Den, kdy jsem přijala své šediny

Sobotní ráno. Po dlouhé době se budím s chutí do nového dne. Vstávám v půl sedmé (pro mě fakt brzo, obzvlášť když jsem šla spát po půlnoci), sluníčko mě vyloženě tahá z postele, oči se pomalu začínají rozkoukávat. Vycházím ven na zahradu, pozoruju modrou oblohu a všímám si, že dnes poprvé rozkvetla růže, kterou jsem si loni přivezla z botanické zahrady v Bečově (prosím vás, aby nedošlo k omylu – poctivě jsem si ji tam koupila!). Musím se hodně sklonit, abych mohla přivonět, ale tato ranní rozcvička rozhodně stojí za to.

Miluju ty životní synchronicity. Včera jsem tančila v rosáriu klášterní zahrady a dnes si mohu vychutnávat překrásnou vůni mojí první růže. Ranní start, kdy necítím balvan v žaludku, je možná (zcela určitě!) způsobený tím včerejším tancem. Uvolněním. Společností dobře naladěných žen. Dopřáním si času pro sebe a pro to, co mám tak ráda. Do včera jsem si nebyla jistá, jestli ten jarní tanec s láskou nebyl poslední. Možná i proto to bylo tak silné a krásné. Teď už ale vím, že nebyl. Vím, že to je něco, čeho se nechci vzdát. Nesmím. Protože když se vzdáme toho, co milujeme, co nám dodává energii, tak pomaličku zabíjíme sami sebe...

Další ranní zastávkou je koupelna. Kouknu na sebe do zrcadla – a vidím ho. Zase tam je. Blejská se a provokuje. Vlasy si už několik let nebarvím. Poslední rok na mě začaly vykukovat ty stříbrné. Vždycky jsem vzala pinzetu a šup s ním ven. Duchem se někdy cítím na šestnáct (no dobře, pohyblivostí někdy i na sedmdesát), ale tyhle šediny přece nemůžou být připraveny pro mě! Dnes ale přišla změna. Pozoruju chvilku ten třpyt a bytostně cítím, jak je to moje součást. Něco, před čím neuteču. Co se nedá vytrhat. A vlastně už ani nic trhat a maskovat nechci.

Druhá věc je, co na to moje okolí, až toho stříbra bude přibývat. Honzík mi jednou řekl: "Mami, až budeš stará, tak si budeš barvit vlasy, abys byla pořád mladá, viď." Tenkrát jsem se nad tím usmála. A možná mu to i slíbila. Přiznám se, že si svoji odpověď nepamatuju. Teď můžu zjistit, jestli od té doby změnil názor a přijme mě i "starou". Nebo jestli při příští návštěvě u kadeřnice řeknu: "Barvu, prosím." Nebráním se totiž ničemu. V životě už jsem prošla tolika změnami (co se týče vlasů – od dlouhých hnědých, červených, černých, přes blonďaté mikádo až k sestřihu "na kluka"), že se nebojím ničeho.

Respektive bojím se pořád něčeho – navíc teď prožívám intenzivní období na všech frontách (o čemž mě včera přesvědčily i karty) – ale díky těm životním zkušenostem vím, že všechno se dá zvládnout. A že vždycky dostaneme naloženo přesně tolik, kolik uneseme.

Takže dnes unáším svůj šedý vlas, nechávám ho volně žít na mé hlavě (vlastně lepší než vši) a těším se z toho, že pomalu, ale jistě stárnu. Teda zraju a moudřím, jsem chtěla napsat... 

PS: Ty podcasty o perimenopauze, které teď kolem mě pořád krouží, mi možná taky něco chtějí naznačit… :)