Koncert v Rudolfinu

Nejsem žádný velký znalec vážné hudby, ani si ji každý večer nepouštím do sluchátek. Mám ale ráda koncerty vážné hudby. Naživo. Teda, ne, že bych jich tolik absolvovala, spíše méně, než-li více. Poslední dobou (nevím tedy přesně jak to mé "poslední dobou" datovat, dejme tomu poslední rok) mě lákalo navštívit koncert klasické hudby v pražském Rudolfinu. Aby to bylo se vší parádou. A tak jsem si o tento zážitek napsala Ježíškovi. A Ježíšek nezklamal.

Původní plán byl procházka po Praze, večeře a koncert. Parkujeme kousek od Rudolfina. Nějak se mi to nepozdává. "Já myslela, že Rudolfinum je přímo na Slovanském ostrově?" "Miláčku, to je palác Žofín." Hned mi můj omyl dochází. Směju se. Ani nevím, co si přeju. Nu což, alespoň mám v záloze přání Ježíškovi pro příští rok :)

Praha je obalená turisty a my se skrz ně prodíráme kolem Kampy, Čertovky a Karlova mostu k zamluvené restauraci (tímto si odbýváme plánovanou procházku). Nechávám se překvapit. V hlavně mi proudí myšlenky okolo Romana Vaňka nebo Zdeňka Pohlreicha. Těsně vedle. Vcházíme do restaurace, kde mají strop zakrytý pytlovinou, na šňůře visí pončo a celým prostorem se ozývají mexické rytmy. Ideální předskokan pro následující zážitek, běží mi hlavou. A taky: já přece nemám ráda fazole ani pálivé jídlo! Michal mě chtěl překvapit novým zážitkem a to se mu teda povedlo. Překvapená jsem. Po dlouhém zkoumání jídelního lístku si vybírám z vegetariánské sekce a pomalu se uklidňuju. Ach ta očekávání. Nakonec to je vlastně zajímavá změna.

Vracíme se zpět. Nad námi Karlův most, na kterém jsem už nebyla několik let, což taky řeknu nahlas. "Jdeme, to ještě stihneme", zavelí Michal a táhne mě nahoru. Užívám si pohled na nasvícené sochy, Pražský hrad a celou večerní Prahu. Říkám si, v jak krásné zemi stejně žijeme. A cítím velkou pokoru k našim předkům, kteří tohle vše vytvořili.

U Rudolfina mě přepadá obava, zda mě tam pustí v kozačkách. Po zhlédnutí některých večerních outfitů ostatních účastníků a účastnic se mé obavy rychle rozpouštějí. Zejména cizinci si s dresscodem hlavu nelámou. A tak uklidněná a natěšená usedám na své místo (které nám nejprve někdo zasedl, ale výměna proběhla rychle a hladce). Vůbec netuším, co se dnes bude hrát. Do programu se záměrně nedívám a na vstupence je napsáno pouze "koncert v Rudolfinu". Přesně tak, jak to stálo v přání Ježíškovi.

Přicházejí. Tři muži a dvě ženy. Troje housle, jedno violoncello a basa. Jsem napjatá, jaké zvuky obohatí mé uši. Při prvních tónech pociťuju velkou vděčnost. Skladby, které tuto hodinu zaznějí, patří k těm nejznámějším. Prohlížím si interiér sálu, nasávám tóny do všech buněk mého těla. Pláču. Cítím motýlky v břiše, vděčnost a lásku. Nechápu, jak někdo mohl takovou hudbu složit. A nechápu, jak to někdo může s takovou lehkostí zahrát. Velký obdiv. Ale komu? Když vše se stejně děje samo? Tak třeba životu, který to vše zařídil. Který poslal nápad Vivaldimu, Smetanovi nebo Bachovi. Který obdaroval talentem a pílí hudebníky z pražské filharmonie. Který skrze Michala pořídil vstupenky. A který skrze mé tělo můžu prožívat. Děkuju!