Cesta na Slovensko aneb "A komu tím prospějete?"

Když jsem chodila ještě na základku, tak nám paní učitelka na zeměpis vtloukala do hlavy, že se máme každý večer dívat na zprávy v televizi, abychom byli takzvaně v obraze (a mohli si pro ostatní připravit žhavou aktualitu). Já bych dnes měla pro své žáky zcela opačné doporučení. Ne, že by nebylo fajn v tom obraze být, bohužel ale čím jsem starší, tím vidím ten nám servírovaný obraz více a více zkreslenější. A věřím, že informace, které potřebuji vědět, se ke mně stejně donesou, o čemž jsem se několikrát přesvědčila...

Nejsem v žádném případě (bohužel) novinkový abstinent. Ale o mě nejde. V poslední době si čím dál častěji kladu otázku, co nám která zpráva má přinést. Čím nás má obohatit nebo postrašit. Po přečtení nebo shlédnutí zpráv mi běží hlavou: "Páni novináři a komu tou zprávou prospějete?" Nebudu teď brouzdat do politických ani jiných sfér, ale mám k tomu jeden svůj příběh...

Po roce a půl, co jsem nemohla vytáhnout paty z domu, jsem se rozhodla jet na pár dní za mojí rodinou na Slovensko. U strejdy se domluvil nocleh, u tety strava. Teta se stará o moji babičku, se kterou sdílí jeden dům. Těšila jsem se, že budu mít opět příležitost pobýt mezi "svejma" daleko od každodenního stereotypu. Balím celou rodinu (no dobře, část rodiny se sbalila sama a jeden člen dokonce sbalil mě :-) a do toho přichází sms od tety... Babička se dívala v české televizi na zprávy a viděla, že ve stodské nemocnici jsou lidi s covidem (nebo něco takovýho). A tak z nás dostala strach, abychom jim tam z toho Stoda něco nezavlekli... 

Takže pojedu 550 km za babičkou, kterou neuvidím. Teta nám předá mezi vrátky navařené jídlo, jako kdybychom byli prašiví. Takhle si v tu chvíli připadám a je mi to nesmírně líto. Babička je stará, má své strachy, chápu... ale přesně v tu chvíli mi běží hlavou ta otázka, komu to prospělo, ta informace o nemocnici (nevím vlastně doteď o co přesně šlo). Uzdraví se tím někdo? Komu to pomůže? Co se zlepší? Co se změní? V tomhle případě to vystrašilo minimálně jednoho starého člověka natolik, že nechce vidět svoji vnučku... Ostatní členové rodiny tam smějí. Problém je jen v tom, že jsem ze Stoda. A v televizi říkali...

Ve čtvrtek přijíždíme ke strejdovi a v pátek přichází sms od tety, že možná bude vše jinak. Svitla mi naděje, i když už jsem smířená s tím, že jak bude, tak bude. V sobotu jedeme k tetě na oběd a můžeme jít do kuchyně... babička je v pokoji a nejde se s námi ani přivítat. Po jídle odcházíme ven, aby se mohla najíst i babička a po procházce rovnou odjíždíme zpět "na hotel" ke strejdovi. Na neděli jsme opět pozvaní na oběd. Nechce se mi, ale i tentokrát to nechávám plynout...

Je neděle a my znova míříme do tetiny vývařovny. Vcházíme do kuchyně a tam sedí za stolem babička a vesele nás zve dál. Jakoby nic. Jsme všichni trochu (hodně) zmatení. Opatrně sedám ke stolu, nevím, jestli se můžu s babi přivítat, raději to neriskuji. Obědváme všichni společně, jídlo je výborné, nechybí zákuseček ani kávička, babička klábosí a já se konečně cítím jako kdysi. Při odchodu už se objímáme a babi k pozdravu dodává: "Ak sa ti niečo nepáčilo, tak na to zabudni." Mohu se jen domnívat, co tím myslela, ale myslím, že vím. A tuhle větu doporučuji všem. Není potřeba se donekonečna vracet k tomu, co se nám nelíbí. I když já se teď na chvilku vrátila, abych to už mohla nechat být...

Mám radost, že nakonec všechno dobře dopadlo. Babička "dostala zpět svůj rozum", i když mě to stálo několik mililitrů slz. Prý jsem plačka. A to já přiznávám, to opravdu jsem :-). A zpětně jsem ráda, že jsem nechala lítost projít a nechala věci plynout... Tak celá situace dostala prostor, aby se vyřešila sama. Jen ještě ti novináři, kdyby psali a vysílali zprávy, které předávají hodnotné informace nebo v nás vyvolávají něco dobrého... Ale třeba se taky jednoho dne dočkáme...