Z deníčku průvodkyně
Podívám se jí do očí, ve kterých vidím slzy a selhání. Tentokrát mě to ale vůbec nevytáčí. Tentokrát cítím hluboký soucit…
Být průvodkyně v komunitní škole je fuška, to vám řeknu. Sice bych za nic neměnila (a vysílám tímto prosbu do Vesmíru, ať nemusím), ale to, že máte ve třídě "jen" dvanáct dětí rozhodně není záruka pohodičky. Co kus, to individualita, co kus, to jiné prožívání. Navíc se za těma malýma a dnes už i velkýma bytůstkama skrývá jejich vlastní rodina, s vlastními hodnotami, postoji, způsobem výchovy. Ale o rodičích psát nechci. Navíc většina našich rodičů jsou úžasní lidé a ten zbytek vlastně taky :).
Je matika. Minulý blok jsme psali kvíz a dnes ho opravujeme a diskutujeme o správnostech řešení. Protože jsou tady dnes v roli průvodce děti, sedám si na neobsazené místo, abych z povzdálí mohla sledovat děj u tabule. Holka naproti mně daný příklad nechápe a tak se ji snažím trošku popostrčit. Bohužel marně. Tuhle situaci, kdy něco nejde a z obličeje se valí různé nepříjemné šklebíky pronásledované někdy i slzičkami, už jsem párkrát zažila. Cítím v sobě pak často bezmoc, vinu, jindy naštvání, pocity ve mně se vzájemně prolínají. Někdy to nechávám být, jindy přistupuji k dalšímu "mučení" té holky i sebe.
A teď? Podívám se jí do očí, ve kterých vidím slzy a selhání. Tentokrát mě to ale vůbec nevytáčí. Tentokrát cítím hluboký soucit… Navazuji s ní skutečný kontakt, dopřávám si dostatek času. Zvu ji k sobě na klín, vzájemně se obejmeme. Jsem v jejim zoufalství s ní. Uklidňuji ji, že je všechno v pořádku. Protože i když v danou chvíli něco nepochopí, když poté dojde k "aha" momentu, stává se z ní jedna z nejvíce nadaných dětí na matiku. Vzápětí mi to dokazuje při řešení dalšího příkladu, kdy jako jedna z mála zná správnou odpověď. Uvědomuju si, že v "klasické" škole bych si tohle nedovolila. A ona pravděpodobně tento přístup nezažila. Často ve školách nevědomky "zabíjíme" talenty v dětech a přiživujeme jejich frustraci. Bohužel.
Další den mám konzultace. To znamená, že jsem tady pro děti, kteří potřebují něco vysvětlit, s něčím poradit. Přichází kluk a probíráme témata, která ho trápí. Po skončení se zvedáme ze země a on řekne: "Lenko, já Tě chci obejmout a poděkovat Ti". Jsem trochu zaskočená, ale vlastně moc mile. A tak přichází objetí a vzájemné poděkování za to, že tady v té školičce spolu můžeme být. Jsem dojatá. Okamžitě přichází myšlenka, že to přece nemůže skončit! Tohle má přece velký smysl! A tak opět vysílám do Vesmíru, ať najdeme správný způsob, jak tuhle skvělou školu zachovat. Věřím, že se to podaří. Doufám...
PS: Chci si tady sama pro sebe zmínit ještě první spontánní objetí, které přišlo v tomto školním roce od mé "žákyně" (to slovo se mi vůbec nelíbí, ale nenapadá mě teď jiné). Jméno si nechám pro sebe, ale ona ví... Děkuju!