální nepřišlo, byla chvíle, když jsem zjistila, že nemám svoji džísku. Buď ji někdo ztrhl z tašky, nebo sklouzla v davovém šílenství při východu z chrámu sama. Ať tak anebo tak, džíska nebyla. Můj nejoblíbenější kus ze šatníku. Dělala mi společnost několik let, mohla jsem ji vzít ke všemu, byla lehká, příjemná, moje. A teď tady není. Cítím nasrání, smutek, bezmoc. Uvědomuju si, jak moc na ní lpím. Rozumově si vysvětluju, že jde jen o blbou bundu, přesto se mi spouští slzy a já truchlím. Zatímco v New Yorku jsem oblečení zanechávala na významných místech záměrně, tady v tom záměr nebyl. Nebo alespoň ne můj. Vyšší záměr jistě ano, jinak by se to nestalo. Možná někomu byla velká zima. Nebo mě to má naučit právě to nelpění na věcech, lidech, okolnostech... Co jiného mi taky zbývá, než se smířit s tím, že moje oblíbená džíska skončila v Kremlu.

Jídlo a angličtina

Stravujeme se v restauracích. Naštěstí všude mají menu i v angličtině, přestože sami servírky a číšníci tento jazyk zpravidla neovládají. Jak mi řekl místní taxikář, děti se ve škole učí německy.

Jídlo je většinou chutné, v blízkosti centra celkem drahé a obsluha se téměř nikdy neusmívá. Nejprve jsem myslela, že jen naše paní z hotelu je zakaboněná bába, ale je to tady asi místní folklór. Anebo tak nemají rádi cizince. Nebo Čechy. Každopádně s úsměvem v restauraci jsme se setkali málokdy a to jsem se na ně culila pořád.

Třetí večer mám chuť dát si šíšu a připomenout si tak ovocnou kouřovou chuť. Už první večer při vínku jsem ji zacítila a všimla si, že ji restaurace nabízí. Krkolomně se domlouvám s jedinou anglicky mluvící servírkou. Ta za námi posílá chlapce, který má tento byznys na starost. Chlapec se zjevuje u našeho stolu, chvíli na nás civí a vzápětí odchází. My čekáme. Už je to asi půl hodiny a tak objednávku kal´yanu (jak tady šíše říkají) opakujeme dalšímu číšníkovi a k tomu přidáváme Aperol. Číšník souhlasně kývne a odchází. Opět čekáme. Další půlhodinu. Konečně si nás všímá další personál restaurace a ptá se, co si objednáme. Snažíme se vysvětlit, že už hodinu čekáme na šíšu a taky ten Aperol že nikdo nepřinesl. Konečně jsme nejen vyslyšeni, ale i zavnímáni. Přichází anglicky mluvící servírka společně s mladíkem od šíši, omlouvá se a vyzvídá jakou příchuť bych si přála. Během pár minut je konečně na stole Aperol i vodnice.

Večeře po restauracích jsou většinou v pohodě, zato hotelové snídaně jsou sázkou do loterie. Když požadujeme vajíčka, dostáváme palačinky. Když si objednáme palačinky masové, přináší nám dežurnaja palačinky tvarohové. Když chceme jeden čaj a jedno kafe, přistávají na stole kafe dvě. Při poslední snídani dostáváme konečně ta vajíčka, přestože jsme si ale teď objednali tradiční kaši a palačinky. Vůbec nechápu, proč se nás paní ptá, co chceme, když většinou přináší to, co chce ona.

Metro

Po Moskvě se pohybujeme buď pěšky nebo metrem. Lístky se tady kupují na vstupy za 55 rublů (cca 18 Kč), takže je jedno, jestli jedete jednu stanici nebo strávíte v podzemí celý den. Jdeme na metro, přicházíme do stanice a vlaková souprava zrovna odjíždí. Trošku si povzdechnu, že to je smůla, ale v tom přijíždí vlak další. Metro je tady fajn. Přestože je rozsáhlé, plánek je srozumitelný, přestupní stanice dobře značené a některé stanice úplná umělecká díla. Uvnitř vozu zní hlášení, že mají být cestující "vnímatelni" - ohleduplní ke starším lidem, těhotným, rodičům s dětmi a nemocným. Tady jsou moje lekce azbuky, když čtu jednotlivé stanice v azbuce a zároveň v latince.

Závěrem

Jsem moc ráda, že jsem si tohle město vybrala. Je prostě jiné, než běžná evropská města. A je jistě úplně odlišné než celý zbytek Ruska. Všude je vidět a cítit kult socialismu. Všechny ty sochy, obrazy, stavby. Vracet se sem nechci. Jednou to stačilo. Ale stálo to za to. Koneckonců jako každá cesta :-).